I. Úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, t.j. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. II. Správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo správce, označený svým jménem, příjmením, povoláním, bydlištěm a funkcí ("správce konkursní podstaty úpadce XY"). III. Označí-li správce konkursní podstaty jako žalobce úpadce, i když je z žaloby patrno, že ji podal z titulu své správcovské funkce, jde o vadu podání (vadu v označení účastníka řízení), k jejímuž odstranění je třeba správce vyzvat postupem podle § 43 o.s.ř. IV. Nedostatek podmínky řízení a vada žaloby jsou navzájem nezaměnitelnými pojmy procesního práva, samostatně upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu. Jestliže odvolací soud výrok o zastavení řízení pro vady podání potvrdil pro neexistenci podmínky, za níž může ve věci jednat, vymezil obsah daného vztahu jinak než soud prvního stupně a založil tak přípustnost dovolání proti usnesení podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
spoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, t.j. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. II. Správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo správce, označený svým jménem, příjmením, povoláním, bydlištěm a funkcí ("správce konkursní podstaty úpadce XY"). III. Označí-li správce konkursní podstaty jako žalobce úpadce, i když je z žaloby patrno, že ji podal z titulu své správcovské funkce, jde o vadu podání (vadu v označení účastníka řízení), k jejímuž odstranění je třeba správce vyzvat postupem podle § 43 o.s.ř. IV. Nedostatek podmínky řízení a vada žaloby jsou navzájem nezaměnitelnými pojmy procesního práva, samostatně upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu. Jestliže odvolací soud výrok o zastavení řízení pro vady podání potvrdil pro neexistenci podmínky, za níž může ve věci jednat, vymezil obsah daného vztahu jinak než soud prvního stupně a založil tak přípustnost dovolání proti usnesení podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 1566/96
Datum rozhodnutí: 30.04.1997
Heslo: Konkurs
Dotčené předpisy: § § 19 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 17 / 98
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 9. 1.1996, č.j. 8 C
3170/95-19, zastavil řízení ve věci, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a vrátil žalobci polovinu zaplaceného soudního
poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jménem žalobce, označeného
jako "SNKP, s.p. v likvidaci," by mohl jednat pouze likvidátor Ing. M.K., který
však prohlášením konkursu na majetek žalobce (dnem 7. prosince 1993) toto
oprávnění pozbyl. Další své úvahy soud prvního stupně založil na výkladu
ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "KV"),
v tehdejším znění. Dovodil, že úpadci je prohlášením konkursu odňato právo
účinně disponovat s majetkem podstaty (to místo něj vykonává správce konkursní
podstaty - dále jen "správce"). Úpadce sice zůstává subjektem majetkových práv,
tvořících podstatu a zásadně neztrácí ani způsobilost k právním úkonům; ve
sporech týkajících se majetku podstaty však pozbývá způsobilost být žalobcem či
žalovaným a účastníkem řízení se místo něj stává správce. Vzhledem k tomu, že
správce reagoval na výzvu soudu k odstranění vady v označení žalobce jen tím,
že doplnil označení sídla státního podniku a rozpor mezi označením žalobce v
žalobě a podpisem žaloby správcem tudíž nebyl zhojen, soud řízení dle § 43
odst. 2 o.s.ř. zastavil. Soud dále poznamenal, že hodlá-li správce uplatňovat
nároky žalobce v soudním řízení, je třeba, aby tak vzhledem k ustanovení § 14
KV činil jménem vlastním, nikoliv jménem žalobce. O odvolání, podepsaném správcem, v němž již byl žalobce označen jako:
"JUDr. F. J., komerční právník, správce konkursní podstaty podniku SNKP, státní
podnik v likvidaci," rozhodl krajský soud usnesením ze dne 15. července 1996,
č.j. 29 Co 158/96-28, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud poukázal na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a ) a d) KV ve znění zákona č. 94/1996 Sb., v úplném znění vyhlášeného pod č. 238/1996 Sb., a uvedl, že soud
je podle § 103 o.s.ř. povinen kdykoliv za řízení zkoumat, zda ten, kdo v řízení
ve smyslu § 19 o.s.ř. vystupuje jako účastník řízení, má způsobilost mít práva
a povinnosti. Okolnost, že na majetek žalobce byl dne 7. prosince 1993
prohlášen konkurs, soud vedla k závěru, že označení žalobce v žalobě zakládá
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; proto napadené rozhodnutí, byť z
jiných důvodů, shledal věcně správným. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (užívaje stejného označení
jako v odvolání) dovoláním, jehož přípustnost opírá o zásadní význam napadeného
rozhodnutí po stránce právní (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) a v němž namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř.) v otázce procesního postavení správce konkursní
podstaty. Dovolatel usuzuje, že správce lze považovat za účastníka řízení, v
němž bylo pokračováno, nebo které bylo zahájeno po prohlášení konkursu, až od
1. června 1996; k tomuto datu totiž nabyly účinnosti změny ustanovení § 14
odst. 1 písm. c) a d) KV, provedené zákonem č. 94/1996 Sb.
Před účinností
citované novely sice na správce prohlášením konkursu přecházelo oprávnění
nakládat s majetkem podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a) KV), úpadce však zůstával
subjektem majetkových práv, ztráta jeho dispozičních oprávnění nebyla
absolutní. Mohl tudíž i nadále činit právní úkony, směřující ke zvětšení
konkursní podstaty. Takové právní úkony - uvádí dovolatel - ať již byly učiněny
úpadcem, nebo osobami za něj jednajícími, nemohou být právně neúčinné. Úpadce
byl proto i po prohlášení konkursu oprávněn podat žalobu o zaplacení
pohledávky. Zahájit řízení nebo v něm pokračovat jen proti správci bylo ve
smyslu § 14 odst. 1 písm. c) KV nutné výhradně u nároků na oddělené uspokojení
nebo na vyloučení věci z podstaty, u jiných druhů řízení však procesní
postavení úpadce vyloučeno nebylo; mohl totiž podat návrh na pokračování v
řízení, neučinil-li tak správce. Výklad, podle nějž veškerá řízení musí být
vedena správcem nebo proti němu, postrádal do 1. června 1996 oporu v zákoně. Dovolatel je toho názoru, že v uvedené době nebylo rozhodující, zda je jako
žalobce či žalovaný označen přímo správce, nebo úpadce zastoupený správcem,
neboť správce činil právní (a tedy i procesní) úkony za úpadce - místo něj. Správce jedná vždy za úpadce, o jeho majetkových poměrech, nikoli o svých. Není
také podstatné, zda v soudním rozhodnutí byl uveden správce, nebo úpadce jím
zastoupený; právní důsledky rozhodnutí totiž vždy mohly jít pouze k tíži
konkursní podstaty. Na základě těchto úvah dovolatel uzavírá, že platí-li
citovaná novela i pro řízení zahájená před 1. červnem 1996 a zůstávají-li
současně zachovány právní účinky všech dříve učiněných úkonů (článek V. zákona
č. 94/1996 Sb.), je nyní účastníkem řízení jen správce. Požadoval proto, aby
napadené usnesení, jakož i usnesení okresního soudu, bylo zrušeno a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou, která má právnické vzdělání (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §
241 odst. 2 věty prvé o.s.ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolání je také přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.),
neboť bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení
soudu prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Závěr o přípustnosti
dovolání totiž nelze vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl
podle § 219 o.s.ř. (jak je tomu v posuzované věci), nebo zda postupoval podle §
220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom,
jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Soud prvního stupně zastavil řízení pro vadu podání (žaloby), když dospěl k
závěru, že co do označení žalobce tento procesní úkon nesplňuje náležitosti
předepsané v ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. a k odstranění vady
přes výzvu soudu nedošlo (§ 43 o.s.ř.). Odvolací soud oproti tomu výrok o
zastavení řízení potvrdil proto, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení). Nezabýval se
tedy vadami žaloby (odvoláním z č.l. 22-24 tehdy ostatně již zhojenými), nýbrž
způsobilostí žalobce takový úkon vůbec učinit. Nedostatek podmínky řízení a
vada žaloby jsou navzájem nezaměnitelnými procesními instituty, samostatně
upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce
soudu. Jestliže tedy odvolací soud výrok o zastavení řízení pro vady podání (§
43 odst. 2 o.s.ř.) potvrdil pro neexistenci podmínky, za níž může ve věci
jednat (§ 103, § 104 o.s.ř.), vymezil obsah daného vztahu jinak než soud
prvního stupně a založil tak přípustnost dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Za této situace je bezpředmětné zabývat se tím, zda dovolání je
přípustné také podle § 239 odst. 2 o.s.ř., na něž výslovně odkazuje dovolatel,
neboť napadené usnesení charakter potvrzujícího rozhodnutí nemá. Odvolací soud ve shodě se svým názorem označil žalobce jako "SNKP,
státní podnik v likvidaci." Tím, že se odvoláním zabýval věcně, však přiznal
postavení účastníka řízení i správci podstaty, který odvolání podal svým
vlastním jménem a který je také v záhlaví napadeného usnesení jako odvolatel
označen. Správce podstaty je proto jako účastník odvolacího řízení také osobou
oprávněnou k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady, vyjmenované v §
237 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu,
ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3
o.s.ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány, předmětem dovolacího
přezkumu je tudíž především přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího
soudu o tom, že žalobce - úpadce není ve smyslu § 19 o.s.ř.
způsobilý být
účastníkem daného řízení (ač tento závěr není v napadeném rozhodnutí vyjádřen
výslovně, vyplývá ze spojení úvahy o označení žalobce jako nedostatku podmínky
řízení, který nelze odstranit, s citací § 19 o.s.ř. a § 14 odst. 1 písm. d)
KV). Dovolání je důvodné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Pro zhodnocení právního závěru napadeného usnesení bylo určující
zjištění, zda odvolací soud správně vyložil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a
d) KV, co do nemožnosti úpadce být jako žalobce způsobilým účastníkem řízení,
zahájeného po prohlášení konkursu. V době podání žaloby a rozhodování soudu
prvního stupně platil zákon o konkursu a vyrovnání ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 94/1996 Sb., zatímco odvolací soud své úvahy založil již
na novelizovaném znění zákona. Úvahy dovolatele se (ve spojení s článkem V. zákona č. 94/1996 Sb.) opírají především o rozdílnou interpretaci ustanovení
§14 odst. 1 KV před a po citované novele, dovolací soud se proto zabýval
zákonem o konkursu a vyrovnání v obou jeho podobách. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem patřícím do
konkursní podstaty (dále jen "podstata") na správce a právní úkony úpadce,
týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Tyto
účinky, vyjádřené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) KV, které zákonem č. 94/1996 Sb. nebylo dotčeno, nastávají dnem vyvěšení usnesení o prohlášení
konkursu na úřední desce soudu (§ 13 odst. 4 KV). Úpadce však nepozbývá
vlastnické právo k majetku podstaty, ani neztrácí způsobilost mít práva a
povinnosti (právní subjektivitu). Správce podstaty se nestává prohlášením
konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž dlužník (úpadce) vystupoval
(nestává se dlužníkem namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku). Neztrácí-li úpadce prohlášením konkursu právní subjektivitu, nelze mu upřít ani
způsobilost být účastníkem řízení, která je na této právní subjektivitě
založena (srovnej § 19 o.s.ř.). Otázka, zda prohlášení konkursu má vliv na způsobilost úpadce být
účastníkem řízení, není v české (československé) právní teorii a soudní praxi
nikterak nová. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), c) a d) KV ve znění před i po
1. červnu 1996 jsou srovnatelná s ustanoveními § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, § 7
odst. 1 a 2, § 8, § 9 a § 79 odst. 1 konkursního řádu, vydaného zákonem č. 64/1931 Sb. z. a n., který na území České republiky platil až do roku 1950. Obdobnou úpravu obsahoval před rokem 1931 i konkursní řád z roku 1869 (zákon č. 1/1869 ř.z.), novelizovaný v roce 1914 (císařské nař. č. 337/1914 ř.z.) a
recipovaný pro Československou republiku zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n. (viz §
1 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1, § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst. 1 a 2, § 8 a § 81 odst. 1 tohoto konkursního řádu).
Na názory právní teorie, které ztrátě úpadcovy způsobilosti být ve
sporech týkajících se majetku podstaty účastníkem řízení přitakaly, případně
dovozovaly, že úpadce ztratil procesní způsobilost, upozorňuje například F. Štajgr ve svém díle "Konkursní právo," vydaném Nakladatelstvím Všehrd, Praha
1947 (str. 192 - 194). V dobové soudní praxi pak převažovalo mínění, podle nějž
úpadce prohlášením konkursu způsobilost mít práva a povinnosti (a tudíž ani
způsobilost být účastníkem řízení) neztrácí (srovnej například rozhodnutí,
publikovaná ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky,
kterou uspořádal Dr. F. Vážný - dále jen "Sb. n. s.," pod čísly 11470, 15882,
17655 a zejména pak rozhodnutí č. 16106, a oproti tomu rozhodnutí Sb. n. s. č. 12106). Ze současných autorů pak k zastáncům názoru, že úpadce pozbývá
prohlášením konkursu způsobilost být ve sporu žalobcem nebo žalovaným, patří V. Steiner ("Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář, Linde Praha a.s., Praha 1996,
vydání druhé, str. 96), i ten však (stejně jako jeho předchůdci) tuto tezi
uplatňuje jen pro spory, týkající se majetku podstaty. Co do majetku, jenž do
podstaty nenáleží (srovnej § 13 odst. 2 věta druhá KV a pro úpadcovy
nemovitosti v cizině i § 69 KV), totiž úpadcovy dispozice nijak omezeny
nejsou. Správnost závěru, podle něhož prohlášení konkursu nemá na způsobilost
úpadce být účastníkem řízení žádný vliv, lze nejlépe demonstrovat na ustanovení
§ 14 odst. 1 písm. c) KV, které úpadci umožňuje v řízení, přerušeném
prohlášením konkursu (a to prakticky jen ve sporu, v němž je žalobcem), na
návrh pokračovat, neučiní-li tak sám správce podstaty. Uvedený důsledek přitom
může nastat i pouhým opominutím (tedy tím, že správce nepodá návrh na
pokračování v řízení ve lhůtě určené mu soudem), které samo o sobě není s to
změnit nezpůsobilost u opominuvšího, natož u někoho jiného. Úpadce by tedy
nemohl ani v případě uvedeném v § 14 odst. 1 písm. c) KV pokračovat ve sporu,
kdyby neměl již původně způsobilost být účastníkem řízení; prohlášením konkursu
tedy úpadce tuto způsobilost nepozbývá. Totéž odpovídá (dokonce pro širší okruh
případů) i právní úpravě zákona o konkursu a vyrovnání ve znění před 1. červnem
1996 (srovnej ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) KV v tehdejším znění). Závěr
odvolacího soudu, jenž žalobci způsobilost být účastníkem řízení nepřiznává,
tudíž správný není. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí také (a především)
ustanovením § 14 odst. 1 písm. d) KV ve znění zákona č. 94/1996 Sb., a proti
výkladu tohoto ustanovení směřují hlavní výhrady dovolatele. Dovolací soud
proto též řešil otázku, zda citované ustanovení tím, že umožňuje zahájit řízení
o nárocích týkajících se majetku patřícího do podstaty správci, nikoli však
úpadci, nezakládá, není-li úpadcem respektováno, nedostatek jiné podmínky
řízení (§ 103 o.s.ř.), odůvodňující postup soudu dle § 104 odst. 1 o.s.ř. Pomineme-li způsobilost být účastníkem řízení a otázku zastupování účastníků,
pak z procesních podmínek vážících se k osobě účastníka řízení zbývá k úvaze
jen nedostatek procesní způsobilosti (§ 20 o.s.ř.).
Nehledě k tomu, že nedostatek procesní způsobilosti je odstranitelným
nedostatkem podmínky řízení vyžadujícím postup dle § 104 odst. 2 o.s.ř., z
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a b) KV lze dovodit, že úpadce ani v případech
uvedených v § 14 odst. 1 písm. d) KV procesní způsobilost nepozbývá. Procesní
způsobilost ve smyslu § 20 o.s.ř. (tedy způsobilost před soudem samostatně
jednat) je určována rozsahem, v jakém má účastník řízení způsobilost vlastními
úkony nabývat práv a zavazovat se (způsobilost k právním úkonům). Způsobilost k
právním úkonům je přitom nutně širší pojem než dispoziční způsobilost, neboť
širší jsou i její důsledky. Kdyby úpadce nebyl způsobilý k právním úkonům,
způsobovalo by to neplatnost všech jeho právních jednání (§ 38 odst. 1 obč. zák.). Ve skutečnosti však jsou jeho právní úkony jen právně neúčinné, a to jen
ty, které se týkají majetku podstaty, nikoli ostatního úpadcova jmění; nejde
přitom o neúčinnost vůči komukoliv, nýbrž pouze vůči konkursním věřitelům (§ 14
odst. 1 písm. a) KV). Nejzřetelněji se však rozdíl mezi úpadcovou způsobilostí
k právním úkonům a jeho dispoziční způsobilostí projevuje v ustanovení § 14
odst. 1 písm. b) KV. Toto ustanovení totiž počítá s právními úkony, jimiž
úpadce rozmnoží majetek podstaty (přijme dar, neodmítne dědictví) a které jsou
právně účinné i vůči konkursním věřitelům. I v poměru ke konkursním věřitelům
tedy o právní účinnosti úpadcových úkonů rozhoduje to, jaký hospodářský efekt
mají pro konkursní podstatu. Úpadcova dispoziční způsobilost je omezena právě a
jen proto, aby mu bylo zabráněno konkursní věřitele poškozovat. Proto
prohlášení konkursu úpadcovu nezpůsobilost k právním úkonům, která by činila
jeho úkony neplatnými bez ohledu na prospěch, jenž by pro konkursní podstatu
získal, nezakládá. Je-li úpadce i po prohlášení konkursu způsobilý k právním
úkonům, nelze mu upřít ani z této způsobilosti odvozenou způsobilost procesní. Zakazuje-li ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) KV úpadci přesto aktivní účast ve
sporu, je to pouhý důsledek zákazu disponovat majetkem podstaty (§ 14 odst. 1
písm. a) KV) a nic jiného. Lze tedy uzavřít, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí ani
způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího
do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích, podanou
úpadcem po prohlášení konkursu, je třeba zamítnout pro nedostatek aktivní věcné
legitimace, tedy proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na
správce podstaty. Je-li úpadce i po prohlášení konkursu způsobilý svým procesním úkonem
(podanou žalobou) zahájit soudní řízení a docílit vydání meritorního (byť
zamítavého) rozhodnutí, musí být již proto jeho podání odlišitelné od podání
(žaloby) správce podstaty, jemuž při uplatňování nároků podle § 14 odst. 1
písm. d) KV (byť nepřípustně) konkuruje. Správce podstaty přitom není
účastníkem konkursního řízení (srovnej § 7 KV), nýbrž má jako zvláštní procesní
subjekt (viz též § 8 KV) samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči
konkursním věřitelům.
Nelze jej proto považovat za zástupce konkursních
věřitelů (i když vlastně svou činností jedná v jejich zájmu) ani za zástupce
úpadce (ačkoliv na něj přešla téměř všechna úpadcova dispoziční oprávnění). Na
samostatném postavení správce podstaty se citovanou novelou nic nezměnilo a
dovolatel se tedy mýlí, usuzuje-li, že správce mohl před 1. červnem 1996
vystupovat jako "zástupce" úpadce. Tak jako byly i před uvedeným datem
použitelné úvahy o procesní způsobilosti úpadce (ty bylo lze odvodit z dikce §
14 odst. 1 písm. a) a b) KV v tehdejším znění), i závěr o tom, kdo má být
označen jako žalobce ve sporu, jímž správce vymáhá do podstaty pohledávku
úpadce, bylo možno učinit již z ustanovení § 7, § 8 a § 14 odst. 1 písm. a) KV
v tehdejším znění. Z příčin popsaných výše takovým žalobcem nemohl a ani dnes
nemůže být nikdo jiný než správce, označený svým jménem, příjmením, povoláním,
bydlištěm a funkcí ("správce konkursní podstaty úpadce XY"). Přes mylné přesvědčení o možnosti podat žalobu jménem úpadce a jednat
ve sporu jako jeho "zástupce" však správce v posuzované věci dával od počátku
najevo, že nárok uplatňuje z titulu své konkursní funkce. To je patrno již z
toho, že se v záhlaví žaloby (č.l. 1) označil jako správce konkursní podstaty
žalobce, a že označení funkce správce užil i při podpisu žaloby (č.l. 1 verte). Již tato okolnost způsobovala vnitřní rozpornost žaloby, neboť zakládala
nejistotu co do správnosti označení žalobce. Správný byl tudíž i postup
okresního soudu, který k odstranění této vady podání žalobce vyzval a poté, co
nebyla zhojena ani podáním z č.l. 4, řízení dle § 43 odst. 2 o.s.ř. zastavil. Naproti tomu odvolací soud pochybil již tím, že onen rozpor přehlédl, a své
závěry založil na předpokladu, že žalobu podal úpadce, aniž se vypořádal se
"zastoupením" úpadce správcem. Odvolací soud postupoval nedůsledně i v tom, že
na jedné straně jednal jako s (nezpůsobilým) žalobcem pouze s úpadcem, na druhé
straně se odvoláním zabýval věcně, i když je vlastním jménem podal správce
podstaty (č.l. 22) a nikoli úpadce. V odvolání se přitom správce jednoznačně
přihlašuje k tomu, že žalovaný nárok uplatnil z titulu své funkce správce a i
když nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně stran označení žalobce, fakticky
se jim změnou v označení žalobce podrobuje. Nebylo-li z žaloby zřejmé, kdo ve
sporu vystupuje jako žalobce, musela být nesprávná ( předčasná) i úvaha o
způsobilosti toho, kdo byl v záhlaví žaloby jako žalobce formálně označen, být
účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci, na němž usnesení odvolacího
soudu spočívá, neobstálo ani co do opodstatněnosti formulovaných závěrů ani co
předpokladů, na nichž byly tyto závěry vystavěny, a dovolací důvod dle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), napadené usnesení zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci, na němž usnesení odvolacího soudu spočívá, neobstálo ani co do opodstatněnosti formulovaných závěrů ani co do předpokladů, na nichž byly tyto závěry vystavěny, a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta prvá, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).