Jestliže stejnopis rozhodnutí doručený účastníku řízení je zčásti nebo dokonce zcela nečitelný pro opotřebovanost reprodukční techniky, jíž bylo k jeho vyhotovení užito, jde o jinou zřejmou nesprávnost rozhodnutí, k níž došlo zjevným selháním osoby, za jejíž účasti byl stejnopis vyhotovován. V takovém případě je na místě postup podle ustanovení § 164 o. s. ř. To platí za předpokladu, že z doručovaného stejnopisu je patrno, že vůbec jde o soudní rozhodnutí. Týká-li se oprava pouze odůvodnění rozhodnutí, nemá opětovné doručení opraveného stejnopisu rozhodnutí na běh lhůty k podání odvolání žádný vliv. Je-li poučení o možnosti podat odvolání nečitelné, lze podat odvolání do 3 měsíců (§ 204 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady, vyjmenované v § 237
o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají,
předmětem dovolacího přezkumu je tudíž je přezkoumání správnosti právního
závěru odvolacího soudu o tom, že odvolání žalobce A) je opožděné. Dovolatel tvrdí, že napadené usnesení neobstojí, bude-li zrušeno usnesení téhož
soudu ve věci jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Z
obsahu spisu vyplývá, že dovoláním proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. listopadu 1995, č.j. 42 Co 108/95-61, se Nejvyšší soud věcně nezabýval a
usnesením ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 977/96, je jako nepřípustné
odmítl. Jestliže však je v dovolání vysloven předpoklad, že argumenty, jimiž
dovolatel brojí proti onomu druhému usnesení, povedou i ke zrušení tohoto
usnesení, je nutno tyto argumenty považovat za důvody dovolání (§ 241 odst. 3
o.s.ř.) proti usnesení o odmítnutí odvolání; jiným způsobem ostatně dovolatel
toto usnesení nezpochybnil. Dovolatel především namítá, že stejnopis rozsudku okresního soudu byl jeho
zástupci doručen 10. května 1995 sice s čitelným “petitem,” avšak se zčásti
zcela nečitelným a zčásti obtížně čitelným odůvodněním. Dále s poukazem na
ustanovení § 157 odst. 3 o.s.ř. uvádí, že kvalifikované odvolání lze podat jen
při znalosti důvodů, které soud k rozhodnutí vedly, a že řádným vyhotovením
rozsudku se rozumí i jeho čitelné vyhotovení, včetně zdůvodnění. Upozorňuje, že
rozsudek bez zbytečného odkladu vrátil soudu prvního stupně se žádostí o
zaslání čitelného stejnopisu a odvolání podal bezprostředně po obdržení
stejnopisu nového. Soudu prvního stupně vytýká, že měl dostatek času vyhotovit
čitelný stejnopis rozsudku a odeslat jej zpět i bez případného navrácení
patnáctidenní lhůty k odvolání, avšak neučinil tak. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Dovolateli lze přisvědčit tvrdí-li, že kvalifikované odvolání je možno podat
jen při znalosti důvodů, které soud k rozhodnutí vedly, a že řádným vyhotovením
rozsudku se rozumí i jeho čitelné vyhotovení, včetně odůvodnění (srovnej též §
205 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zákon ovšem ve svých důsledcích spojuje
započetí běhu lhůty k podání odvolání (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) i s doručením
takového rozsudku, jenž je ve svých důvodech nepřezkoumatelný pro
nesrozumitelnost nebo proto, že je odůvodněn nedostatečně eventuelně
neobsahuje odůvodnění vůbec (srovnej § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), jakož i s
doručením rozsudku trpícího chybami v psaní, v počtech či jinými zřejmými
nesprávnostmi (§ 164 o.s.ř.).
Opačný přístup by totiž zbavoval jistoty ty
účastníky řízení, kteří rozhodnutí soudu akceptovali (aniž by se ovšem výslovně
vzdali práva odvolání) bez ohledu na to, zda a jak bylo odůvodněno. O zrušení
rozsudku (byť nepřezkoumatelného) je odvolací soud povolán rozhodnout až po
uplynutí lhůty k podání odvolání (srovnej § 209 o.s.ř. in fine), tedy ve smyslu
§ 204 odst. 1 o.s.ř. po řádném doručení rozsudku. Z ustanovení § 164 věty druhé
o.s.ř. zase vyplývá, že lhůta k podání odvolání se účastníku
“navrací” (počíná znovu běžet) při doručení opravného usnesení, tedy pouze
je-li opravována zřejmá nesprávnost ve výroku rozsudku (srovnej též rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu z 24. října 1968, 2 Cz 70/68, publikované ve Sbírce
rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 7 pro rok 1969 pod pořadovým číslem 37). Pro další úvahy o správnosti úsudku o opožděnosti odvolání je určující zejména
posouzení, jakou povahu má vada, pro níž žalobce A) vrátil stejnopis rozsudku
soudu prvního stupně a žádal o zaslání kopie nové, kteréžto posouzení je
vyjádřeno závěrem co se rozumí onou “nečitelností” kopie rozsudku. Nepřezkoumatelnost rozsudku je projevem toho, že ačkoliv soud prvního stupně
vyhotovil rozhodnutí zamýšleným způsobem, tak ve svém výsledku je toto
rozhodnutí nesrozumitelné či nedostatečně odůvodněné a tudíž po věcné stránce
nepřezkoumatelné; o tento případ v posuzované věci zjevně nejde. Jiné povahy
oproti tomu jsou zřejmé chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé
nesprávnosti rozsudku. Z kontextu ustanovení § 164 věty první o.s.ř. plyne, že
musí jít o pochybení zcela zřejmé, k němuž došlo zjevným a okamžitým selháním
buď v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení
nebo vyhotovení rozsudku a které je pro každého snadno poznatelné (srovnej
například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 27. září 1968, 2 Cz 57/68,
publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 5 pro rok 1969 pod
pořadovým číslem 37). Pochybení, o jehož opravu jde, se přitom může týkat jak
originálu písemného vyhotovení rozsudku tak jeho stejnopisů. Jak je patrno z onoho vráceného stejnopisu rozsudku (č.l. 30-32
spisu), jakož i z výtky žalobce A) na adresu soudu prvního stupně, uplatněné v
rámci odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání
(č.l. 50 p.v. ), rozhodný stejnopis byl vyhotoven prostřednictvím počítačové
tiskárny. Jestliže stejnopis rozhodnutí, doručený účastníku je zčásti nebo
dokonce zcela nečitelný pro opotřebovanost reprodukční techniky, jíž bylo k
jeho vyhotovení užito (opotřebovaná páska v tiskárně počítače a pod.), jde o
jinou zřejmou nesprávnost rozhodnutí, k níž došlo zjevným selháním osoby, za
jejíž účasti byl stejnopis vyhotovován (tím, že tato osoba nevěnovala
dostatečnou pozornost kvalitě reprodukovaného textu a nevyměnila opotřebovanou
součást reprodukčního zařízení, která měla na výslednou podobu stejnopisu
rozhodující vliv). V takovém případě je na místě postup podle § 164 o.s.ř. To
vše platí za samozřejmého předpokladu, že z doručovaného stejnopisu je patrno,
že vůbec jde o soudní rozhodnutí.
Řečené logicky ústí v závěr, že přípis ze
dne 12. května 1995 (č.l. 29), jímž zástupce žalobce A) žádá o “zaslání nové
čitelné kopie” a současně vrací “nečitelnou kopii” měl být podle svého obsahu
(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) posuzován jako návrh na opravu zřejmé nesprávnosti
rozsudku a tak s ním též mělo být naloženo. Podle obsahu spisu soud prvního stupně reagoval na ono podání
tím, že dal dne 22. května 1995 pokyn k zajištění “zřetelnějšího vyhotovení”
rozsudku, které bylo zástupci žalobce A) doručeno 2. června 1995 (viz doručenka
u č.l. 33 spisu p.v.), byť současně učinil ve spisu záznam, že “jde zčásti o
účelové tvrzení” a “za technický stav zařízení odpovídá správa soudu” (viz
č.l. 33 spisu p.v.). K otázce čitelnosti se soud prvního stupně vyslovuje též
ve výše citovaném usnesení o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání (č.l. 44-46). Připouští tu, že “opis písemného vyhotovení rozsudku ... není nejlepší
čitelnosti” uvádí ovšem, že “v žádném případě nejde o nečitelné vyhotovení” a
že “výrok rozsudku je zcela čitelný i v původním vyhotovení;” shodné stanovisko
v potvrzujícím usnesení (č.l. 61-63) zaujal i odvolací soud. Za této situace spočívá nesprávný postup soudu prvního stupně v
tom, že si ve spolupráci s žalobcem neujasnil, vůči kterým pasážím dotčeného
stejnopisu rozsudku jeho obecně formulovaná výtka o nečitelnosti kopie směřuje. Jestliže by se totiž tato námitka měla týkat i výroku rozhodnutí, tedy logicky
též označení účastníka v záhlaví, ovlivňuje-li toto označení i výrok (srovnej
také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 1994, sp. zn. 4 Cdo 4/94,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8 pro rok 1995 pod
pořadovým číslem 67), pak by ji nebylo lze zhojit pouhým zasláním nového
stejnopisu rozsudku, nýbrž toliko vydáním opravného usnesení (případně vydáním
usnesení, jímž se návrh na opravu stejnopisu rozsudku v dotčeném rozsahu
zamítá). Běh odvolací lhůty mohla ovlivnit též nečitelnost poučení o opravném
prostředku (viz § 157 odst. 1 o.s.ř.), která by v případě, že by poučení nebylo
včas opraveno (vyjádřeno v čitelné formě) umožňovala podání odvolání ve lhůtě
tříměsíční (§ 204 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce A) sám však v pozdějších fázích řízení možnost, že by
se jeho podání týkalo záhlaví rozsudku, jeho výroku nebo poučení o opravném
prostředku, vylučuje. V odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty
(č.l. 49-50) označuje dotčený stejnopis rozsudku pouze za “obtížně čitelný a
místy nečitelný” a uvádí, že “výrok rozsudku byl čitelný” (tamtéž). V dovolání
( č.l. 75) pak hovoří o “čitelném petitu” (zjevně míní výrok rozsudku) a dále o
tom, že se jednalo o “stejnopis rozsudku v obsáhlém zdůvodnění petitu částečně
zcela nečitelný a částečně obtížně čitelný.” Své námitky tedy žalobce
soustřeďuje pouze proti nečitelnosti odůvodnění. Výše popsaný vadný postup
soudu prvního stupně tudíž na správnost odvolacího rozhodnutí nemohl mít vlivu,
neboť tím, že 2.
června 1995 doručil žalobci A) nový stejnopis rozsudku, onu
tvrzenou nečitelnost odůvodnění zhojil, nehledě k tomu, že si v té době
přesných požadavků žalobce na opravu zřejmých nesprávností rozsudku nemohl být
vědom. Na druhé straně, jestliže se žalobce A) domníval, že k opravě
odůvodnění rozsudku (jeho vytištěním v čitelné podobě) a následnému novému
doručení opraveného stejnopisu se pojí i nový běh lhůty k podání odvolání, je
toto jeho očekávání ve zjevném rozporu s ustanovením § 164 o.s.ř., z nějž lze
za použití argumentu a contrario a ve shodě s výkladem podávaným soudní praxí
odvodit, že takový druh opravy nemá na běh odvolací lhůty žádného vlivu. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže svou úvahu o běhu lhůty k
podání odvolání založil na tom, že rozsudek byl žalobci A) řádně doručen již
10. května 1995. Za tohoto stavu je ovšem správný i závěr odvolacího soudu, že
odvolání, podané žalobcem A) na poštu k přepravě dne 7. června 1995 (a tento
údaj, jenž vyplývá i z doručenky u č.l. 38 spisu dovolatel nezpochybnil), bylo
podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty k tomuto procesnímu úkonu zákonem
určené (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a je ve smyslu § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. opožděné. Lze tudíž shrnout, že v mezích dovolacího přezkumu, daných
obsahovou formulací dovolatelem uplatněného důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.) se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo. Dovolací soud tedy aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta prvá o.s.ř.) dovolání žalobce A) usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5
o.s.ř.).
Žalobce A) sám však v pozdějších fázích řízení možnost, že by se jeho podání týkalo záhlaví rozsudku, jeho výroku nebo poučení o opravném prostředku, vylučuje. V odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty (č. l. 49-50) označuje dotčený stejnopis rozsudku pouze za “obtížně čitelný a místy nečitelný” a uvádí, že “výrok rozsudku byl čitelný” (tamtéž). V dovolání ( č. l. 75) pak hovoří o “čitelném petitu” (zjevně míní výrok rozsudku) a dále o tom, že se jednalo o “stejnopis rozsudku v obsáhlém zdůvodnění petitu částečně zcela nečitelný a částečně obtížně čitelný.” Své námitky tedy žalobce soustřeďuje pouze proti nečitelnosti odůvodnění. Výše popsaný vadný postup soudu prvního stupně tudíž na správnost odvolacího rozhodnutí nemohl mít vliv, neboť tím, že 2. 6. 1995 doručil žalobci A) nový stejnopis rozsudku, onu tvrzenou nečitelnost odůvodnění zhojil, nehledě k tomu, že si v té době přesných požadavků žalobce na opravu zřejmých nesprávností rozsudku nemohl být vědom.
Na druhé straně, jestliže se žalobce A) domníval, že k opravě odůvodnění rozsudku (jeho vytištěním v čitelné podobě) a následnému novému doručení opraveného stejnopisu se pojí i nový běh lhůty k podání odvolání, je toto jeho očekávání ve zjevném rozporu s ustanovením § 164 o. s. ř., z něhož lze za použití argumentu a contrario a ve shodě s výkladem podávaným soudní praxí odvodit, že takový druh opravy nemá na běh odvolací lhůty žádný vliv. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže svou úvahu o běhu lhůty k podání odvolání založil na tom, že rozsudek byl žalobci A) řádně doručen již 10. 5. 1995. Za tohoto stavu je ovšem správný i závěr odvolacího soudu, že odvolání, podané žalobcem A) na poštu k přepravě 7. 6. 1995 (a tento údaj, jenž vyplývá i z doručenky u č. l. 38 spisu, dovolatel nezpochybnil), bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty k tomuto procesnímu úkonu zákonem určené (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a je ve smyslu ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opožděné.
Lze tudíž shrnout, že v mezích dovolacího přezkumu, daných obsahovou formulací dovolatelem uplatněného důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud tedy, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání žalobce A) usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).