Rozhodnutí soudu o uložení povinnosti strpět prodej zástavy není vykonatelné.
E
6/95 - 9, kterým byl zamítnut návrh oprávněné na nařízení exekuce prodejem
označených nemovitostí povinného v katastrálním území D.B. Oba soudy vyšly ze
shodného závěru, že rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, totiž rozsudek
krajského soudu ze dne 26.1.1994 č.j. 22 Cm 1333/92 - 33, nemůže být exekučním
titulem způsobilým k nařízení prodeje nemovitostí, neboť neukládá povinnost k
zaplacení peněžité částky ( § 258 odst. 1 o.s.ř.) . Odvolací soud nadto
zdůraznil, že ani z ustanovení § 372 o.s.ř. nelze dovodit, že na základě
exekučního titulu, který ukládá povinnost strpět prodej zástavy, nelze nařídit
výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle § 335 násl. o.s.ř. Citované
ustanovení bylo použitelné - jak uvedl odvolací soud - jen za předpokladu
existence právního předpisu, který dával věřiteli právo požádat soud o prodej
zástavy. Podmínkou ovšem bylo, že šlo o ruční zástavu, tedy o případy, kdy
zastavena byla věc movitá.
Proti svému potvrzujícímu usnesení odvolací soud připustil dovolání podle §
239 odst. 1 o.s.ř. , přičemž za otázku zásadního právního významu považoval
posouzení, zda rozhodnutí ukládající povinnost strpět prodej zástavy je
vykonatelné podle § 351 o.s.ř., či zda je vůbec vykonatelné.
Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala oprávněná, za kterou
jednala pracovnice vybavená právnickým vzděláním, včas dovolání, ve kterém
uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř. Jestliže hmotné
právo ukládá zástavci povinnost snášet uspokojení pohledávky zajištěné
zástavním právem ze zástavy , pak - jak se uvádí v dovolání - takto formulovaný
žalobní petit je v souladu s § 151f obč. zák. Jeho převzetí do výroku nemůže
podle dovolatelky způsobit nevykonatelnost soudního rozhodnutí.
Nejvyšší soud svým usnesením dovolání zamítl.
Z odůvodnění:
Přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu se soustřeďuje k odvolacím
soudem vytčenému právnímu posouzení, kterému koresponduje i uplatněný dovolací
důvod , totiž zda rozsudek, který ukládá povinnost strpět prodej zástavy - věci
nemovité - může být způsobilým exekučním titulem k nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitostí podle § 335 násl. o.s.ř. Otázka, zda vůbec je vykonávané
rozhodnutí materielně vykonatelné sice v dovolání přímo vytčena není, nicméně
její vyřešení je jedním z předpokladů přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu na
základě uplatněného dovolacího důvodu. Nucený výkon rozhodnutí cestou soudní exekuce vždy předpokládá exekuční titul,
tedy vykonatelné a zpravidla i pravomocné rozhodnutí soudu či jiného orgánu
(popřípadě další tituly uvedené v § 274 o.s.ř.), které lze vykonat některým ze
zákonem určených způsobů exekuce. Ve vztahu k uspokojení pohledávky zástavního
věřitele ze zástavy mají - obecně vzato - ze všech zákonem určených způsobů
exekuce význam jen prodej nemovitostí a prodej věcí movitých a přikázání
pohledávky, popřípadě exekuce postižením jiných majetkových práv podle § 320
o.s.ř. Prodej věcí movitých, prodej nemovitostí a také přikázání pohledávky
jsou způsoby exekuce, které občanský soudní řád vyhrazuje pouze pro výkon
rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky (§ 258 odst. 1 o.s.ř.). Odtud
také plyne, že nařídit exekuci uvedenými způsoby, t.j. nařídit výkon rozhodnutí
prodejem věci movité , či nemovitosti, resp. přikázáním pohledávky, lze pouze
na základě takového exekučního titulu, který povinnému ukládá zaplatit
oprávněnému peněžitou částku. Jestliže exekuční titul, podle něhož oprávněná
navrhuje prodej nemovitostí povinného, takové plnění povinnému neukládá, pak je
zcela správný závěr okresního i odvolacího soudu, že na jeho podkladě nelze
nařídit exekuci podle § 335 násl.o.s.ř. Dovolatelka vybudovala svou kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem
především na závěru, že ustanovení § 151f odst.1 obč. zák.předjímá právě
exekuční titul na povinnost strpět prodej zástavy ( podle předloženého
exekučního titulu jde ovšem o zástavní právo, které bylo sjednáno dle
hospodářského zákoníku). Tento závěr je mylný. Citované ustanovení pouze obecně
vyjadřuje realizační funkci zástavy tak, že zástavní věřitel se může domáhat
uspokojení ze zástavy. Otázka jak na základě obsahu tohoto ustanovení
formulovat žalobní petit, t.j. otázka uložení jaké povinnosti žalovanému
zástavci se má domáhat, nemůže být spolehlivě vyřešena bez exekučních
souvislostí, neboť ve skutečnosti jde právě o to, jak v exekuci zpěněžit
zástavu - zde věc nemovitou - ve prospěch uspokojení pohledávky zástavního
věřitele. Odpověď na tuto otázku byla již dána a je bezprostředně patrná. Vzhledem k § 258 odst. 1 o.s.ř. obstojí jen takový žalobní návrh, jehož
převzetím do výroku bude povinnému uložena povinnost k peněžitému plnění. Odvolací soud správně vyložil i obsah ustanovení § 372 o.s.ř.
Citované
ustanovení předpokládá přiměřené použití ustanovení o výkonu rozhodnutí
prodejem movitých věcí v případech, kdy podle zákona může zástavní věřitel
požádat soud o provedení prodeje zástavy. Ustanovení § 151f odst. 1 ObčZ ovšem
nedává zástavnímu věřiteli "právo požádat soud o provedení prodeje zástavy". Takovou úpravu - ale pouze ve vztahu k hospodářské arbitráži - obsahovalo
ustanovení § 129g odst. 2 až 4 již zrušeného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jehož použitelnost na vztahy
vzniklé před 1.1.1992 upravuje § 763 obch. zák. Přechodné ustanovení čl. III
bod 2 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, na
soudy nepřeneslo uvedenou pravomoc orgánů hospodářské arbitráže nařídit prodej
zástavy. Ostatně nebylo toho třeba vzhledem k tomu, že posléze citovaný zákon
komplexně upravil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí. Závěry odvolacího
soudu lze doplnit potud, že je zcela absurdní představa, že zástavu -
nemovitost,lze prodávat přiměřeně podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem
movitých věcí. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné i potud, pokud vyznívá v závěr o
materiální nevykonatelnosti rozhodnutí, jehož výkon je navrhován. Žalobní petit
na "povinnost strpět prodej zastavených nemovitostí" má omezení zcela patrné na
první pohled. Nařídit prodej nemovitostí na základě takového exekučního titulu,
jehož výrok by byl totožný s uvedeným žalobním návrhem, prostě není možné,
neboť to zakazuje již zmíněné ustanovení § 258 odst. 1 o.s.ř, jež předpokládá
pouze exekuční titul na peněžité plnění. Rozhodnutí, které ukládá povinnost
něco strpět, se vykonává podle § 351 odst.1 o.s.ř. ukládáním pokut, až do
úhrnné výše 100.000,- Kč. Nutit povinného pokutami snášet prodej zástavy je
jednak neefektivní, jednak protismyslné ( co by povinný měl vlastně snášet ?) a
také neúčelné. Převzetí takového žalobního návrhu, kterým se žalobce proti žalovanému domáhá
uložení povinnosti strpět prodej zástavy, do výroku soudního rozhodnutí činí
toto rozhodnutí materielně nevykonatelným. Protože z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí
odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle § 243b
odst. 1 o.s.ř.