Rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§ 42a obč. zák.), představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.1) Z ustanovení § 42a obč. zák. nevyplývá právo žalobce domáhat se vůči žalovanému uložení povinnosti strpět výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, které byly předmětem odporovaného právního úkonu. Byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka vyslovena (podle § 42a obč. zák.) v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, stává se majetek žalovaného, který dohodou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku, součástí konkursní podstaty úpadce a výkonem rozhodnutí nemůže být postižen.
em ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.1) Z ustanovení § 42a obč. zák. nevyplývá právo žalobce domáhat se vůči žalovanému uložení povinnosti strpět výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, které byly předmětem odporovaného právního úkonu. Byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka vyslovena (podle § 42a obč. zák.) v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, stává se majetek žalovaného, který dohodou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku, součástí konkursní podstaty úpadce a výkonem rozhodnutí nemůže být postižen.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 1703/96
Datum rozhodnutí: 27.05.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Právní úkony
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 26 / 2000
Podána ústavní stížnost.
K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. června
1996 změnil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u ve Svitavách ze dne
10. srpna 1995, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti dohody o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené dne 29. 7. 1994
mezi žalovanou a jejím manželem L. K. (dále též jen “dohoda”), v části, jež se
týkala označených nemovitostí, a o uložení povinnosti žalované strpět výkon
rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí pro označené pohledávky žalobců, a to
tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud se po doplnění dokazování
usnesením o prohlášení konkursu na majetek L. K. neztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že žaloba nemůže být úspěšná, jelikož je zde jiný majetek
dlužníka (L. K.), který lze použít k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitelů
(žalobců). Jestliže žalovaná a její manžel uzavřeli 29. 7. 1994 dohodu o
vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, činili tak v průběhu
konkursního řízení. Odtud lze dovodit, že již v té době bylo zřejmé, že k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitelů nebylo možné použít jiný majetek
manžela žalované. Žalované muselo být známo, v jaké finanční situaci je její
manžel. Ustanovení § 42a občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen “obč. zák.”), u právních úkonů mezi dlužníkem a osobou mu blízkou
předpokládá vědomost blízké osoby o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Blízká
osoba musí prokazovat, že úmysl zkrátit věřitele nemohla ani při vyvinutí
náležité pečlivosti poznat; takový důkaz však žalovaná v řízení nepodala. Obsah
dohody navíc zkracuje věřitele, když pasíva přebírá pouze manžel žalované. Za
tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že žalobci se mohou úspěšně domáhat určení
neúčinnosti dohody v části, podle níž se žalovaná stala výlučnou vlastnicí
označených nemovitostí. Ohledně povinnosti žalované strpět výkon rozhodnutí
prodejem těchto nemovitostí pro pohledávku žalobců odvolací soud vyjádřil
pochybnosti, zda tento výrok není - se zřetelem ke znění § 255 odst. 2 o.s.ř. -
nadbytečný, “protože si však nebyl v tomto směru naprosto jistý”, žalobě i
potud vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř., namítajíc,
že je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. d) o.s.ř.,
tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí muselo být známo, v
jaké finanční situaci je její manžel, a že neprokázala, že úmysl zkrátit
věřitele nemohla ani při vyvinutí náležité pečlivosti poznat. Argumentuje tím,
že jako účastnice byla vyslechnuta pouze 20. 7. 1995 a neměla tedy možnost se k
otázce manželova podnikání vyjádřit. Má trvalé bydliště v M. Ch., kde s ní žijí
i čtyři nezletilé děti účastníků; sama neměla žádné podnikatelské aktivity,
byla v domácnosti a o podnikání manžela (jenž bydlí v P.) neměla žádné
vědomosti (mimo toho, že podniká jako fyzická osoba).
Opírá-li odvolací soud
své závěry o zjištění, že na manželův majetek byl prohlášen konkurs, pak
dovolatelka poukazuje na to, že k vyhlášení konkursu došlo v září 1995, po
předchozím (10. března 1995) zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, a o tomto
se dozvěděla dodatečně, především z napadeného rozsudku; proto požaduje, aby
napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. N e j v y š š í s o u d zamítl dovolání proti výroku, jímž byla vyslovena
neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a ve zbývajícím
rozsahu, to jest ve výroku o povinnosti strpět výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí a v navazujícím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů,
napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. “zmatečnosti”), a (je-li dovolání přípustné) jiné vady řízení,
jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok
napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Vady řízení nejsou
dovoláním namítány a zmatečnost řízení se z obsahu spisu nepodává; úkolem
Nejvyššího soudu proto v první řadě bylo prověřit - v intencích právních
otázek vymezených dovoláním - správnost právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen. Podle odstavce 2 je možné odporovat právním úkonům, které
dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti
nemohla poznat. Právo odporovat právním úkonům pak lze uplatnit vůči osobě, v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného
úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3 cit. ustanovení). Právní úkon, kterému
věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může
požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4 cit. ustanovení). K povaze žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (tzv. odpůrčí žaloby) se
Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo
1704/98; od tam formulovaných závěrů pak nemá důvod odchýlit se ani v
posuzované věci. Platí tedy, že smyslem odpůrčí žaloby je - uvažováno z
pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se
věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to
nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon
učiněn.
V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné
(např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovatelný právní úkon
učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo
určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného
právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí
žaloba tedy je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné
pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu. Otázka aktivní a pasívní věcné legitimace účastníků v řízení o odpůrčí žalobě
nebyla dovoláním zpochybněna, zbývá tedy - ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. -
zkoumat podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka - lhostejno zda úplatný či
bezúplatný - který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo
fraudandi však není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže “druhou stranou”
jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly
opak (to jest, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité
pečlivosti poznat). Podle obsahu spisu ovšem dovolatelka v řízení takové
okolnosti ani netvrdila, ač povinnost tvrzení v intencích § 120 odst. 1 o.s.ř. a cit. § 42a odst. 2 obč. zák. spočívala na ní. Tvrzení, že v řízení neměla
možnost se k manželově podnikání vyjádřit, je zjevně účelové, neboť jí nic
nebránilo v tom, aby rozhodné skutečnosti soudu sdělila při svém výslechu,
jakož i kdykoliv dříve nebo později (do rozhodnutí odvolacího soudu). Skutková zjištění soudů obou stupňů, která uplatněným dovolacím důvodem nebyla
zpochybněna a z nichž dovolací soud při dalších úvahách vychází, pak
neposkytují žádnou oporu pro závěr, že dovolatelka prokázala, že úmysl
dlužníka zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Skutková
tvrzení, jež dovolatelka na podporu tohoto závěru snáší v dovolání, jsou z
hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. bezcenná, neboť
správnost právního posouzení věci lze prověřit jen na tom skutkovém základě, z
nějž při formulaci právních závěrů vyšel odvolací soud. Dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tudíž ve vazbě k výroku, jímž byla vyslovena
neúčinnost dohody, dán není. Ve vztahu k výroku o povinnosti strpět výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
však právní posouzení věci neobstojí; již proto ne, že z ustanovení § 42a obč. zák. právo domáhat se uplatnění nároku v nalézacím řízení prostřednictvím
takto formulovaného žalobního návrhu (tzv. “petitu”) nevyplývá. V této části
byl proto dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. uplatněn právem.
Ostatně, žalobní návrh na povinnost strpět výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí, má omezení zcela patrné na první pohled. Nařídit prodej
nemovitostí na základě takového exekučního titulu, jehož výrok by byl totožný s
uvedeným žalobním návrhem, prostě není možné, neboť to zakazuje ustanovení §
258 odst. 1 o.s.ř., jež předpokládá pouze rozhodnutí ukládající peněžité
plnění. Rozhodnutí, které ukládá povinnost něco strpět, se vykonává podle
ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř. ukládáním pokut až do úhrnné výše 100 000 Kč. Nutit povinného (zde žalovanou) pokutami snášet výkon rozhodnutí je
neefektivní, protismyslné a neúčelné. Převzetí takového žalobního návrhu,
kterým se žalobce proti žalovanému domáhá uložení povinnosti strpět výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí do výroku soudního rozhodnutí, činí toto
rozhodnutí materiálně nevykonatelným (srov. mutatis mutandis závěry vyslovené v
rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); potud je tedy řízení postiženo i jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost lze dodat, že uvedený výrok nemá oporu v zákoně též se zřetelem k
účinkům prohlášení konkursu na majetek manžela žalované. Po prohlášení
konkursu (usnesením krajského soudu ze dne 8. září 1995, č.j. K 4/92-119)
totiž vše, oč byl odporovatelným právním úkonem zkrácen dlužníkův (úpadcův)
majetek, musí být vráceno do konkursní podstaty, a není-li to možné, musí být
konkursní podstatě poskytnuta peněžitá náhrada (srov. § 16 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání v tehdejším i současném znění). Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, jež se uplatní i u konkursů prohlášených před 1. červnem
1996 (srov. článek V. odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb.), nelze po prohlášení
konkursu provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do
podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (podle
ustanovení § 14 odst. písm. e/ cit. zákona, ve znění do 1. června 1996, nebylo
možné výkon rozhodnutí postihující takový majetek ani nařídit). Žalované tedy
povinnost strpět výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nebylo možné po
prohlášení konkursu uložit, neboť s pravomocným vyslovením neúčinnosti dohody
se majetek, který dohodou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku stává součástí
konkursní podstaty úpadce a výkonem rozhodnutí jej proto postihnout nelze
(srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, body
XVII. a XXVI. stanoviska). Nejvyšší soud tedy, aniž ve věci nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1, větu
první, o.s.ř.), ve shodě s ustanovením § 243b odst. 1, částí věty před
středníkem, o.s.ř. dovolání proti výroku, jímž byla vyslovena neúčinnost
dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zamítl; ve zbývajícím
rozsahu, to jest ve výroku o povinnosti strpět výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí a v navazujícím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů,
napadený rozsudek podle § 243b odst.
1, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle odstavce 2 cit. ustanovení vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. ________________
1) Srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 63/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 494