Městská část hlavního města Prahy se nemůže úspěšně domáhat určení, že je vlastníkem věci, která přešla na obec hlavní město Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb.
a Prahy) se domáhala vydání
rozsudku, ukládajícího žalované společnosti povinnost vydat jí dům ve V. se
stavební parcelou č. 1514 o výměře 1257 m2 . Tvrdila, že žalovaná nabyla
označené nemovitosti na základě neplatné smlouvy, uzavřené dne 21. 1. 1992 s
Obvodním podnikem bytového hospodářství P., že tyto nemovitosti se staly na
základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 485/1991 Sb. a zákona č. 10/1993 Sb. (dále jen “zákon č. 172/1991 Sb."), vlastnictvím obce hlavní město
Praha a byly Statutem hlavního města Prahy, v souladu se zákonem č. 418/1990
Sb., o hlavním městě Praze, svěřeny žalobkyni. O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 1. 1993
rozhodl, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyni
označené nemovitosti. Obvodní soud dospěl k závěru, že smlouva mezi Obvodním
podnikem bytového hospodářství P. a žalovanou společností byla platná a že
žalobkyně tudíž není aktivně legitimována ve sporu o vydání věci. K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze
dne 1. 7. 1993 změnil napadené rozhodnutí tak, že se žalobkyně určuje vlastnicí
nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná společnost dovolání, o
němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 1997. Dovolací soud
shledal, že je zde vada řízení (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve znění
platném do 31. 12. 1995), která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada podle názoru dovolacího soudu spočívala v tom, že odvolací soud
neodstranil nejasnosti, týkající se předmětu řízení, a “nepřípustně sám v
rozporu s dispozičními úkony žalobce vybral, co projedná a o čem rozhodne”. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení, aniž se zabýval námitkami uplatněnými dovolatelkou proti
přezkoumávanému rozsudku městského soudu. Poté, kdy žalobkyně na výzvu odvolacího soudu změnila (“upřesnila”)
žalobní návrh tak, že se domáhala nadále určení, že je vlastnicí označených
nemovitostí, přičemž “z opatrnosti” vzala zpět “návrhy učiněné v průběhu
řízení, týkající se vydání nebo vyklizení identifikovaných nemovitostí”, a kdy
přednesla tvrzení dokládající naléhavý právní zájem na takovém rozhodnutí
soudu, odvolací soud usnesením ze dne 1. 7. 1997 (č. l. 93 spisu) změnu žaloby
připustil. Rozsudkem z téhož dne pak rozhodl, že rozsudek soudu prvního
stupně se mění tak, že se žaloba ve znění změněného návrhu (ve výroku přesně
citovaného) zamítá. Zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na jeho závěru, že
žalobkyně, Městská část P. 2, není vlastníkem nemovitostí, jichž se určovací
žaloba týká. Městský soud konstatoval, že žalobkyně již v žalobě tvrdila, že
vlastníkem předmětných nemovitostí se ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. stala ke dni účinnosti zákona dnem 24. 5. 1991 obec hl. m. Praha,
a že tyto nemovitosti byly ve smyslu Statutu hl. m. Prahy (II. část, čl. 2
odst. 2) svěřeny městské části.
Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem
žalobkyně, že jedině ona disponovala ke dni 24. 5. 1991 vlastnickými právy k
předmětné nemovitosti a že proto majetek přešel ze zákona na ni. Jak odvolací
soud výslovně uvedl, neřešil v rámci přezkumu otázku spornou mezi stranami, zda
vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do pozemkových knih dle
zakládající listiny komunálního podniku ze dne 15. 4. 1949, č. 189/49, měl
vliv na to, jestli byly předmětné nemovitosti ke dni 31. 12. 1949 ve
vlastnictví obce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Konstatoval totiž, že “i kdyby ... byla v řízení prokázána žalobcova tvrzení a
pokud by byly přiléhavými jeho právní názory, nemohl by soud přesto dospět k
závěru, že je to žalobce, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím by
vždy v takovém případě byla obec hl. m. Praha, jak se to podává z uváděného
zákona.” Okolnost, “že podle Statutu hl. m. Prahy věc přešlá do vlastnictví hl. m. Prahy byla svěřena městské části (viz též zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním
městě Praze), z městské části jakožto samostatného subjektu od obce odlišného
vlastníka svěřeného majetku nečiní,” uzavřel odvolací soud. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., když
nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné
legitimace ve sporu o určení vlastnického práva. Poukazovala přitom na úpravu
vyplývající z ustanovení § 7 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze,
podle něhož hlavní město Praha a ve vymezeném rozsahu městské části spravují
záležitosti hlavního města samostatně, na to, že podle § 8 odst. 2 písm. a)
téhož zákona je městská část oprávněna hospodařit se svěřeným majetkem
hlavního města Prahy a že toto oprávnění jí nelze odejmout bez náhrady. Namítala rovněž, že podle Statutu hlavního města Prahy se městským částem
svěřují z vlastnictví hlavního města Prahy stavby a pozemky, tvořící se stavbou
jeden funkční celek, které vlastnilo hlavní město Praha, nebo později obce k
hlavnímu městu připojené, ke dni 31. 12. 1949, jestliže ke dni 19. 6. 1991
příslušelo právo hospodaření organizacím, u nichž na městskou část přešla
funkce zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit nebo zrušovat tyto organizace. Nemovitosti, o které jde v tomto sporu, jsou podle dovolatelky historickým
majetkem obce a k 19. 6. 1991 právo hospodaření svědčilo Obvodnímu podniku
bytového hospodářství v P. 2, jehož zakladatelem je Městská část P. 2; proto
se jedná o majetek, který byl Městské části P. 2 svěřen. Z toho důvodu - uvádí
dále žalobkyně - je tato městská část “oprávněna domáhat se určení, že majetek
je ve vlastnictví Městské části P. 2 a tedy i obce hl. města Prahy.” Tvrzené
oprávnění vyplývá podle názoru dovolatelky z vyhlášky č. 23/1994 hlavního města
Prahy, o hospodaření s majetkem hlavního města Prahy, která obsah institutu
svěření majetku definuje.
Za nejdůležitější z pohledu tohoto sporu pak
dovolatelka považuje ustanovení článku 3 označené vyhlášky, že “městské části
mají při hospodaření se svěřeným majetkem všechna práva a povinnosti vlastníka,
není-li ve Statutu nebo v této vyhlášce stanoveno jinak.” Městská část má
přitom podle § 9 zákona č. 418/1990 Sb. právní subjektivitu, je oprávněna
hospodařit se svěřeným majetkem hl. města Prahy a tedy se i účinně domáhat
ochrany tohoto majetku. Dovolatelka se domnívá, že “v tomto oprávnění je
zahrnuto i oprávnění domáhat se určení toho, že svěřený majetek je v jejím
vlastnictví.” Na podporu svého právního názoru argumentovala dovolatelka tím,
že na základě předchozího pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci
(později zrušeného dovolacím soudem) byl v katastru nemovitostí zapsán vlastník
předmětných nemovitostí jako “obec hl. m. Praha, Městská část P. 2”. Zdůraznila
rovněž, že “všechny nájemní smlouvy uzavírají městské části svým jménem a jsou
přímo pronajímatelem,” a zabývala se důsledky, jaký by měl v praxi odlišný
postup. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby věc
byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná v podrobně zdůvodněném dovolacím vyjádření navrhla zamítnutí
dovolání, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Setrvala přitom na názoru, vyjádřeném již v předcházejím průběhu řízení, že
předmětné nemovitosti nebyly ke dni 31. 12. 1949 v majetku žádné obce (a
nemohly tedy podle zákona č. 172/1991 Sb. přejít z majetku státu do vlastnictví
obce), a že “žalobce jako městská část nemá vlastnickou způsobilost, pouze
způsobilost s určeným majetkem obce hospodařit.”
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání je
podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §
241 odst. 2 o.s.ř., jeho přípustnost je dána ustanovením § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a dovolání také poukazuje na způsobilý dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vzhledem k
tomu, že vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. ), k
nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když dovoláním nejsou uplatněny,
se z obsahu spisu nepodávají, dovolací soud napadený rozsudek přezkoumal, jsa
přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala pouze otázka, zda má Městská část P. 2 aktivní věcnou legitimaci ve sporu o určení, že je vlastníkem věci, která
přešla podle zákona č. 172/1991 Sb. z majetku státu do vlastnictví obce
hlavní město Praha. Naopak - vzhledem k mezím dovolacího přezkumu - nebyla
předmětem tohoto přezkumu otázka, zda k onomu přechodu vlastnického práva k
předmětným nemovitostem ze státu na obec skutečně došlo, ani jiné právní
otázky, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně, změněné odvolacím
soudem. N e j v y š š í s o u d dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud se nejprve zabýval způsobilostí městské části hlavního
města Prahy mít práva a povinnosti. Podle ustanovení § 18 odst. 1 obč. zák. způsobilost mít práva a
povinnosti mají i právnické osoby. Právnickými osobami jsou
a) sdružení fyzických nebo právnických osob,
b) účelová sdružení majetku,
c) jednotky územní samosprávy,
d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Územní samospráva je upravena v hlavě sedmé ústavního zákona č. 1/1993
Sb., Ústava České republiky (dále jen “Ústava”), v článcích 99 až 102. Článek
99 Ústavy definuje obce jako základní územně samosprávné celky, na které je
členěna Česká republika. Ústava dále stanoví, že územní samosprávné celky
jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100
odst. 1), že obec je samostatně spravována zastupitelstvem (čl. 101 odst. 1) a
že územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít
vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3). Postavení hlavního města Prahy upravuje zákon č. 418/1990 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 439/1991 Sb., zákona č. 8/1993 Sb. a
zákona č. 152/1994 Sb. (dále též jen “zákon” nebo “zákon o hlavním městě
Praze”).1) Jde o lex specialis ve vztahu k obecné zákonné úpravě postavení
obcí obsažené v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen “zákon č. 367/1990 Sb.”). 2)
Podle § 1 zákona je hlavní město České republiky Praha obcí ve smyslu
čl. 13 Ústavy ČR. Z ustanovení § 2 odst. 2 zákona vyplývá, že území hlavního
města Prahy se člení na městské části. Podle § 7 zákona hlavní město Praha
a ve vymezeném rozsahu městské části spravují záležitosti hlavního města Prahy
samostatně (§ 13 a násl. zákona č. 367/1990 Sb.). Městské části jsou podle § 8 odst. 2 zákona ve stanoveném rozsahu
oprávněny hospodařit se svěřeným majetkem hlavního města Prahy (§ 8 odst. 2
písm. a/ zákona), přičemž oprávnění hospodařit s tímto svěřeným majetkem jim
nelze odejmout bez náhrady (§ 8 odst. 3 zákona). Zákon o hlavním městě Praze dále stanoví v § 9, že městská část v
rozsahu stanoveném tímto zákonem, dalšími obecně závaznými právními předpisy
a Statutem, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Z ustanovení § 20 odst. 1 zákona přitom plyne, že hlavní město Praha
přijme Statut (podle § 20 odst. 4 zákona tak učiní zastupitelstvo obecně
závaznou vyhláškou), ve kterém stanoví mj. a) vzájemné vztahy mezi orgány hlavního města Prahy a orgány městských
částí,
b) rozsah majetku hlavního města Prahy, který se svěřuje městským částem,
c) podmínky, za kterých lze městským částem odejmout oprávnění hospodařit se
svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že způsobilost mít práva a povinnosti
ve smyslu § 18 obč. zák. má nejen obec hlavní město Praha, ale také její
městská část (srov. též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1993,
sp. zn. 4 Cdo 7/93). Shodně posoudil otázkou právní subjektivity městské části
hlavního města Prahy Nejvyšší soud např.
ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1128/96, v rozsudku ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97,
jakož i v dalších rozhodnutích (v souvislosti s pasivní věcnou legitimací
městské části jako povinné osoby ve sporu o vydání věci podle zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Dovodil -
jak bylo vyjádřeno i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 369/97, že “ve specifických poměrech zákona č. 418/1990 Sb. a
Statutu hlavního města Prahy - na území hlavního města Prahy ... i městské
části, mohou být povinnými osobami i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů.” Výše označená rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházela mj. ze zjištění, že podle článku 3 obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy o
hospodaření s majetkem hlavního města Prahy, vydané na základě § 16 odst. 1
zákona č. 367/1990 Sb. zastupitelstvem hl. m. Prahy dne 28. 4. 1994, pod č. 23/1994 Sbírky obecně závazných vyhlášek hlavního města Prahy, mají městské
části při hospodaření se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a
povinnosti vlastníka, není-li ve Statutu hlavního města Prahy nebo v této
vyhlášce stanoveno jinak. Pro posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí v této právní věci
bylo dále nutno odpovědět na otázku, zda městským částem ve výše uvedeném rámci
příslušejí i všechny právní prostředky, jaké dává zákon k ochraně
vlastnického práva vlastníkovi. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti
tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může
domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na
ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§ 126 odst. 2 obč. zák.)
Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že výčet prostředků k ochraně
vlastnického práva je demonstrativní. Vlastník věci se může domáhat především
toho, aby osobě, která se dopouští rušení jeho vlastnického práva neoprávněnými
zásahy, bylo takové počínání zakázáno, popř. aby podle povahy věci bylo vše
uvedeno v předešlý stav (v tomto případě jde o tzv. zápůrčí - negatorní
žalobu); rovněž může požadovat vydání věci, jež mu je neoprávněně zadržována
(žaloba na vydání věci, čili žaloba vindikační). Prostředkem k ochraně
vlastnického práva však může být např. i určovací žaloba podle § 80 písm. c)
o.s.ř., vznikne-li o vlastnictví k určité věci spor. Taková žaloba ovšem
vyžaduje, aby vlastník (je-li žalobcem) měl na určení právního vztahu
vlastnictví naléhavý právní zájem. V přezkoumávané věci, jak správně dovodil odvolací soud, se vlastníkem
věci, která podle zákona č. 172/1991 Sb. přešla z majetku České republiky do
vlastnictví obce, stala obec, tedy hlavní město Praha.
(Připomíná se, že
odvolací soud a v mezích dovolacího přezkumu ani Nejvyšší soud nepřezkoumával,
zda v souzeném případě k přechodu vlastnického práva ze státu na obec skutečně
došlo.) I za předpokladu, že nemovitosti, jichž se spor týká, byly Statutem
hlavního města Prahy svěřeny dovolatelce a že výše citovaná vyhláška o
hospodaření s majetkem hlavního města Prahy stanovila, že “městské části při
hospodaření se svěřeným majetkem hlavního města Prahy mají všechna práva a
povinnosti vlastníka,” nešlo o právní skutečnosti, které by vedly k převodu
vlastnického práva z obce (hlavního města Prahy) na její část (Městskou část
P. 2). Pro závěr, že vlastnické právo zůstalo i poté, kdy byl majetek hlavního
města Prahy svěřen městské části, zachováno obci hlavnímu městu Praze,
svědčí podle názoru dovolacího soudu právě ta ustanovení zákona o hlavním
městě Praze, na která dovolatelka poukazuje. Již citované ustanovení § 8 odst. 2 zákona nehovoří o vlastnickém právu městských částí, ale o jejich právu
hospodaření se svěřeným majetkem hlavního města Prahy (§ 8 odst. 2 písm. a/
zákona), z ustanovení § 8 odst. 3 zákona, podle něhož toto oprávnění (právo
hospodařit se svěřeným majetkem) nelze odejmout bez náhrady, vyplývá (a
contrario), že lze připustit možnost odnětí práva hospodaření se svěřeným
majetkem za náhradu (§ 20 odst. 1 písm. c/ zákona). I když městská část hlavního města Prahy není subjektem vlastnického
práva k věci, ale toliko subjektem, jemuž náleží právo hospodařit se svěřeným
majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci ochrany tohoto práva např. žalobu vindikační nebo žalobu zápůrčí. Není však aktivně věcně legitimována k
podání žaloby, opírající se o ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., na určení, že
ona, tj. městská část hlavního města Prahy, je vlastníkem věci, která jí byla
vlastníkem - obcí hlavním městem Prahou - toliko svěřena. Argumenty dovolatelky, týkající se samostatného uzavírání nájemních
smluv ohledně svěřeného majetku městskými částmi, nejsou právně relevantní,
neboť oprávnění k těmto právním úkonům neplyne z jejich vlastnického práva,
ale z již citovaných ustanovení § 9 a § 8 odst. 2 písm. a) zákona o hlavním
městě Praze. Dovolací soud tak uzavírá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
je rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, správné a že proto dovolání
žalobkyně muselo být podle § 243b odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř.,
zamítnuto. ____________
1) Zákon č. 418/1990 Sb. byl s účinností od 12.11. 2000 zrušen (nahrazen)
zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. 2) Zákon č. 367/1990 Sb. byl s účinností od 12.11. 2000 zrušen (nahrazen)
zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích.