Dědicem ze závěti, pořízené podle ustanovení § 476b obč. zák., může být i osoba, která na žádost zůstavitele tuto závěť sepsala.
s o u d u pro Prahu 4 z 9. 5. 1996, jímž bylo vysloveno, že
”Listina ze dne 5. 11. 1995 označená jako ”Plná moc a poslední vůle”, kterou
zůstavitel nenapsal vlastní rukou, pouze ji před dvěma svědky současně
přítomnými vlastní rukou podepsal, je neplatná”. Odvolací soud se ztotožnil s
právním názorem soudu prvního stupně, že závětí povolaný dědic nemůže podle §
476f obč. zák. být pisatelem alografní závěti, sepsané podle § 476b obč. zák.
Odvolací soud současně připustil proti svému usnesení dovolání, když otázku,
zda se § 476f obč. zák., který vylučuje závětního dědice jako pisatele nebo
předčitatele závěti, vztahuje k § 476b obč. zák., nebo zda se vztahuje pouze k
§ 476c obč. zák., považoval za otázku zásadního právního významu.
Usnesení odvolacího soudu napadla povolaná závětní dědička
dovoláním, v němž se domáhá, aby napadené usnesení, jakož i usnesení soudu
prvního stupně, bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že § 476f obč. zák.
se vztahuje k § 476b obč. zák. , a dovozuje, že § 476f obč. zák. by měl být
aplikován pouze na případy, kdy jde o skutečné, funkční působení někoho jako
předčitatele, pisatele aj., tedy o působení nutné vzhledem k nezpůsobilosti
zůstavitele projevit svou vůli nebo ověřit záznam projevu své vůle. Pro takovou
aplikaci § 476f obč. zák. osvědčí i znění § 476 obč. zák. Podle stanoviska
dovolatelky nelze tedy ustanovení občanského zákoníku o vyloučení dědiců a osob
jim blízkých jako pisatelů závěti vztáhnout na závěť, pořízenou podle § 476b
obč. zák.
N e j v y š š í s o u d shledal dovolání důvodným zrušil
proto rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud konstatuje, že ustanovení § 476b a § 476f obč.
zák. jsou obsahově shodná s ustanoveními § 543 a § 547 občanského zákoníku z
roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.). Proto lze při výkladu těchto zákonných
ustanovení vyjít i ze závěrů, k nimž došla soudní praxe v dobách platnosti
zákona č. 141/1950 Sb. Podle rozhodnutí, uveřejněného pod č. 3/1957 Sbírky
rozhodnutí československých soudů ”k platnosti závěti podle § 543 obč. zák. se
nevyžaduje součinnost pisatele. Ustanovení § 547 obč. zák. (nyní § 476f), že
pisatelem nesmí být dědic nebo osoba jemu blízká, platí jen tam, kde je
součinnosti pisatele třeba, tedy nikoli při zřízení závěti podle § 543 obč.
zák.”. Podle citovaného judikátu ”zřízením závěti podle § 543 obč. zák. je
rozumět jen akt, při kterém pořizovatel o závěti, kterou nenapsal vlastní
rukou, kterou však vlastní rukou podepsal, přede dvěma svědky současně
přítomnými výslovně prohlašuje, že obsahuje i jeho poslední vůli. K tomuto
aktu, k němuž bude ovšem náležet i podepsání závěti svědky, nenáleží již sepis
listiny obsahující poslední vůli pořizovatele. Listina ta může být vyhotovena a
připravena již dříve. Pisatele, který by působil při zřízení závěti podle § 543
obč. zák. není vůbec zapotřebí, a proto ho také toto zákonné ustanovení ani
nezná”.
Na těchto závěrech není třeba ničeho měnit ani za platnosti
současné právní úpravy. Ustanovení § 476f obč. zák., že pisatelem závěti nesmí
být závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké, se tedy nevztahuje k
závěti pořízené podle § 476b obč. zák. Dovolací soud se proto neztotožňuje s
názorem odvolacího soudu, že by závěť pořízená podle § 476b obč. zák., kterou
zůstavitel nenapsal vlastní rukou, byla neplatná z toho důvodu, že ji napsala
závětní dědička. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí na tomto odlišném
právním názoru spočívá, je tu dán dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř.