K vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2001) přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. 1)
Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jí „Kčs 22
900” s 3% úrokem z prodlení od 9. 6. 1992 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím,
že žalovanou částku obdržel první žalovaný od žalobkyně na základě smlouvy o
poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do SBD V., za
účelem zakoupení družstevního stabilizačního bytu. První žalovaný se zároveň
zavázal, že bude u žalobkyně pracovat nepřetržitě po dobu 15 let, a že při
nedodržení sjednaných podmínek poskytnutý stabilizační příspěvek vrátí ke dni
skončení pracovního poměru. Druhý a třetí žalovaní převzali za splnění této
povinnosti záruku. První žalovaný přestal u žalobkyně pracovat ke dni 24. 6. 1991 a přestože byl, stejně jako druhý a třetí žalovaný, písemně vyzván k
úhradě žalované částky, svou povinnost žádný z žalovaných nesplnil. O k r e s n í s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 1. 1996
žalobě vyhověl s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění
povinnost plnění žalovaných ostatních, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2036 Kč k rukám JUDr. P. Z.,
advokáta. Ve věci samé vycházel z toho, že první žalovaný nedodržel podmínku
sjednanou ve smlouvě o půjčce ze dne 21. 10. 1983, podle níž se zavázal
pracovat u žalobkyně v důlní profesi v podzemí nepřetržitě po dobu 15 let. V
důsledku toho mu vznikla povinnost vrátit žalovanou částku. Námitka prvního
žalovaného, že neměl jiné řešení, když nechtěl pracovat na jiných dolech po
havárii na dole Z., podle soudu prvního stupně neobstojí proto, že nebyly
prokázány důvody uvedené v ustanovení § 12 odst. 11 písm. b) vyhlášky č. 1/1982
Sb., kdy se vrácení příspěvku před uplynutím smluvené doby stabilizačního
závazku nevyžaduje. Spolu s prvním žalovaným byli žalovanou částku zavázáni
zaplatit i žalovaní druhý a třetí, kteří dobrovolně, jakožto ručitelé, vzali na
sebe vůči věřiteli (žalobkyni) povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji
neuspokojí dlužník (první žalovaný). K odvolání druhého a třetího žalovaného K r a j s k ý s o u d v
Ostravě rozsudkem ze dne 24. 9. 1996 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu
mezi žalobkyní a druhým a třetím žalovaným potvrdil, a rozhodl, že druhý a
třetí žalovaný jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího
řízení 1400 Kč „na účet” JUDr. P. Z., advokáta. Shodně se soudem prvního stupně
vycházel z toho, že první žalovaný nesplnil svůj závazek pracovat u právního
předchůdce žalobkyně po dobu 15 let od uzavření smlouvy, a nesplnil ani
povinnost vrátit půjčku do 6 měsíců od ukončení pracovního poměru, a že ani
druhý a třetí žalovaní „z titulu ručení” dosud žalobkyni žádnou částku
nezaplatili. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaný
dovolání.
Jeho přípustnost dovozují z toho, že se v projednávaném případě jedná
o věc pracovní, a proto měl před soudem prvního stupně rozhodovat senát a
nikoli samosoudce, a že svým postupem odvolací soud odňal prvnímu žalovanému
možnost jednat před soudem, když vycházel z toho, že první žalovaný není
účastníkem odvolacího řízení, neboť si nepodal odvolání, a že žalovaní by měli
mít možnost domáhat se dle zákona č. 58/1969 Sb. náhrady škody a „za použití
analogie bylo možno v minulosti podat stížnost pro porušení zákona dle § 236 a
násl. o. s. ř., nyní však v důsledku novely zmíněného zákonného předpisu by
došlo k vyloučení možnosti dobrat se posouzení nezákonnosti rozsudků
kteréhokoliv soudu”. Ve věci samé vytýkají odvolacímu soudu, že věc nesprávně
právně posoudil, když vycházel z toho, že se v projednávaném případě jedná o
dva právní vztahy, které nejsou na sobě závislé (pracovní smlouva na dobu
určitou v trvání 15 let a smlouva o půjčce finančních prostředků na úhradu
členského podílu stavebnímu bytovému družstvu). Ve skutečnosti však jde o
vzájemně související právní vztahy. Z důvodu této spjatosti obou právních
vztahů měl soud učinit závěr, že, je-li neplatná pracovní smlouva pro sjednanou
délku pracovního poměru, měla být za neplatnou považována i smlouva o půjčce,
která s ní souvisí. Podle názoru dovolatelů se oba soudy měly také zabývat
příčinou, proč první žalovaný „nesplnil svou povinnost co do délky pracovní
povinnosti”. Jsou přesvědčeni, že by dovolací soud měl posoudit otázky, „zda
vyhláška č. 1/82 Sb. není v rozporu s některými ustanoveními zákoníku práce”,
„zda při posuzování pracovněprávního vztahu, uzavřeného na dobu určitou, nadále
platí směrnice Federálního ministerstva práce a sociálních věcí z 20. 8. 1979 a
též rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve vztahu k neplatnosti pracovních poměrů
sjednaných na dobu určitou s nepřiměřenou délkou trvání tohoto pracovního
poměru” a „zda vzhledem k ustanovení § 3 zákona č. 58/1969 Sb. je možno
připustit i další možnost podání dovolání”. Navrhli, aby rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu
soudu k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Proto dovolání odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Námitka žalovaných, že odvolací soud svým postupem odňal prvnímu
žalovanému možnost jednat před soudem, když vycházel z toho, že první žalovaný
není účastníkem odvolacího řízení, neboť si nepodal odvolání, není důvodná. Podle ustanovení § 240 odst.1, věty první, o. s. ř. účastník může podat
dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,
který rozhodoval v prvním stupni. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení,
nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci
případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování
také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen
objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i
nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Uvedené zásady je třeba použít i tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího
soudu některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Ze samotné
skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí takovou vadou, nelze
dovozovat, že by tím byla způsobena všem účastníkům řízení určitá újma na
jejich právech. Z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného
tím, že zde proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení
vyplývá, že každý z účastníků má svůj vlastní (většinou od opačného účastníka
odlišný) zájem nejen na tom jaké důkazy mají být provedeny, ale i jakým
způsobem mají být provedeny a logicky vzato i zájem na tom, zda vůbec budou
provedeny a jak bude řízení před soudem probíhat. Je přirozené, že účastník,
který je spokojen s výsledkem řízení, nepociťuje jako újmu na svých právech
skutečnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V
rozporu s uvedeným principem řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v
jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového
porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení domáhat proto,
aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr nutno
aplikovat i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Slova zákona o
přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku
řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) je proto třeba vyložit tak, že
odnětí možnosti jednat před soudem se musí týkat toho účastníka, který se této
vady řízení dovolává.
Opačný závěr nelze dovodit ani z toho, že dovolací soud
při svém rozhodování přihlíží k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. též z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). I v tomto případě platí shora
uvedené, totiž že dovolání se může domáhat jen ten účastník, jemuž byla
rozhodnutím (případně postupem) soudu způsobena újma. Byla-li proto újma
způsobena účastníku odlišnému od dovolatele, nelze k případné vadě uvedené v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přihlížet. Při posouzení otázky, zda odvoláním, které podali druhý a třetí
žalovaný, byl napaden rozsudek soudu prvního stupně také ve vztahu k prvnímu
žalovanému, a zda první žalovaný byl či nebyl účastníkem odvolacího řízení,
nutno především zvažovat, jaké procesní důsledky má skutečnost, že na straně
žalované v řízení vystupovali tři účastníci. Uvedená procesní situace je
upravena ustanovením § 91 o. s. ř., podle něhož, je-li navrhovatelů nebo
odpůrců v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§ 91
odst. 1 o. s. ř.). Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti,
že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné
straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu k jeho vzetí
zpět a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují
na jedné straně (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Zatímco v ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. jde o tzv. společenství
samostatné (formální), jež je charakterizováno zejména tím, že právo a
povinnost každého společníka lze a je třeba posuzovat a o nich rozhodovat
nezávisle od práva či povinnosti ostatních společníků a které vzniká zpravidla
tím, že žalobu podá více osob, že v žalobě je označeno více žalovaných, že do
řízení přistoupí další žalobce nebo žalovaný, případně tak, že soud spojí dvě
nebo více věcí ke společnému projednání a rozhodnutí, ustanovení § 91 odst. 2
o. s. ř. se týká tzv. společenství nerozlučného. O nerozlučné společenství jde
tam, kde se účinek rozsudku musí vztahovat na všechny společníky, tedy tam, kde
účastníci mají taková společná práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, jež
jsou nedílné povahy. To znamená, že je třeba vydat ohledně všech společníků
jediné rozhodnutí a to pro všechny buď příznivé nebo nepříznivé. Není proto
možné, aby žalobě ve vztahu k jednomu ze společníků bylo vyhověno a ve vztahu k
druhému společníkovi aby byla žaloba zamítnuta. Jedině u tohoto (nerozlučného)
společenství platí, že úkony jednoho ze společníků zavazují všechny společníky. V projednávané věci bylo předmětem řízení rozhodnutí o tom, zda první
žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 22 900 Kč s příslušenstvím a zda
stejná povinnost, vyplývající ovšem z jiného právního důvodu (z ručitelského
závazku), může být uložena také druhému a třetímu žalovanému.
Již ze samotné
charakteristiky hmotněprávního vztahu, který byl předmětem řízení (ve vztahu k
prvnímu žalovanému plnění ze smlouvy o půjčce, zatímco ve vztahu ke druhému a
třetímu žalovanému plnění ze smlouvy o ručení) vyplývá, že ohledně každého z
žalovaných se jedná o samostatný právní nárok, o němž může být rozhodnuto
samostatně nejen ve smyslu vydání samostatného rozhodnutí ve vztahu ke každému
z žalovaných, ale i v tom smyslu, že teprve poté, co bude vyjasněna důvodnost
nároku vůči prvnímu žalovanému, je možno posuzovat nárok vůči žalovaným druhému
a třetímu. Z povahy uplatněných nároků zároveň vyplývá, že i v případě, že
žalobě bude vyhověno proti prvnímu žalovanému, může být žaloba proti druhému,
případně třetímu žalovanému zamítnuta. Jde tedy zjevně o případ společenství
samostatného. Proto také úkon druhého a třetího žalovaného, spočívající v
podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se nevztahuje na prvního
žalovaného, ve vztahu ke kterému rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní
moci bez ohledu na odvolání, jež podali druhý a třetí žalovaní (srov. § 159
odst. 1 o. s. ř.). Tím také zanikla účast prvního žalovaného v řízení. Nebyl-li
první žalovaný účastníkem odvolacího řízení, je úvaha o tom, že by mu mohla být
postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., pojmově vyloučena, neboť odnětí
možnosti jednat před soudem se může týkat jen účastníka řízení. Důvodná není ani námitka dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu je
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jež má
spočívat v tom, že soud byl nesprávně obsazen. Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v řízení před okresním
soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát. Pro posouzení otázky zda
je řízení postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen, je tedy rozhodující
posouzení, zda v projednávané věci šlo o věc pracovní. Vztahy pracovními má zákon na mysli vztahy upravené především v
zákoníku práce a jej přímo provádějících předpisech, ale i v jiných předpisech,
které upravují vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jež vyplývají z
pracovního nebo obdobného poměru. Právním rámcem, jenž je založen v žalobě vylíčenými skutkovými
okolnostmi, ve kterém se odvíjí spor mezi žalobkyní a žalovanými, je vztah
vyplývající z uzavření smlouvy o poskytnutí stabilizační půjčky podle vyhlášky
č. 1/1982 Sb. a z na něj navazujících smluv o ručení za závazky plynoucí
prvnímu žalovanému z uvedené smlouvy o stabilizační půjčce. Z hlediska právního
posouzení, které lze logicky vztáhnout na skutek v žalobě takto vymezený,
platí, že jen v rámci tohoto vztahu, tedy vztahu vzniklého ze smlouvy o půjčce
a ze smlouvy o ručení, soud posuzuje práva a povinnosti účastníků v tomto
řízení. Tyto právní vztahy, založené zmíněnými smlouvami však nejsou právními
vztahy, jež by vyplývaly z pracovního vztahu mezi žalobkyní a žalovanými.
Smlouva o půjčce, stejně jako ručitelský závazek, jsou typickými vztahy
občanskoprávními a na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle
úpravy obsažené ve vyhlášce č. 1/1982 Sb. je podmínkou pro uzavření této
smlouvy skutečnost, že věřitel a dlužník musí být ve vzájemném zaměstnaneckém
poměru. V soudní praxi není pochybnosti o tom, že takto založený právní vztah
je vztahem občanskoprávním, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému
zákoníku v poměru speciality. Jestliže proto o tomto právním vztahu mezi
žalobkyní a žalovanými rozhodl okresní soud samosoudcem, nejednalo se o
nesprávné obsazení soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve vztahu k ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že by dovolání mělo být
přípustné proto, že „všichni žalovaní považují rozsudky okresního soudu za
nezákonné” a proto by „měli mít možnost domáhat se dle zákona č. 58/1969 Sb. náhrady škody”, a že v těchto případech „za použití analogie bylo možno v
minulosti podat stížnost pro porušení zákona dle § 236 a násl. o. s. ř.”. Ustanovení části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 1991 (před účinností zákona č. 519/1991 Sb.), jež upravují
dovolání, nahradila do té doby platící ustanovení o. s. ř., o stížnosti pro
porušení zákona. Znamená to, že s účinností od 1. 1. 1992 nebylo možno
stížnosti pro porušení zákona využívat (s výjimkami uvedenými v ustanovení čl. III. bod 1. písm. b/, c/ zákona č. 519/1991 Sb., které se týkaly stížností pro
porušení zákona podaných do 1. 1. 1992 a podnětů k podání stížnosti pro
porušení zákona, jež došly na orgány prokuratury nebo na Ministerstva
spravedlnosti republik do 1. 1. 1992), neboť jako institut občanského soudního
řízení přestala existovat. Dovoláním podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 237 až 239
o. s. ř., přičemž žádné z těchto ustanovení neupravuje přípustnost dovolání jen
proto, že účastník považuje rozsudek soudu prvního stupně za nezákonný nebo
proto, že by proti němu podle dřívějších právních předpisů za použití analogie
bylo možno podat stížnost pro porušení zákona. Protože napadený rozsudek netrpí vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 písm. f), g) o. s. ř., protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu
nevyplývá, že by byl postižen jinou,v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou, vadou a protože z hledisek uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 a 239
o. s. ř. dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaných - aniž by
se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a §
218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty
první, o. s. ř. o dovolání rozhodl bez jednání.
Ustanovení části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (před účinností zákona č. 519/1991 Sb.), jež upravují dovolání, nahradila do té doby platící ustanovení o. s. ř., o stížnosti pro porušení zákona. Znamená to, že s účinností od 1. 1. 1992 nebylo možno stížnosti pro porušení zákona využívat (s výjimkami uvedenými v ustanovení čl. III. bod 1. písm. b/, c/ zákona č. 519/1991 Sb., které se týkaly stížností pro porušení zákona podaných do 1. 1. 1992 a podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona, jež došly na orgány prokuratury nebo na Ministerstva spravedlnosti republik do 1. 1. 1992), neboť jako institut občanského soudního řízení přestala existovat. Dovoláním podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 237 až 239 o. s. ř., přičemž žádné z těchto ustanovení neupravuje přípustnost dovolání jen proto, že účastník považuje rozsudek soudu prvního stupně za nezákonný nebo proto, že by proti němu podle dřívějších právních předpisů za použití analogie bylo možno podat stížnost pro porušení zákona.
Protože napadený rozsudek netrpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f), g) o. s. ř., protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou,v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou, vadou a protože z hledisek uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 a 239 o. s. ř. dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaných – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. o dovolání rozhodl bez jednání.
*) Vyslovené závěry se uplatní též při výkladu ustanovení § 229 odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001.