Ustanovení § 50a o. z. nepřekáží tomu, aby záměr uzavřít v budoucnu smlouvu byl ve smlouvě o budoucí smlouvě vyjádřen tak, že jedna ze smluvních stran se zavazuje předložit druhé ve stanovené době návrh smlouvy dojednaného obsahu a druhá strana se jej zavazuje ve stanovené době poté přijmout. V takovém případě smluvní straně, jež na sebe převzala závazek návrh smlouvy předložit, nelze rozsudkem podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. uložit, aby návrh předložený druhou smluvní stranou přijala. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 o. z. Důvodem posouzení rozsudku odvolacího soudu jako rozsudku měnícího ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. může být i okolnost, že odvolací soud upravil právní vztahy účastníků způsobem, který vycházel z toho, že obě části smlouvy o budoucí smlouvě jsou vzájemně oddělitelné, uložil povinnost uzavřít kupní smlouvu ohledně pozemku a zamítl žalobu ohledně stavby, zatímco soud prvního stupně tím, že žalobu zamítl ohledně pozemku i stavby z důvodu, který se týká jen stavby, vyjádřil i názor o neoddělitelnosti těchto částí smlouvy. V řízení o dovolání, které je proti němu přípustné jako celku, se co do rozsahu přezkumu uplatní ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. později dovozená nesprávnost závěru odvolacího soudu o oddělitelnosti uvedených částí smlouvy dokládá, že “potvrzující” (zamítavá) část rozsudku má povahu závislého výroku.
straně, jež na sebe převzala závazek návrh smlouvy předložit, nelze rozsudkem podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. uložit, aby návrh předložený druhou smluvní stranou přijala. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 o. z. Důvodem posouzení rozsudku odvolacího soudu jako rozsudku měnícího ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. může být i okolnost, že odvolací soud upravil právní vztahy účastníků způsobem, který vycházel z toho, že obě části smlouvy o budoucí smlouvě jsou vzájemně oddělitelné, uložil povinnost uzavřít kupní smlouvu ohledně pozemku a zamítl žalobu ohledně stavby, zatímco soud prvního stupně tím, že žalobu zamítl ohledně pozemku i stavby z důvodu, který se týká jen stavby, vyjádřil i názor o neoddělitelnosti těchto částí smlouvy. V řízení o dovolání, které je proti němu přípustné jako celku, se co do rozsahu přezkumu uplatní ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. později dovozená nesprávnost závěru odvolacího soudu o oddělitelnosti uvedených částí smlouvy dokládá, že “potvrzující” (zamítavá) část rozsudku má povahu závislého výroku.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 254/96
Datum rozhodnutí: 25.09.1997
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 44 / 98
O k r e s n í s o u d v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 5. 1995, č. j. 6 C 1040/93-69 (poté, co předchozí zamítavý rozsudek odvolací soud
zrušil), opětovně zamítl žalobu, vycházející ze smlouvy o budoucí smlouvě
uzavřené účastníky dne 16. 10. 1992, o uložení povinnosti žalované uzavřít v
příloze žaloby uvedenou kupní smlouvu, jíž by za kupní cenu 31 704 Kč žalobcům
prodala parcelu č. 44 o výměře 9585 m2 a parcelu č. 41/1 o výměře 983 m2 se
stavbou koupaliště v P. Závěr o nedůvodnosti žaloby založil soud prvního
stupně především na tom, že ohledně pozemku parc. č. 44 účastníci kupní
smlouvu, předjímanou smlouvou o budoucí smlouvě, dne 30. 11. 1992 uzavřeli
(okolnost, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva žalobců do katastru
nemovitostí byl zamítnut, soud pokládal za nerozhodnou), a ohledně pozemku
parc. č. 41/1 se stavbou koupaliště dospěl k závěru, že smlouva o budoucí
smlouvě je v příslušné části neplatná, neboť postrádá ujednání o ceně stavby,
jež měla být na žalobce převedena spolu s označenou parcelou. K odvolání žalobců K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích
rozsudkem ze 7. 9. 1995, sp. zn. 8 Co 1300/95, rozsudek soudu prvního stupně
zčásti změnil, a žalované uložil povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvy o
prodeji obou uvedených pozemků za kupní ceny 28 755 a 2949 Kč (”s výjimkou”
stavby koupaliště na pozemku parc. č. 41/1), a zčásti, ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji stavby
koupaliště, jej potvrdil. Odvolací soud předně odmítl argument, že žalovaná
svoji povinnost ze smlouvy o budoucí smlouvě ohledně parcely č. 44 splnila;
podle jeho názoru by takový závěr mohl být učiněn jen tehdy, byla-li by
uzavřená kupní smlouva vkladuschopná. Tato podmínka však v daném případě
splněna nebyla, a to, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 30. 6. 1993, sp. zn. 10 Ca 158/93, nejen pro nedostatek plné
moci na straně žalobců, ale i pro obsahové vady kupní smlouvy, kterou účastníci
dne 30. 11. 1992 uzavřeli. Ohledně pozemku parc. č. 41/1 pokládal odvolací soud
za nesporné, že předmětem zamýšleného prodeje byl jak pozemek, tak i stavba
koupaliště na něm umístěná, jejíž kupní cena nebyla ve smlouvě o budoucí
smlouvě ujednána. Nedostatek této podstatné náležitosti smlouvy způsobuje sice
její neplatnost, avšak - jelikož je stavba samostatnou věcí a nikoli součástí
pozemku (§ 120 odst. 2 o. z.) - lze podle odvolacího soudu tento závěr
vztáhnout pouze k té části smlouvy o budoucí smlouvě, jež se týká dotčené
stavby. Oproti soudu prvního stupně tedy dospěl k závěru, že v části
neplatností nedotčené, týkající se pozemku, není důvod žalobě na uložení
povinnosti uzavřít kupní smlouvu nevyhovět. Žalobu, jak ji formulovali žalobci,
považoval odvolací soud za žalobu ”na nahrazení prohlášení vůle”, a i když ”lze
připustit, že žalobní návrh mohl být přesněji formulován”, je možné ji
ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. obsahově podřadit. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
které opřela o dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 písm.
c) a d) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v prvé řadě v
tom, že odvolací soud přehlédl, že smlouva uzavřená účastníky dne 16. 10. 1992
obsahovala toliko její závazek předložit do stanovené doby návrh kupní smlouvy
(nikoli uzavřít smlouvu), a že tento závazek splnila. Proto - ve vztahu k
pozemku parc. č. 44 - není rozhodné, že na základě smlouvy posléze uzavřené
nedošlo k přechodu vlastnického práva. Co se týče pozemku parc. č. 44/1 byl
tento závazek splněn rovněž, uvádí se v dovolání, a to předložením návrhu,
který osobně převzal druhý žalobce dne 29. 12. 1992. Mimoto odvolací soud
opomenul (jestliže vyslovil závěr o částečné neplatnosti smlouvy ohledně stavby
koupaliště) se věcí dále zabývat z hlediska ustanovení §50a odst. 3 o. z., což
dovolatelka pokládá za významné z toho důvodu, že nikdy neuvažovala o
samostatném převodu parcely č. 41/1 (bez stavby koupaliště). Měl-li by být
předmětem převodu pouze tento pozemek, nastala podle dovolatelky podstatná
změna původních okolností, vzhledem k níž nelze spravedlivě požadovat, aby
smlouva byla uzavřena, a závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě tedy zanikl (§
50a odst. 3 o. z.). Ve vyjádření k dovolání žalobci poukázali na to, že dovolání žalované
(podané 24. 11. 1995) bylo dovoláním blanketním, a jeho doplnění o dovolací
důvody bylo učiněno až po lhůtě stanovené v § 242 odst. 4 o. s. ř. (dne 25. 1. 1996). Z toho dovozují, že dovolání bylo podáno opožděně, a proto navrhli, aby
bylo odmítnuto. N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné mimo
jiné tehdy, jestliže směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 o. s. ř.). Pro
určení, že rozsudek je měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud
označil či uvedl-li v odůvodnění, že postupoval podle § 220 o. s. ř.; podstatné
je, jak - ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně - vymezil obsah
posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti
účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozsudku soudu prvního stupně
odlišně (či nikoli). Touto odlišností se tedy nerozumí pouhá rozdílnost v
právním posouzení, neměla-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro
rozhodnutí odlišně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti konkrétního
právního vztahu. Rozsudek odvolacího soudu je v dané věci bezpochyby měnící v části,
kterou za měnící odvolací soud výslovně považoval, neboť namísto zamítnutí
žaloby o uložení povinnosti uzavřít smlouvu tuto povinnost žalované uložil. Obsahové hledisko, jež bylo vyloženo, však vede k závěru, že rozsudek je měnící
i v části, kterou odvolací soud uvedl naopak jako potvrzující. Tím, že soud
prvního stupně žalobu zamítl ohledně pozemku parc. č. 41/1 i se stavbou
koupaliště z důvodu, který se týká jen stavby, vyjádřil implicite názor o
neoddělitelnosti těchto dvou smluvních předmětů, resp. o nezpůsobilosti oddělit
část smlouvy o pozemku od části smlouvy o stavbě na něm postavené. Oproti tomu
odvolací soud upravil právní poměry účastníků způsobem, který naopak vychází z
toho, že obě části smlouvy o budoucí smlouvě vzájemně oddělitelné jsou. Srovnání obou rozhodnutí tedy nemůže logicky odpovídat jiný závěr, než že
posuzované právní poměry účastníků odvolací soud upravil jinak. Rozsudek
odvolacího soudu je proto ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. vůči
rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem měnícím a dovolání je proti němu
přípustné jako proti celku. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Jelikož podstata dovolacího důvodu, vycházejícího z neoddělitelnosti částí
smlouvy ohledně pozemku a ohledně stavby, postihuje též ”potvrzující” výrok
rozsudku odvolacího soudu, je vůči němu nejen dovolání přípustné, ale je i v
této části - prostřednictvím tohoto důvodu - rozsudek dovolacímu přezkumu též
fakticky otevřen. Co do rozsahu přezkumu se totiž uplatní ustanovení § 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť později dovozená nesprávnost opačného závěru
odvolacího soudu (o oddělitelnosti uvedených částí smlouvy) dokládá, že
”potvrzující” část rozsudku má povahu závislého výroku. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 o. s. ř. a jiné vady řízení, jež
měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (které posuzuje dovolací soud
podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. z úřední povinnosti), nebyly dovoláním
namítány, a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle ustanovení § 50a občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991
Sb.) se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu;
musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedojde-li do
dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby
prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (právo na náhradu škody tím
není dotčeno). Tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při
vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě
požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy tedy spočívá v tom, že se
její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu;
odmítá-li ji později jeden z nich uzavřít vůbec nebo za dohodnutých podmínek,
může se druhý domáhat splnění jeho smluvního závazku žalobou podle ustanovení §
80 písm. b) o. s. ř. Pravomocný rozsudek ukládající prohlášení vůle pak toto
prohlášení vůle nahrazuje (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) a mezi účastníky je uzavřena
smlouva. Smlouva o budoucí smlouvě může znít i tak, že závazek uzavřít smlouvu
převezmou nikoli oba její subjekty, ale jen jeden z nich. V takovém případě je
oprávněn domáhat se splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě jen subjekt
druhý; pouze jemu přísluší oprávnění předložit zavázané straně návrh smlouvy a
v případě, že nebude akceptován, i legitimace domáhat se proti této straně
nahrazení projevu vůle - přijetí návrhu - soudním rozhodnutím. Ustanovení § 50a o. z. nebrání ani tomu, aby záměr uzavřít v budoucnu
smlouvu byl ve smlouvě o budoucí smlouvě vyjádřen tak, že jedna ze stran se
zavazuje předložit druhé ve stanovené době návrh smlouvy a druhá strana se
zavazuje jej v rovněž stanovené době poté přijmout. Podobně jako v předchozím
případě také tato smlouva nezakládá - z hlediska mechanismu uzavření budoucí
smlouvy - stejnorodé závazky. Povinnosti prohlášení vůle nesměřují k oběma
stranám obsahově identicky (neplatí, že obě strany jsou povinny přijmout návrh
strany druhé, popřípadě že obě strany jsou oprávněny návrh učinit), ale vážou
se jen k těm konkrétním volním prohlášením, které účastníci smlouvy o budoucí
smlouvě pro sebe jednotlivě dojednali. Straně, jež na sebe převzala závazek
předložit návrh smlouvy dojednaného obsahu (učinit projev vůle podle ustanovení
§ 43a o. z.), pak ani rozsudkem podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. nelze
ukládat povinnost jinou, totiž aby návrh předložený druhou stranou přijala (aby
učinila projev vůle podle ustanovení § 43c o. z.). Nelze tudíž než přisvědčit dovolatelce, že rozsudkem odvolacího soudu
jí byla uložena povinnost, která ve smlouvě o budoucí smlouvě nemá oporu,
případně, k níž se nezavázala. Uložil-li odvolací soud dovolatelce povinnost
uzavřít smlouvu podle návrhu žalobců (o prodeji obou pozemků parc. č. 44 a č.
41/1), neuložil jí povinnost předložit návrh smlouvy (což jediné pro ni ze
smlouvy o budoucí smlouvě vyplývalo), ale tím, že jí stanovil povinnost uzavřít
smlouvu, jí oproti tomu uložil fakticky povinnost přijmout návrh, který
předložili žalobci (přičemž ze smlouvy o budoucí smlouvě takovou povinnost
neměla). Úvahu, kterou odvolací soud - ohledně pozemku parc. č. 44 - pokládal
za rozhodující (o podmínkách, za kterých lze mít povinnost ze smlouvy o budoucí
smlouvě za splněnou), tedy vztáhl k jiné povinnosti, než kterou na sebe
dovolatelka touto smlouvou převzala. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které vychází z odlišného
chápání práv a povinností ze smlouvy o budoucí smlouvě, je právním posouzením
nesprávným; spočívá-li na něm napadený rozsudek, byl dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. uplatněn důvodně. Rozsudek odvolacího soudu je ve výrocích, týkajících se pozemku parc. č. 41/1 a stavby koupaliště, nesprávný i z dalšího důvodu, který dovolatelka v
rámci ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. též namítla. Odvolací soud závazek dovolatelky ze smlouvy o budoucí smlouvě
týkající se pozemku parc. č. 41/1 ”se stavbou bývalého koupaliště” pojímal jako
závazek, který obsahuje dvě oddělitelné části, totiž závazek uzavřít (případně
i samostatné) smlouvy ohledně pozemku a ohledně na něm umístěné stavby. K
tomuto závěru (aniž by jej - mimo jiné - podložil příslušnými skutkovými
zjištěními) dospěl jen odkazem na § 120 odst. 2 o. z., podle něhož stavba není
součástí pozemku. Jelikož je tedy stavba samostatnou věcí, již proto - dovodil
odvolací soud - se důvod neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě (spočívající v
nedostatku ujednání o ceně stavby) vztahuje pouze k té její části, jež se týká
právě stavby a nikoli již pozemku, na němž byla zřízena. K spolehlivému závěru o oddělitelnosti části právního úkonu (pro
posouzení jeho neplatnosti případně neplatnosti jeho části) však nelze vystačit
jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě
samostatné věci. Podle ustanovení § 41 o. z. totiž platí, že vztahuje-li se důvod
neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z
povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu
došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Posouzení
toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho
výkladem a neobejde se proto bez přihlédnutí k interpretačním zásadám, jež
vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 o. z. Toto ustanovení ukládá právní úkony
vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem. Odvolací soud tato hlediska pominul, a i v důsledku toho nemůže být
napadený právní názor, který v řízení uplatnil, správný. Dovolacím důvodem, který dovolatelka opírala o nové (v řízení dosud
neuvedené) skutkové tvrzení (o učiněném návrhu kupní smlouvy o prodeji pozemku
parc. č. 41/1), a jež spojovala s ustanovením § 241 odst. 2 písm. c) o. s.
ř.,
již nebylo nutné se zabývat ani z hlediska výsledku dovolacího řízení, ani z
hlediska potřeb dalšího řízení. Jelikož nelze rozsudek odvolacího soudu kvalifikovat jako správný,
Nejvyššímu soudu nezbylo, než jej podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Názor žalobců, že dovolání mělo být naopak pro opožděnost odmítnuto,
neobstojí i z dalších důvodů. Žalobci přehlížejí, že zápověď měnit dovolací
důvody po uplynutí lhůty k dovolání, ze které vycházejí, vyslovil až zákon č. 238/1995 Sb. (účinný od 1. 1. 1996), zatímco řízení o dovolání žalované
(podaném dne 24. 11. 1995) se spravuje dosavadními předpisy (článek II odst. 4
zákona č. 238/1995 Sb.). Dosavadní předpisy upravují i otázku obsahových
náležitostí tohoto dovolání i důsledků jejich případné neúplnosti. Není proto
přípustné důsledky toho, že před 1. 1. 1996 bylo podáno dovolání jen blanketní,
poměřovat ustanovením § 242 odst. 4 o. s. ř. ve znění zákona č. 238/1995 Sb. Nezpochybněné účinky dovolání včasného, jež nastaly před 1. 1. 1996 podaným -
byť neúplným - dovoláním žalované, zůstaly zachovány i po tomto dni (srov. též
článek II odst. 1, věta druhá, zákona č. 238/1995 Sb.), a dovolání jako naopak
opožděně podané, jak navrhovali žalobci, posoudit nelze.