Ustanovení § 715 obč. zák. nelze ani analogicky uplatnit pro dohodu o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž nájemní poměr již dříve skončil.
udku Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 1992, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 1992) vyklizením
povinných z označeného bytu, s tím, že o provedení výkonu bude rozhodnuto
dodatečně. Usnesením ze dne 20. srpna 1996 pak Okresní soud v Českých Budějovicích
nařídil provedení výkonu rozhodnutí přestěhováním povinných do specifikovaného
náhradního bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněný - ve shodě s
§ 340 odst. 2 o.s.ř. - zajistil pro povinné odpovídající bytovou náhradu podle
§ 712 odst. 2 obč. zák. K odvolání povinných K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích
usnesením ze dne 8. 11. 1996 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh
na provedení výkonu rozhodnutí zamítl. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že návrh na uzavření
dohody o výměně bytů (mezi A. K., nájemkyní bytu, do nějž měli být povinní
přestěhováni, a povinnými) k platnému uzavření dohody o výměně bytů nevede,
neboť povinní k bytu nemají (a nikdy neměli) nájemní poměr. Další důvod
neplatnosti takové dohody spočívá v tom, že se mění byt za část bytu. Oprávněný
tedy náhradní byt povinným nezajistil, neboť uzavřená dohoda by byla absolutně
neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 a § 685 obč. zák.). Nebylo možno ani
přehlédnout námitky povinných - pokračoval odvolací soud - že ve dvou
místnostech náhradního bytu není topení, že je z venku vidět rozbité okno a že
je třeba vyměnit lino v předsíni. Způsobilost bytu sloužit ke svému účelu
zahrnuje i hygienickou nezávadnost a vyhovující estetickou stránku. Byt by měl
být vymalován alespoň základním nátěrem a vybaven základní nepoškozenou
podlahovou krytinou. Musí být dále opatřen uzamykatelnými vstupními dveřmi a
funkčními (otvíratelnými a zasklenými) okny; na odevzdání bytu v takovém stavu
mají povinní právní nárok. Oprávněný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včasné
dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c) a
d) o.s.ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Naplnění těchto dovolacích důvodů shledává dovolatel především
v námitkách, jejichž prostřednictvím polemizuje se závěry stran způsobilosti
bytu jako bytu náhradního. Neztotožňuje se ani s argumentem, že byt je
kolaudován jako byt o velikosti 4+1 (že nejde o byt o velikosti 3+1), když
uvádí, že je přece na vůli pronajímatele a nájemce, na jakém počtu pronajatých
místností tvořících byt se dohodnou, neodporuje-li jejich dohoda zákonu. Dovolatel rovněž nesouhlasí s právním závěrem, že povinní nejsou oprávněni k
výměně bytu. Obsah práva bydlení, jež povinní mají v době do zajištění bytové
náhrady, je obdobný užívacímu právu, takže ustanovení občanského zákoníku o
nájmu bytu lze aplikovat analogicky. Navíc je připravena nájemní smlouva k
zajištěnému bytu mezi povinnými a majitelem domu.
Oprávněný uzavírá, že povinní
podle jeho přesvědčení záměrně vytvářejí překážky realizaci vyklizení, což
odvolací soud při provádění důkazů správně nezhodnotil, a navrhuje, aby soud
provedl místní šetření v bytě, do nějž se povinní měli nastěhovat a aby si
vyžádal zprávu stavebního úřadu ohledně tohoto bytu. Z uvedených důvodů žádá,
aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Povinní se k dovolání nevyjádřili. Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není důvodné. Proto N e j v y š š í s o u d dovolání usnesením zamítl.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237
o.s.ř. a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají. Jinak je dovolací soud oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud se především zabýval správností právních závěrů odvolacího
soudu co do (ne)způsobilosti návrhu dohody o výměně bytů doložit zajištění
bytové náhrady. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Ustanovení § 715 obč. zák. umožňuje nájemcům se souhlasem pronajímatelů
se dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li
pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh
nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod č. 15/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval závěr, že bytovou náhradu lze zajistit jiným
způsobem než podle § 1 a § 2 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé
otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a
upravuje občanský zákoník. Přisvědčil též úvaze, že příslušný náhradní byt lze
mít za zajištěný jen tehdy, je-li právně a fakticky volný, s tím, že požadavku,
aby náhradní byt byl právně volný, lze dosáhnout i mimo postupy ve smyslu
citovaných ustanovení zákona č. 102/1992 Sb. Dohoda o výměně bytů, jejímiž smluvními stranami jsou (podle návrhu dohody mají
být) povinní a nájemkyně bytu, do kterého se povinní měli nastěhovat, ovšem k
zajištění bytové náhrady (bez zřetele k vlastní kvalitě nabízeného bytu) ve
smyslu výše řečeného nevede. Dovolatel se mýlí, usuzuje-li, že osoba, které svědčí právo bydlet v bytě až do
zajištění bytové náhrady, má právo uzavřít dohodu o výměně bytu (lhostejno, zda
se souhlasem pronajímatelů). Podle ustanovení § 712a obč. zák. mají v období mezi skončením nájemního poměru
a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu pronajímatel a osoba, jejíž nájemní
poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až
§ 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1. Uvedené ustanovení tím, že výslovně vymezuje použitelnost některých ustanovení
o nájmu bytu (z těch, jež se nacházejí v hlavě sedmé, oddílu čtvrtém,
občanského zákoníku) ve vztahu k osobám, jejichž nájemní poměr skončil, aniž
jim dosud uplynula lhůta k vyklizení, současně vylučuje úvahy o analogickém
použití jiných (v tomto ustanovení nezmíněných) ustanovení oddílu.
Za použití argumentu a maiori ad minus lze uzavřít, že je-li použití
příslušných ustanovení o nájmu bytu omezeno ve vztahu k bývalým nájemcům bytu,
tím více tato omezení platí pro osoby, které nájemci bytu předtím, než jim bylo
uloženo jej v příslušné lhůtě (zde vázané na zajištění bytové náhrady)
vyklidit, ani nebyly. Bez zřetele k výkladu, jenž se odvíjí od ustanovení § 712a obč. zák., vtěleného
do občanského zákoníku až s účinností ke dni 1. lednu 1995 (novelou provedenou
zákonem č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník), však
platí, že ustanovení § 715 obč. zák. je svou povahou ustanovením, jež nelze
analogicky - ve smyslu § 853 obč. zák. - uplatnit pro dohody o výměně bytů
uzavírané jinými osobami než nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o
výměně bytů uzavírané osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo
osobami, které nájemci směňovaného bytu nikdy nebyly. Jelikož návrh dohody o výměně bytu nemohl být povinnými platně akceptován, je
nutno míti náhradou nabízený byt za nikoli právně volný (nájemní vztah A. K. k
nabízenému bytu měl být ukončen právě touto dohodou); odtud se podává, že závěr
odvolacího soudu, že náhradní byt takto zajištěn nebyl, je správný. Obstál-li tento důvod zamítnutí návrhu na provedení výkonu rozhodnutí, je
bezpředmětné se dále zabývat výhradami dovolatele k závěrům, které odvolací
soud učinil co do nemožnosti směnit byt za část bytu a co do stavu nabízeného
bytu. Závěr, že povinní nejsou oprávněni k uzavření dohody o výměně bytu, jíž
mělo být zajištění náhradního bytu doloženo, totiž sám o sobě postačuje k
zamítnutí návrhu. Nejvyšší soud nadto - ve vazbě na dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř. - připomíná, že zjištěný skutkový stav není v dovolacím řízení
zpochybnitelný (ať již prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu nebo
prostřednictvím ostatních dovolacích důvodů) nabídkou nových důkazů; proto také
ustanovení § 243a odst. 2, věty druhé, o.s.ř. výslovně určuje, že dovolací soud
dokazování neprovádí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července
1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 22,
ročník 1998, pod číslem 161). Důkazy, které dovolatel soudu nabídl, tedy v
dovolacím řízení provést nelze; bylo na dovolateli, aby příslušné důkazní
návrhy uplatnil nejpozději v odvolacím řízení. Z protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 8. listopadu 1996 (č. l. 53 - 55), o jehož správnosti
neměl dovolací soud ve smyslu § 40 o.s.ř. důvod pochybovat, je přitom zřejmé,
že účastníci další důkazní návrhy ve věci neměli. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů
správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), jako nedůvodné
usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o.s.ř.).