Jestliže soud zastaví řízení pro vadné označení žalovaného, je doručení rozhodnutí takovému “žalovanému” (nebo tomu, kdo podle soudu měl oním “žalovaným správně být) pojmově vyloučeno. Právní moc usnesení o zastavení řízení pro nedostatečné označení žalovaného proto závisí výlučně na jeho doručení žalobci. O zastavení řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. v pracovní věci v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.
acovní věci v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 439/97
Datum rozhodnutí: 25.09.1997
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 53 / 98
K r a j s k ý s o u d v Plzni usnesením ze dne 19.11. 1996, č.j. 10
Co 794/96-19 potvrdil usnesení O k r e s n í h o s o u d u v Karlových Varech
ze dne 30.5. 1996, č.j. 8 C 113/96-9, jímž bylo řízení zastaveno pro
neodstranění vad žaloby. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, podle nichž žalovaný je označen způsobem, který neodpovídá ustanovení
§ 42 a § 79 odst. 1 věty druhé a třetí občanského soudního řádu (dále jen
“o.s.ř.”) a který neumožňuje přesnou identifikaci účastníka řízení. Uzavřel, že
žalobce onu vadu podání na výzvu soudu řádným způsobem neodstranil (ač byl o
následcích neodstranění ve výzvě soudu poučen) a pro tento nedostatek nelze v
řízení pokračovat; soud prvního stupně tudíž postupoval správně, jestliže
řízení ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. zastavil.
Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jímž se
domáhal jeho zrušení. Namítal, že důvody, proti zastavení řízení okresním
soudem, jím podrobně rozvedené v odvolání ze dne 5.7. 1996, krajský soud zcela
pominul a že označení žalovaného jako: “V., stavební firma, Ing. E.N.,” po
výzvě soudu doplněné o identifikační číslo podnikatele, měla žalovaná firma na
razítku, užívala je i ve styku s úřady a prezentovala se takto i na pracovní
smlouvě uzavřené s žalobcem. Šlo tedy - uváděl dále dovolatel - o dostatečné
označení žalovaného ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. , neboť uvedením
identifikačního čísla podnikatele byl žalovaný ve spojení s ostatními údaji v
žalobě uvedenými dostatečně určen.
Dovolatel v dovolání výslovně nekonkretizoval uplatněný dovolací důvod (srov. §
241 odst. 2 věta první a § 242 odst. 3 písm. a/ až d/ o.s.ř.), z obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však bylo patrno, že odvolacímu soudu vytýkal
nesprávný právní závěr v otázce označení žalovaného, a že tedy uplatnil
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud svým usnesením zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zda rozhodnutí
odvolacího soudu je již v právní moci; kdyby tomu tak nebylo, bylo by totiž
jakékoli rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání předčasné (srov. ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř.). Nutnost řešení této otázky je spojena s
faktem, že jak usnesení soud prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu bylo
vedle zástupkyně žalobce doručeno také Ing. E.N. K doručení napadeného usnesení
do vlastních rukou jmenované přitom došlo 18.12. 1996, tedy poté, co na její
majetek byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21.11. 1996, sp. zn. 20 K
58/96, prohlášen konkurs. V případě, že by právní moc napadeného usnesení
závisela na jeho doručení jmenované, by ovšem bylo nutno (se zřetelem k
účinkům prohlášení konkursu, určeným v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a c/
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů)
doručení ze dne 18.12. 1996 považovat za neúčinné, neboť usnesení nepřevzala
správkyně konkursní podstaty nýbrž úpadkyně. Nejvyšší soud přesto dochází k
závěru, že napadené rozhodnutí je v právní moci. Jestliže soud zastaví řízení pro vadné označení žalovaného
(proto, že tento nedostatek mu ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. brání v řízení
pokračovat) je doručení rozhodnutí takovému “žalovanému” (nebo tomu, kdo
podle soudu měl oním “žalovaným” správně být) pojmově vyloučeno. Podstata
rozhodnutí totiž v takovém případě tkví právě v tom, že nedostatečná
identifikace žalovaného subjektu soudu znemožňuje s ním jako s účastníkem
řízení jednat (tedy mu i se závaznými účinky doručovat soudní písemnosti). Právní moc usnesení o zastavení řízení pro nedostatečné
označení žalovaného (eventuelně právní moc usnesení odvolacího soudu, toto
rozhodnutí potvrzujícího), proto závisí výlučně na jeho doručení žalobci; v
posuzované věci tak napadené usnesení nabylo právní moci dne 19.12. 1996, kdy
bylo doručeno zástupkyni žalobce. Nejvyšší soud dále zkoumal podmínky přípustnosti podaného
dovolání. Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje ustanovení § 238a a § 239 o.s.ř. O
žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dána proto, že
usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a
napadané rozhodnutí nelze podřadit ani odstavci 1, písmenům b) až f) posledně
citovaného ustanovení. Podmínky stanovené v § 239 o.s.ř. pak daná věc rovněž
nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení není usnesením ve věci samé (§ 239
odst. 1 věta první o.s.ř.). Protože podle § 238a a § 239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá
posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o.s.ř. Ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými
vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu
řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vypočtené v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. pod písmeny a) až f) však
dovolatelem namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Žádný z
případů uvedených pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení v řízení nenastal
a o případ vymezený ustanovením § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nemůže jít již
proto, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, na níž nebylo důvodu
cokoli měnit, po změnách jichž s účinností od 1. ledna 1996 (po novele
občanského soudního řádu provedené zákonem č. 238/1995 Sb.) doznalo ustanovení
§ 237 písm. f) o.s.ř. (tím, že za slovo “byla” byla vložena slova “v průběhu
řízení nesprávným”), je za “postup soudu v průběhu řízení” lze považovat jen
činnost která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní
rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. i
rozhodnutí uveřejněné pod číslem č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání je ovšem přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.,
které spojuje zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu s okolností, že byl soud
nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem
jedná a rozhoduje senát ve věcech pracovních. O tom, že spor, ve kterém se žalobce domáhá nedoplatku na mzdě za měsíc leden
1996 založeného ( podle mínění žalobce) neoprávněným zkrácením platu, dále mzdy
za únor 1996 a odstupného za dva měsíce, jakož i zrušení rozhodnutí žalovaného
o převedení žalobce na jinou práci (viz žaloba a její doplnění), je věcí
pracovní (nároky žalobce se opírají o pracovní smlouvu s žalovaným ze dne 1.1. 1995) nepochyboval ani soud prvního stupně (v odůvodnění svého usnesení
výslovně uvádí, že “9.5. 1996 byl spis převeden do rejstříku “C,” vzhledem k
tomu, že se jedná o věc pracovní”). Přitom ovšem, jak dokládá absence protokolu
o hlasování ve spise a označení soudkyně v usnesení, okresní soud rozhodl o
zastavení řízení jedinou soudkyní (samosoudkyní). Ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. určuje, že o zastavení řízení
proto, že podání nebylo opraveno nebo doplněno, rozhoduje “soud,” aniž by zákon
na tomto nebo jiném místě stanovil, že ve věcech vyjmenovaných v ustanovení §
36a odst. 1 o.s.ř. může být obsah pojmu “soud” naplněn i tím, že řízení zastaví
samosoudce. O zastavení řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř. tedy v pracovní věci v
řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát. Jestliže odvolací soud toto procesní pochybení soudu prvního
stupně způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil, zatížil tím vadou vyplývající z ustanovení § 237 odst. 1
písm. g) o.s.ř. i své rozhodnutí, takže dovolání v posuzované věci je podle
citovaného ustanovení přípustné. Existence této vady pak způsobuje, že dovolání je nejen
přípustné, nýbrž (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.) i
důvodné, neboť k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř. dovolací soud
přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší
soud proto usnesení soudů obou stupňů, postižená vadou dle § 237 odst. 1 písm.
g) o.s.ř., zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.). Zjištěná vada pak činí předčasným (a vzhledem k jejímu dopadu
též zbytečným) vyslovovat se k otázce správnosti označení žalovaného, neboť
přezkum zmíněného právního závěru má smysl jen byl-li onen závěr učiněn při
správném obsazení soudu. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.), přičemž
ovšem přihlédne k tomu, že za součást dovolacích nákladů žalobce nelze
považovat jím uhrazený (částkou 1644 Kč) soudní poplatek z dovolání. Usnesení o
zastavení řízení (usnesení je potvrzující) je totiž usnesením které má jen
procesní povahu (nejde o rozhodnutí ve věci samé), takže z opravného prostředku
(odvolání, dovolání) proti takovému usnesení podaného, se soudní poplatek
neplatí (srov. též stanovisko uveřejněné pod č. 49/1996, str. 160).