Také městská část je - vedle obce hlavního města Prahy - věcně pasivně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí, s nimiž hospodaří.
M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 1997 změnil zamítavý rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 8
(soudu prvního stupně) ze dne 14. 3. 1996, vůči druhé a třetí žalované tak, že
jim uložil povinnost vydat žalobkyni společně a nerozdílně označené nemovitosti
v katastrálním území L. a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Důvodem ke změně rozsudku soudu prvního stupně byl závěr odvolacího
soudu, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2
Cdon 1153/96, že restitučnímu nároku žalobkyně lze vyhovět, neboť s přechodem
vlastnického práva ke sporné nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb., dnem 24. 5. 1991, přešla na druhou a třetí žalovanou i povinnost k vydání věci ve smyslu
zákona č. 87/1991 Sb. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala druhá a třetí
žalovaná, obě řádně zastoupeny advokátem, včas dovolání, obě z důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Druhá žalovaná nesouhlasí s právním posouzením
věci odvolacím soudem, jež se projevilo v závěru, že povinnost k vydání věci
přešla na obec současně s přechodem vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. Oproti tomu dovolatelka prosazuje názor, že osobu povinnou k
vydání věci jednoznačně určuje ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a
že nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným pod poř. č. 164/1994 Sb., se
rozšiřuje okruh osob oprávněných k vydání věci, nikoliv osob povinných. Dovolatelka je též toho názoru, že povinnost k vydání věci podléhající
restituci nemůže být uložena dvěma samostatným subjektům a to společně a
nerozdílně; jestliže tato povinnost přešla na obec, pak podle dovolatelky musí
být uložena povinné osobě, určené s ohledem na speciální právní režim na území
hl. města Prahy, ve smyslu zákona č. 418/1990 Sb., o hl. městě Praze. Třetí žalovaná má za to, že v podobných případech jako v dané věci,
vzniká oprávněné osobě místo nároku na vydání nemovitosti nárok na poskytnutí
finanční náhrady ze státního rozpočtu. Pokud by došlo - jak se uvádí v dovolání
třetí žalované - k přechodu povinnosti věc ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. vydat, měl by tento akt charakter faktického vyvlastnění, potvrzeného soudem. Jakémukoliv přechodu povinnosti vydat věc však brání ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 172/1991 Sb., které nelze obejít žádným výkladem. Dovolatelka má
právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné také v tom, že je povinnou
osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. a shledává pochybným i
uložení solidární povinnosti k vydání věci dvěma rozdílným subjektům, když se -
byť chybně - dovozuje, že procesní nástupnictví přešlo pouze na Obec hl. m. Prahu a nikoliv na Městskou část pro P. 8. Dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady v řízení, vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady
řízení ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolatelem tvrzeny nebyly a ani z
obsahu spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud je proto v dané věci vázán uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., přičemž předmětem
dovolacího přezkumu je závěr odvolacího soudu, podle nějž Obec hl. m. Praha a
Městská část P. 8 jsou povinnými osobami ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolání nejsou důvodná. N e j v y š š í s o u d proto obě dovolání zamítl.
Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k výkladu zákona č. 172/1991 Sb. v
restitučních souvislostech určení povinné osoby dle zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k majetku, který přešel do
vlastnictví obcí. Nejen v rozsudku ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96,
publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997,
ale i v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyšší soud přijal závěr, že věci (zde
nemovitosti) přešly zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí se všemi právy
a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, včetně povinnosti věc
vydat, stanovené v § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Obce jako vlastník s tímto majetkem převzaly nejen povinnosti, jež se
spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stíhají vlastníka každé věci,
nýbrž i specifickou povinnost, danou restitučními předpisy, tj. povinnost vydat
věc, ke které bude později (po 24. 5. 1991) důvodně uplatněn restituční nárok. Stejně tak opakovaně již Nejvyšší soud zdůraznil, že je bez právního významu
okolnost, zda oprávněná osoba odvíjí svůj nárok od pozdějších změn zákona č. 87/1991 Sb., tedy například od nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým
byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Původní určení povinné osoby ve smyslu §
4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako právnické osoby, která věc drží ke dni
účinnosti zákona, bylo totiž v důsledku právní úpravy provedené zákonem č. 172/1991 Sb. významně modifikováno právě okolností, že věc, která jinak podléhá
režimu restitučního zákona, právně účinně změnila svého vlastníka, jímž dosud
byl stát. Tento vlastník má ovšem, jak již uvedeno, zvláštní postavení potud,
že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež
se vyznačují absencí souhlasu vlastníka (např. vyvlastněním), také cestou
vydání věci povinné osobě, která po 24. 5. 1991 řádně uplatní důvodný
restituční nárok. Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991
přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je
povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. obec jako jeho
vlastník. Jestliže není pochyb o tom, že Obec hlavní město Praha svěřila
hospodaření se spornými nemovitostmi Městské části P. 8, pak je prověření
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem odvislé od toho, zda obec
vybavila městskou část takovým právním postavením, jež z ní v daném sporu o
vydání věci činí - s přihlédnutím k tomu, že v něm hrozí ztráta vlastnického
práva obce - také věcně pasivně legitimovanou osobu. Odpověď na tuto otázku je
dána výkladem ustanovení čl. 3 vyhlášky hlavního města Prahy o hospodaření s
majetkem hlavního města Prahy. Podstatné je, že citovaná vyhláška právo
hospodaření městské části se svěřeným majetkem neomezuje jen na právo majetek
držet a užívat, případně pronajímat, nýbrž ji vybavuje právy vlastníka. S právy
vlastníka se logicky pojí i jeho povinnosti, a tedy také povinnost vydat věc
vyplývající jinak z restitučních předpisů pro obec.
Jde o zvláštní právní důvod
nakládání s majetkem, který s sebou nese změnu vlastnictví v poměrech Obce
hlavní město Praha. Z toho plyne, že také městská část - vedle Obce hlavní
město Praha - může být ve sporu o vydání věci (označených nemovitostí) s nimiž
hospodaří, věcně pasivně legitimována. Okolnost, že tento správný závěr
odvolací soud vyjádřil tak, že povinnost vydat nemovitosti uložil nepřiléhavě
jak obci, tak její městské části společně a nerozdílně, ačkoliv každá může být
samostatnou nositelkou této povinnosti, na věcnou správnost jeho závěrů vlivu
nemá. V mezích dovoláním druhé a třetí žalované založeného dovolacího
přezkumu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu § 243b odst. 1 o. s. ř. správný; Nejvyšší soud proto obě dovolání zamítl.
_____________________
1)Postavení městských částí hlavního města Prahy doznalo změn zákonem č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jenž nabyl účinnosti dnem 10. listopadu
2000, na závěry vyslovené v rozhodnutí však tyto změny nemají vliv.