Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno.1)
zůstane-li jeho
postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno.1)
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 808/97
Datum rozhodnutí: 27.05.1999
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Dovolání
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 27 / 2001
K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 1996 potvrdil, k
odvolání žalobce a druhé žalované ve výrocích o věci samé, rozsudek ze dne 3. 6. 1996, jímž O k r e s n í s o u d v Benešově uložil druhé žalované
zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 88 000 Kč se
šestnáctiprocentním úrokem z prodlení ode dne 14. 12. 1994 do zaplacení, a
proti první žalované, která měla být podle žaloby k úhradě téže částky zavázána
společně s druhou žalovanou, tak, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v
rozsahu plnění povinnost plnit druhé z nich, žalobu zamítl. Co do vyhovujícího
výroku rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
druhá žalovaná se v rozsahu žalované částky na úkor žalobce ve smyslu § 451
obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, bezdůvodně obohatila, neboť žalobce jí
tuto částku poskytl bez právního důvodu. Ve vztahu k zamítavému výroku rozsudku
odvolací soud - cituje ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. - přisvědčil soudu
prvního stupně, že první žalovaná neporušila povinnost zakotvenou ve smlouvě o
kontrole použití prostředků z 30. 11. 1990, neboť tato smlouva je absolutně
neplatná; byla totiž uzavřena s právně neexistujícím subjektem (společností V. F. J. I. A., k. s.) a v ustanoveních, jež se týkají způsobu provádění kontroly,
je značně neurčitá. Odvolací soud uzavřel, že první žalovaná neodpovídá za
škodu ani podle § 424 obč. zák., neboť žalobce neprokázal, že při podpisu
smlouvy věděla, že smluvní partner právně neexistuje, ani podle § 415 obč. zák., jelikož nebylo prokázáno, že porušením obecné prevenční povinnosti
(uzavřením neplatné smlouvy) touto žalovanou vznikla žalobci nějaká škoda. Je-li druhá žalovaná povinna plnit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení a
první žalovaná měla podle žaloby plnit z titulu odpovědnosti za škodu, nemohlo
jít o solidární závazek. Odvolací soud rovněž zamítl návrh druhé žalované na
vyslovení přípustnosti dovolání, uváděje, že nepovažuje právní hodnocení
vyplývající z provedených skutkových zjištění za zásadně významné po stránce
právní. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná (zastoupena advokátem)
včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 o.s.ř., namítajíc,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Smlouva o
kontrole použití prostředků je podle jejího přesvědčení platná (byť obsahuje
nesprávné označení druhé žalované); mezi smluvními stranami bylo jasné, kdo
jsou účastníci smlouvy, a ač tato nesplňovala náležitosti písemné formy, je
nepochybné, že byla uzavřena ústně - podle hospodářského zákoníku platně. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem, že smlouva je neplatná pro svou
neurčitost, když ujednání v ní obsažená byla účastníkům jasná, včetně
ustanovení ve prospěch třetích osob. I kdyby smlouva byla neplatná, je
nesporné, že skutečnosti způsobující neplatnost byly účastníkům známy, což
zakládá společnou odpovědnost za škodu vůči třetím osobám. Ze skutkových
zjištění soudů podle dovolatelky vyplývá, že první žalovaná porušila své
povinnosti.
Soudy obou stupňů se vyhnuly řešení otázky, zda přichází v úvahu
odpovědnost peněžního ústavu, který je správcem účtu podnikatelského subjektu,
s nímž uzavřel smlouvu o kontrole použití prostředků, vůči osobě, která zaslala
peníze na účet v úmyslu stát se společníkem podnikatelského subjektu, jestliže
si peněžní ústav nepočínal tak, aby nedocházelo ke škodám. Nesprávný je závěr,
že žalobce neprokázal, že porušením prevenční povinnosti první žalovanou mu
vznikla škoda, když došlo ke zmarnění částek zaslaných jednotlivými vkladateli
a pokud by první žalovaná prostředky neuvolnila, nebyly by zmarněny. Dle názoru
dovolatelky pak v řízení nebylo prokázáno, že by jí vzniklo bezdůvodné
obohacení, neboť bez podrobné analýzy lze stěží uzavřít, že - ač finanční
prostředky prošly přes její účet - se zvýšil její majetek a nikoli majetek
jiných subjektů. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. N e j v y š š í s o u d je proto odmítl.
Dle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami
zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Vady
vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), ovšem nebyly v dovolání
namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek
uvedených v ustanoveních § 238 a § 239 o.s.ř. V posuzovaném případě však
přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek ze dne 3. 6. 1996 je prvním
rozsudkem okresního soudu ve věci). Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání
přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku
nevyslovil. Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., kterého
se zjevně dovolává druhá žalovaná. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen. Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže
nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (“nové”) řešení této právní
otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn.
2 Cdon
1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem
101). Dovolatelka přisuzuje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam co do zhodnocení odpovědnosti určité společnosti, která sdružuje
kapitál, a subjektu, jenž má vykonávat kontrolu, vůči třetím osobám -
vkladatelům kapitálu. Odvolací soud shledal druhou žalovanou odpovědnou za bezdůvodné obohacení na
úkor žalobce; vyšel přitom ze zjištění, že žalobce, který měl v úmyslu stát se
komanditistou, podepsal prohlášení o vstupu do komanditní společnosti a na jeho
základě poukázal na účet druhé žalované u první žalované 88 000 Kč, přičemž
druhá žalovaná mu dopisy (potvrzeními) z 22. 11. 1994 sdělila, že nebyl v
obchodním rejstříku jako komanditista zapsán; současně uvedenou částku, již
přes výzvu nevrátila, uznala vůči žalobci jako svůj dluh. Právní posouzení
daného vztahu, coby bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., je za
této situace posouzením standardním, které žádné nové - z hlediska rozhodovací
činnosti soudů co do obecného dopadu na případy obdobné povahy významné -
otázky neřeší. Ve vztahu k tomuto závěru proto Nejvyšší soud dovolání
přípustným neshledal. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je
zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných
(obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především -
významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje i situace, kdy řešení
příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-
li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný)
nezměněno. Tak je tomu i v posuzované věci. Obstojí-li jako standardní úsudek, podle nějž se druhá žalovaná na úkor žalobce
bezdůvodně obohatila, pak se argumentace, k níž dovolatelka připíná hledisko
zásadní významnosti, může projevit jen v poměrech odpovědnostního vztahu
žalobce a první žalované. Požadavek, aby povinnost k plnění byla uložena (z
titulu náhrady škody) také první žalované, však objektivně nevede (i kdyby mu
bylo vyhověno) k umenšení rozsahu plnění, jež byla žalobci vyhovujícím výrokem
rozsudku soudu prvního stupně zavázána uhradit druhá žalovaná. Vyřešením
předkládané právní otázky by byly (pouze) uspořádány vnitřní poměry žalovaných,
které mají ve sporu postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.) -
potud, že postavení žalobce by se v případě, že by soud odpovědnost za škodu u
první žalované dovodil, mohlo jen zlepšit; spor o vnitřním vypořádání
samostatných společníků v rozepři, předjímaném normami hmotného práva, je
řešitelný samostatně, když do poměrů žalobce bezprostředně nedopadá. Nemůže-li
řešení uvedené otázky ovlivnit správnost závěru, podle kterého je druhá
žalovaná povinna zaplatit žalobci žalovanou částku jako bezdůvodné obohacení, a
tedy ovlivnit z hlediska výsledku dovolacího řízení vztah žalobce a
dovolatelky, nelze tuto otázku míti za zásadně významnou podle § 239 odst. 2
o.s.ř.; dovolání proto přípustné není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. odmítl. _________
1) Rozhodnutí vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000.