I. Neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§ 80 písm. c/ o.s.ř.). II. Z hlediska počítání třicetidenní lhůty jako minimální doby, která musí podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. uplynout mezi zveřejněním záměru obce převést nemovitý majetek a projednáním v orgánech obce, je rozhodné, kdy příslušný orgán obce s konečnou platností rozhodl o tom, na koho bude nemovitost převedena.
u platností rozhodl o tom, na koho bude nemovitost převedena.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 824/97
Datum rozhodnutí: 27.10.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 9 / 2001
O k r e s n í s o u d v Liberci rozsudkem ze dne 1. 2. 1996 zamítl
žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 25. 10. 1991. Soud dospěl k závěru, že žalobci mají ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jim jako uživatelům bytu a
tím i spoluuživatelům prodané nemovitosti jde o právo podílet se na nabídkovém
řízení. Zkoumanou smlouvu však neshledal neplatnou ani podle § 38 odst. 1 obč. zák., když označení prodávajícího (“Úřad města L.”) měl za odstranitelný
nedostatek smlouvy. Rozsudkem ze dne 25. 11. 1996, ve znění
opravného usnesení ze dne 23. 1. 1997, K r a j s k ý s o u d v Ústí nad
Labem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Odvolací
soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smlouvu uzavřel jako
prodávající Úřad města L., který neměl právní subjektivitu a tudíž ani
způsobilost k právním úkonům. Nedostatek způsobilosti k právním úkonům pak má
za následek absolutní neplatnost právního úkonu (§ 38 obč. zák.), již nelze
zhojit dodatečnou změnou v označení prodávajícího (jak bylo učiněno tzv. smlouvou o novaci ze dne 23. 2. 1995). Novaci zná totiž občanský zákoník pouze
jako změnu v obsahu závazku či způsob zániku závazku, nikoli jako možnost změny
účastníků (§ 516, § 570 obč. zák.). Navíc tato novace byla uzavřena s odlišným
subjektem (obcí). K nápravě uvedeného stavu přicházelo v úvahu pouze uzavření
nové kupní smlouvy. S odkazem na ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy
ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. (co do uplatnění práva uživatele mít podíl na
nabídkovém řízení), jakož i to, že v citovaném ustanovení uvedená třicetidenní
lhůta nesmí skončit dříve, než se orgány obce začnou věcí zabývat. Proto
odvolací soud vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že
rozhodujícím okamžikem je schválení prodeje zastupitelstvem (22. 10. 1991),
neboť to je konečným rozhodnutím vlastníka o prodeji a v tomto smyslu má
závazné účinky. Jestliže by citovaný zákon měl na mysli právě tento okamžik,
nepoužil by pojem projednání, ale výraz rozhodnutí (nebo výraz obdobný). V
daném případě byl záměr prodat dům zveřejněn na úřední desce radnice 17. 9. 1991, takže třicetidenní lhůta k nabídkovému řízení měla uplynout 17. 10. 1991. V této lhůtě neměla být věc projednávána v orgánech obce; prodejem se však již
zabývaly komise a přinejmenším 15. 10. 1991 vyslovila souhlas k prodeji domu
žalovaným rada města. Jelikož tak učinila před uplynutím třicetidenní zákonné
lhůty, je kupní smlouva neplatná i pro rozpor s § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991
Sb. (§ 39 obč. zák.). Rozsudek odvolacího soudu napadli druhý žalovaný a třetí žalovaná
(zastoupeni advokátem) včas dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §
238 odst. 1 o.s.ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 2 písm. d) (správně odst. 3 písm. d/) o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé odvolacímu soudu v
první řadě vytýkají závěr, že žalobci měli na požadovaném určení naléhavý
právní zájem. Vycházejí z toho, že podle současné právní praxe nepřísluší
možnost podat určovací žalobu při absolutní neplatnosti právního úkonu každé
osobě, ale může se jí domáhat jen ten, jehož právní postavení či subjektivní
právo jako obsahová součást konkrétního občanskoprávního vztahu je absolutně
neplatným právním úkonem dotčeno. Odtud uzavírají, že toto právo nemají
žalobci jako nájemci bydlící v předmětném domě. Soudy ve sporech o určení
absolutní neplatnosti dohod uzavíraných podle zákona č. 87/1991 Sb. (o
mimosoudních rehabilitacích) opakovaně uvedly, že nájemci bytů v domech nemají
k podání takové žaloby naléhavý právní zájem, neboť ani poté se nic nezmění na
jejich právním postavení nájemců. Tak je tomu i v posuzovaném případě, takže
soudem byla poskytnuta - v intencích nálezu Ústavního soudu “č. 17/95” - právní
ochrana někomu, komu nepřísluší. Dovolatelé nesouhlasí s názorem, že naléhavý
právní zájem je dán, neboť nebyl dodržen zákonný postup při zveřejnění záměru
města prodat nemovitý majetek obce (s tímto majetkem nakládat). Město tento
záměr řádně zveřejnilo a třicetidenní lhůta byla dodržena, na čemž nic nemění
okolnost, že v této době byla záležitost projednávána v radě města; bylo totiž
možné, aby i po projednání v radě žalobci a jiní občané sdělili svůj zájem
nemovitosti koupit, když ke všem došlým žádostem zastupitelstvo města
přihlíželo po uplynutí třicetidenní lhůty. Napadený rozsudek je nesprávný i
proto, že neslouží jako podklad pro zápis změny vlastnického práva v katastru
nemovitostí. Katastrální úřad nemůže takový zápis provést (jen) na základě
toho, že byla určena pouze neplatnost kupní smlouvy, čímž žalobci opět
neosvědčili naléhavý právní zájem na požadovaném určení (pomineme-li výše
uvedené námitky, měli se domáhat určení vlastnického práva pro město L.). Odvolací soud nesprávně zhodnotil i otázku platnosti smlouvy; podle dovolatelů
je naopak správný závěr soudu prvního stupně, že šlo toliko o nepřesné označení
prodávajícího (jako “Úřad města L.”), jež nezpůsobuje neplatnost smlouvy (s
majetkem v každém případě nakládal statutární orgán města, to jest primátor,
jenž smlouvu podepsal). Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je i
důvodné. N e j v y š š í s o u d proto napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237
odst. 1 o.s.ř. (tzv. “zmatečnostem”) a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v
rozsahu, ve kterém byl rozsudek dovoláním napaden - vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 1 a 3
o.s.ř.). Vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají;
úkolem Nejvyššího soudu proto bylo prověřit - v intencích právních otázek
vymezených dovoláním - správnost právního posouzení věci. Skutkový stav věci nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj při
dalších úvahách vychází. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby
bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
je-li na tom naléhavý právní zájem. Pro výsledek dovolacího řízení je podstatná především námitka, již
dovolatelé uplatnili proti závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobců
na požadovaném určení. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je totiž
jednotný v tom, že věcné projednání žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je průkazem naléhavého právního zájmu na tomto určení
podmíněno. Dovolatelé především dovozují nedostatek naléhavého právního zájmu
žalobců z jejich postavení (toliko) nájemců bytu v domě, jehož se napadaná
smlouva týká. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že závěr o existenci naléhavého
právního zájmu žalobců se v daném případě neodvíjí z jejich nájemního vztahu
(o kterém beze zbytku platí závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 3, části I., pod číslem 35, na něž dovolatelé
odkazují a se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje), nýbrž z toho, že jim mělo
být (podle žalobních tvrzení) znemožněno účastnit se nabídkového řízení o
prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce. Podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jak platilo v
rozhodném znění (tj. ke dni 17. 9. 1991, kdy byl zveřejněn záměr obce, i kde
dni 25. 10. 1991, kdy byla sporná smlouva uzavřena), záměry obce převést
nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí
být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu třiceti dnů před
projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své
nabídky. Nejvyšší soud se porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést
nemovitý majetek obce zabýval již ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97 a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez
zveřejnění záměru je (pro obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák.) absolutně
neplatná.
Zatímco okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl
zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním
zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti
podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět),
typově jiná situace nastává, jestliže záměr zveřejnit majetek obce sice byl
odpovídajícím způsobem zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná
třicetidenní lhůta. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v takovém
případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby další
zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán) jen na
základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu) samy
zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku). Argument, že naléhavý právní
zájem není dán proto, že v důsledku požadovaného určení nedojde ke změně zápisu
v katastru nemovitostí (kde jsou jako vlastníci zapsáni dovolatelé), u včas
přihlášeného účastníka nabídkového řízení neobstojí, neboť rozsudek, kterým
soud určí, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, je
dostatečným podkladem k tomu, aby se opomenutý zájemce mohl domáhat práv, jež
mu porušením povinností orgány obce byla upřena. To, že žalobci předložili obci vlastní nabídku ke koupi nemovitosti
(která byla při zasedání obecního zastupitelstva dne 22. 10. 1991 také
projednána), plyne již ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně
(které odvolací soud převzal) - srov. str. 7 rozsudku okresního soudu. Na
základě dosavadních výsledků řízení je tedy závěr, že žalobci mají naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, správný. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, jimiž dovolatelé brojí proti
závěru o neplatnosti kupní smlouvy z 25. 10. 1991. Z hlediska počítání třicetidenní lhůty stanovené v § 9 odst. 3 zákona
č. 172/1991 Sb. (již mají dovolatelé za dodrženu) je rozhodným řešení otázky,
zda “projednáním v orgánech obce” se rozumí okamžik započetí projednání
zamýšleného převodu v orgánech obce, nebo až okamžik, kdy příslušný orgán
obce (v intencích § 9 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. jde o
zastupitelstvo) s konečnou platností rozhodne, na koho bude nemovitost
převedena. V posuzované věci jde konkrétně o to, zda při zveřejnění záměru dne
17. 9. 1991 je pro posouzení běhu lhůty rozhodné datum 15. 10. 1991, kdy
udělila souhlas s prodejem domu rada města, nebo datum 22. 10. 1991, kdy prodej
schválilo zastupitelstvo města. Smysl uvedené lhůty tkví v tom, aby před jejím uplynutím nebyly orgány
obce učiněny takové kroky, pro které by ke včasné nabídce příslušného zájemce
při rozhodnutí o převodu nemovitostí již nemohlo být přihlédnuto. Takový
důsledek nastává až tehdy, když příslušný orgán obce rozhodne o předložených
nabídkách konečným (závazným) způsobem, tedy až rozhodnutím obecního
zastupitelstva ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., po kterém
následuje vlastní sepsání převodní smlouvy. Všechny ostatní kroky, např. shromáždění a zhodnocení nabídek v komisi obecní rady (srov. § 56 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů) nebo
jejich projednání v obecní radě (srov. § 44 a násl. posledně citovaného
zákona), mohou být v průběhu řízení o předložených nabídkách opakovány a jejich
případná “předčasnost” žádné nevratné (neodčinitelné) účinky nevyvolává. Se
zřetelem k účelu a cíli uvedené úpravy je nutno rozumět “projednáním v orgánech
obce” konečné (definitivní) projednání předložených nabídek orgány obce - tedy
završení tohoto projednávání rozhodnutím obecního zastupitelstva. Tím ovšem
není vyloučeno, aby neúspěšný účastník nabídkového řízení zpochybnil (s účinky
případné neplatnosti právního úkonu, jenž vzešel z rozhodnutí obecního
zastupitelstva) vlastní průběh nabídkového řízení, např. proto, že orgány obce,
jejichž závěry měly pro rozhodnutí zastupitelstva doporučující charakter
(komise, rada), jeho včasnou nabídku odpovídajícím způsobem neprojednaly nebo
ji zastupitelstvu s ostatními nabídkami ani nepředložily. Takové pochybení
ovšem není závislé na dodržení lhůty stanovené v § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (může k němu dojít, i když je tato lhůta dodržena). Právní názor
odvolacího soudu založený především na jazykovém výkladu cit. ustanovení, tedy
potud správný není. Zbývá se vypořádat s argumentem, že smlouva je absolutně neplatná,
neboť ji uzavřel někdo, kdo k tomu nebyl způsobilý (úřad města). Mimo požadavku písemné formy (s projevy účastníků na téže listině)
patřilo (a i dnes patří) k obligatorním obsahovým náležitostem kupní smlouvy
týkající se převodu nemovitostí ve shodě s ustanoveními § 46 a § 399 obč. zák. v tehdejším znění též označení smluvních stran (prodávajícího a kupujícího). Z hlediska závad v označení účastníků smlouvy jsou (a k 25. 10. 1991
byly) obecně možné dvě základní situace. První z nich se pojí se stavem, kdy
označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné (zahrnuje všechny potřebné
identifikační znaky) a právní úkon tudíž obligatorní náležitosti má, avšak
uvedená smluvní strana není způsobilá k právním úkonům (postrádá způsobilost
vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se) - jde např. o osobu této
způsobilosti zbavenou (srov. § 10 a § 38 obč. zák. v tehdejším znění), nebo
dokonce není způsobilá mít práva a povinnosti (právní subjektivitu) - zde může
jít např. o právnickou osobu, která přede dnem uzavření smlouvy již zanikla
(byla vymazána z obchodního rejstříku apod.). Takový nedostatek způsobuje
absolutní neplatnost smlouvy jako celku (srov. opět § 38 obč. zák.). V právní
teorii i rozhodovací praxi soudů přitom není pochyb o tom, že absolutní
neplatnost nemůže být zhojena dodatečným schválením (ratihabicí), nemůže
konvalidovat dodatečným odpadnutím důvodu neplatnosti a absolutně neplatný
právní úkon nepůsobí právní následky ani v případě, že na jeho základě již bylo
kladně rozhodnuto o vkladu do katastru nemovitostí (srov. např. Knapp, V. a
kol.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 1. vydání, Praha, Codex 1995, str. 105). Oproti tomu ve druhém případě jde o to, že účastník smlouvy je označen
vadně (neprávně či neúplně).
O typicky nesprávné označení účastníka smlouvy
jde, je-li některý z jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně,
vynecháním slova ve víceslovném názvu apod.); typicky neúplné je označení, v
němž některý z těchto znaků chybí. Vada v označení osoby, která je účastníkem
smlouvy, však nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z
celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě
objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo
byl účastníkem smlouvy (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6,
ročník 1998, pod číslem 46). O absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu
bylo možné hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či
nesrozumitelné, že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani
výkladem právního úkonu (srov. § 37 obč. zák.). Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., obec jako
právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z
těchto vztahů vyplývající. Obecní úřad (zde ve smyslu § 3 a § 58 odst. 4
citovaného zákona úřad města) je pouze výkonným orgánem, kterému zákon o obcích
ani jiný předpis právní subjektivitu nepřiznával a nepřiznává (srov. § 58
citovaného zákona). Starosta je pak statutárním orgánem obce (v intencích § 52
odst. 2, věty první, citovaného zákona), který rovněž stojí v čele obecního
úřadu (srov. § 58 odst. 1, větu druhou, citovaného zákona). Bez zřetele k tomu, že Úřad města L. je v kupní smlouvě ze dne 25. 10. 1991 důsledně označován jako prodávající (a vlastník převáděné nemovitosti),
již okolnost, že úřad města se k doložení oprávnění nemovitost na dovolatele
převést identifikuje se stavem zápisu v evidenci nemovitostí (srov. bod 1
smlouvy), vyvolává pochybnosti o řádném označení prodávajícího. I kdyby totiž
dosavadní stav zápisu v této evidenci postihoval toliko vlastnictví právního
předchůdce prodávajícího (Bytového podniku města L.), pak sama okolnost, že
nemovitost přešla - jak se podává ze skutkových údajů shromážděných soudem
prvního stupně - na prodávajícího na základě zákona č. 172/1991 Sb., účinného
od 24. 5. 1991, vylučovala vlastnictví jiného subjektu než obce (města L.). Ve
spojení s faktem, že kupní smlouvu podepsal za prodávajícího primátor města L. (starosta, jako statutární orgán obce), jenž se jako “primátor města” ve
smlouvě též označil, lze uzavřít, že mezi formálním označením prodávajícího
ve smlouvě a dalšími částmi smlouvy je rozpor, pro který nelze bez dalšího
usuzovat na formálně bezvadné označení prodávajícího, jenž nemá právní
subjektivitu. Přitom současně nelze pochybovat o tom, že smluvní strana
označená jako “Úřad města L.” nemůže být podle rozumu identifikována s nikým
jiným, než s obcí, jejímž je úřadem, totiž s městem L. Obsah
smlouvy neumožňoval (bez pokusu o výklad právního úkonu způsobem předjímaným v
§ 35 odst. 2 obč. zák.) ani vyslovit závěr o její neplatnosti pro rozpor s § 37
obč. zák. (pro neurčitost).
Při respektování zásady, že výkladem lze pouze
zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30), lze na vůli
toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování
smluvních stran (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 38). Jestliže žalovaní písemnou smlouvou z 23. 2. 1995 postavili najisto, že
účastníkem smlouvy z 25. 10. 1991 byla obec, pak tím soudu nejen poskytli
významné vodítko pro interpretaci zkoumaného právního úkonu, nýbrž (u vědomí,
že smlouvu z 25. 10. 1991 nelze mít - se zřetelem k výše uvedenému - pro
nesrovnalosti v označení prodávajícího apriori za absolutně neplatnou) tím
rovněž konečným způsobem nedostatky v označení prodávajícího zhojili
(pochybnosti o jeho identitě beze zbytku odstranili). Právní posouzení věci
odvolacím soudem tudíž není správné ani v řešení této otázky. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části
věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).