Splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi soud zkoumá podle stavu v době výpovědi.
) sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce
"se vzhledem k rozhodnutí organizace o organizačních změnách v personálním
obsazení ZŠ M. a snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce
stal nadbytečným, přičemž organizace ho nemá možnost dále zaměstnávat v místě,
které bylo sjednáno jako místo výkonu práce ani v místě jeho bydliště, a dále i
vzhledem k tomu, že není ochoten přejít na místo učitele ZŠ v P., které mu bylo
opakovaně nabízeno". Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Uvedl, že u žalovaného pracoval jako zástupce ředitele Základní školy
v M. Po té, co byl z této funkce ke dni 30.6.1992 odvolán, mu bylo nabídnuto
místo učitele na Základní škole v P.; protože žalobce toto místo odmítl, byla
mu dána výpověď z pracovního poměru. Žalobce považuje výpověď za neplatný
právní úkon, neboť Školský úřad v L. "po jeho odvolání vytvořil záměrně stav,
jako by pro něj neměl práci odpovídající jeho kvalifikaci", ačkoliv v době jeho
odvolání z funkce byla na Základní škole v M. volná nejméně dvě učitelská místa
a nic nebránilo tomu, aby vykonával práci učitele na dosavadní škole. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 22.3.1994 č.j. 9 C 984/92-40
žalobě vyhověl a žalované (jejímu právnímu předchůdci) uložil, aby žalobci
zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 3.110,- Kč a aby zaplatil "státu -
České republice - Okresnímu soudu v Lounech" náklady řízení ve výši 168,- Kč,
vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobce
vykonával u organizace funkci zástupce ředitele Základní školy v M. Poté, co
byl z této funkce ke dni 30.6.1992 odvolán a co odmítl nabídnuté jiné
zaměstnání na 2. Základní škole v P., mu zaměstnavatel dal výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce. Výpovědní důvod uvedený
v dopise ze dne 25.8.1992 není podle názoru soudu prvního stupně dán, neboť
bylo prokázáno, že na Základní škole v M. nedošlo ke snížení stavu pracovníků
(na školu byli naopak přijati tři noví učitelé). Žalobce se nemohl stát
nadbytečným ani s ohledem na svou aprobaci, neboť podle vyhlášky č. 59/1985 Sb. je požadovaným vzděláním pro učitele všeobecně vzdělávacích předmětů
vysokoškolské vzdělání, studijní obor učitelství všeobecně vzdělávacích
předmětů, a nikoliv jednotlivá aprobace. Soud prvního stupně z provedených
důkazů dovodil, že žalobce po odvolání z funkce zástupce ředitele školy mohl
vyučovat předměty, které bylo třeba na Základní škole v M. obsadit; se žalobcem
však již při "rozdělování úvazků" v červnu 1992 nebylo počítáno, na volná
učitelská místa byli přijati noví zaměstnanci a nabídka jiného místa na
Základní škole v M. v "přípravném týdnu" (pokud k ní skutečně došlo) byla
"pouze formální". Protože zaměstnavatel měl možnost žalobce dále zaměstnávat v
místě sjednaném pro výkon práce (na Základní škole v M., je výpověď z
pracovního poměru daná žalobci podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce
neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
23.12.1994 č.j. 9 Co 328/94-62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit "státu -
Okresnímu soudu v Lounech" na soudním poplatku z odvolání 500,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že projednávanou věc je třeba posoudit
podle ustanovení § 65 odst.2 zák. práce ve znění po novele provedené zákonem č. 231/1992 Sb., které počítá s "domněnkou nadbytečnosti pracovníka odvolaného z
funkce podle § 46 odst.1 písm.c) zák. práce za podmínky, že s ním organizace
nedohodla jeho další pracovní zařazení v organizaci na jinou práci odpovídající
jeho kvalifikaci a popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, protože takovou
práci nemá, nebo ji pracovník odmítl". Podle názoru odvolacího soudu je možné
"jen v rámci ust. § 65 odst.2 zák. práce se zabývat splněním podmínek k
výpovědi pracovníka, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním nebo volbou a
který byl posléze odvolán, čímž je nahrazen požadavek existence obecných
podmínek výpovědi podle § 46 odst.2 zák. práce, když jsou dány podmínkou
nabídky dalšího pracovního zařazení pracovníka odvolaného z funkce v organizaci
na jinou práci odpovídající kvalifikaci pracovníka nebo neexistencí takového
místa v organizaci a odmítnutím kvalifikované nebo vhodné práce pracovníkem". Protože výpověď z pracovního poměru splňuje "formální náležitosti týkající se
její formy a doručení" a protože žalobce odmítl žalovaným nabídnuté zařazení na
jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, přičemž tato práce nebyla pro
žalobce z jiných důvodů nevhodná, je výpověď z pracovního poměru platným
právním úkonem. K dovolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.12.1995
č.j. 6 Cdo 85/95-78 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel z nesprávného
právního názoru. Předpokladem platnosti výpovědi z pracovního poměru pro
nadbytečnost nastalou ve smyslu ustanovení § 65 odst.2 zák. práce totiž není
jen splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení (v jeho větě druhé a části
věty třetí před středníkem), ale rovněž splnění povinností zaměstnavatele
vyplývajících z ustanovení § 46 odst.2 zák. práce. Výpověď z pracovního poměru
daná žalobci dopisem ze dne 25.8.1992 může být platná jen tehdy, jestliže
zaměstnavatel neměl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo
sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po
předchozí průpravě, nebo jestliže žalobce nebyl ochoten přejít na jinou pro
něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno
jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí
průpravě pro tuto jinou práci. Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 27.8.1997 č.j.
11
Co 41/96-114 rozsudek soudu prvního stupně po-tvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci "na účet jeho právního zástupce" na náhradě nákladů
odvolacího řízení 3.185,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a že žalované
"se přiznává právo dovolání". Vycházel ze zjištění, že v době od 30.6.1992 (k
tomuto dni byl žalobce odvolán z funkce zástupce ředitele) byla na Základní
škole v M. volná nejméně dvě učitelská místa, která žalobce mohl zastávat,
avšak "žádná konkrétní nabídka mu v tomto směru nebyla učiněna". V době
výpovědi (ke dni 25.8.1992) zaměstnavatel "žádnou práci tohoto druhu neměl";
došlo k tomu proto, že v době od 20.8. do 25.8.1992 přijal na práci, kterou
mohl žalobce vykonávat, nové zaměstnance. Odvolací soud ze smyslu a účelu
ustanovení § 65 odst.2 a § 46 odst.2 zák. práce dovodil, že "odvolání z funkce
v návaznosti na splnění podmínek pro skončení pracovního poměru z hlediska
podmínek vymezených citovanými ustanoveními tvoří jeden celek". Nabídka jiné
práce uvedená v ustanovení § 65 odst.2 zák. práce při odvolání a při uvažovaném
skončení pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.2 zák. práce by měla být
řešena zároveň (ve stejné časové souvislosti). Z hlediska podmínky uvedené v
ustanovení § 46 odst.2 zák. práce je podle názoru odvolacího soudu rozhodné,
zda v období od odvolání zaměstnance do podání výpovědi měl zaměstnavatel
možnost "poskytnout mu práci uvedenou v § 46 odst.2 zák. práce". Protože
zaměstnavatel měl možnost po odvolání žalobce z funkce zástupce ředitele až do
přijetí nových zaměstnanců nabídnout mu jinou pro něho vhodnou práci, je
výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. Rozhodnutí o přípustnosti
dovolání zdůvodnil tím, že "při výkladu ustanovení § 65 odst.2 v návaznosti na
ust. 46 odst.2 zák. práce jde o řešení otázky zásadního významu". V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podaném z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř. žalovaná namítá, že právní názor
odvolacího soudu je "značně vzdálen potřebám účelné a praktické úpravy daných
pracovněprávních vztahů". Jednání zaměstnavatele s odvolaným zaměstnancem o
jeho dalším pracovním uplatnění totiž vyžaduje "určitý časový prostor"; v době
před odmítnutím nabídky jiné práce vymezené ustanovením § 65 odst.2 zák. práce
by bylo "nadbytečné a bezúčelné" volit postup odpovídající ustanovení § 46
odst.2 zák. práce. Podle názoru dovolatelky zaměstnavatel jednal v souladu se
zákonem, když žalobci po odvolání z funkce nabídl jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci na jiném místě, než kde žalobce doposud pracoval; je nerozhodné,
zda v této době měl možnost nabídnout žalobci práci v místě, kde doposud
pracoval. Odmítnutím této nabídky žalobce "vyvolal zákonnou fikci své
nadbytečnosti". V okamžiku podání výpovědi splňoval zaměstnavatel předpoklad
uvedený v ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zák. práce, neboť "ke dni 26.8.1992
zcela prokazatelně neměl možnost žalobce zaměstnávat v místě, které bylo
sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště".
Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k
tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne
25.8.1992 - podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném
do 1.1.1993 (tj. do dne, kdy nabyly účinnosti čl. I bod 18 zákona č. 231/1992
Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti, a zákony
č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o
státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a
doplňují některé další zákony, č. 590/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon
ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a některé
další zákony, a č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení
a některých pracovněprávních předpisů). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že dopisem právního
předchůdce žalované (Školského úřadu v L.) ze dne 30.6.1992, doručeným žalobci
dne 2.7.1992, byl žalobce odvolán z funkce zástupce ředitele Základní školy v
M. Právní předchůdce žalované žalobci nabídl jiné zaměstnání na Základní škole
v P.; poté, co žalobce tuto nabídku odmítl, dostal dopisem ze dne 25.8.1992
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce. V
době výpovědi právní předchůdce žalované neměl možnost žalobce dále zaměstnávat
na Základní škole v M.; došlo k tomu proto, že v době od 20.8. do 25.8.1992
přijal na práci, kterou by mohl žalobce vykonávat, nové zaměstnance. V předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne ze dne 18.12.1995 č.j. 6 Cdo 85/95-78) byl učiněn závěr, že
předpokladem platnosti výpovědi ze dne 25.8.1992 je nejen fikce nadbytečnosti
žalobce (tj. splnění podmínek uvedených v ustanovení § 65 odst.2, větě druhé a
části věty třetí před středníkem zák. práce); výpověď z pracovního poměru mohla
být platná jen tehdy, splnil-li právní předchůdce žalované také povinnosti
zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, tedy neměl-li
možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu
práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, nebo nebyl-li
žalobce ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel
nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho
bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci. S názorem odvolacího soudu, že z hlediska podmínky uvedené v
ustanovení § 46 odst.2 zák. práce je rozhodné, zda právní předchůdce žalované
měl možnost žalobci "poskytnout práci uvedenou v § 46 odst.2 zák. práce" v
období od jeho odvolání z funkce zástupce ředitele Základní školy v M. do
podání výpovědi, dovolací soud nesouhlasí. Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle
pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na
okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. § 240 odst.1 a 3 zák. práce).
Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů
směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého
zrušení, zrušení ve zkušební době). Vzhledem k tomu, že splnění povinností
zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst.2 zák. práce je - jak
správně uvedl odvolací soud - předpokladem pro podání platné výpovědi z
pracovního poměru, děje se zkoumání podmínek uvedených v tomto ustanovení vždy
podle stavu v době výpovědi (k tomu srov. též Rozbor a zhodnocení rozhodování
soudů o skončení pracovního poměru a o nárocích z toho vyplývajících,
uveřejněný ve Sborníku "Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých
věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III" SEVT, Praha
1980, str. 130). Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odmítnutím nabídky jiné práce
odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě nabídky jiné vhodné práce v
jiném místě, než které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo mimo místo
bydliště zaměstnance, "je dán výpovědní důvod podle § 46 odst.1 písm. c)". Tato
okolnost totiž sama o sobě k podání platné výpovědi nepostačuje. Má-li být
výpověď z pracovního poměru učiněná proto, že "je dán výpovědní důvod podle §
46 odst.1 písm. c)", platným právním úkonem, musí být ze strany zaměstnavatele
dodržen též postup podle ustanovení § 46 odst.2 zák. práce. Teprve naplněním
této podmínky jsou splněny (dovršeny) předpoklady - samozřejmě jen tehdy,
jsou-li splněny také ostatní zákonné požadavky - pro podání platné výpovědi.
Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy
byla výpověď doručena druhému účastníku. Z výše uvedeného vyplývá, že k tomuto
okamžiku (tj. ke dni, v němž ve smyslu ustanovení § 266a zák. práce byla
žalobci výpověď doručena, popřípadě se považuje za doručenou) mělo být též
zjišťováno, zda právní předchůdce žalované při podání výpovědi z pracovního
poměru dané dopisem ze dne 25.8.1992 dodržel postup podle ustanovení § 46
odst.2 zák. práce.