Rozhodnutí, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, je rozhodnutím obsahově měnícím, a dovolání je proti němu přípustné. Okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním, nezakládá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 písm. d) o. s. ř. 1) ve znění účinném do 31.12.1995) je však jinou vadou než vyjmenovanou v § 237 o. s. ř., která je způsobilá přivodit nesprávnost rozhodnutí (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
tup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním, nezakládá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 písm. d) o. s. ř. 1) ve znění účinném do 31.12.1995) je však jinou vadou než vyjmenovanou v § 237 o. s. ř., která je způsobilá přivodit nesprávnost rozhodnutí (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 877/96
Datum rozhodnutí: 25.09.1997
Heslo: Dovolání
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 38 / 98
K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením zrušil
rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Ústí nad Orlicí pro zmeškání, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 60 006 Kč s příslušenstvím,
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel z
toho, že žalovaný ”v zákonné lhůtě” nejen navrhl zrušení rozsudku (o němž
rozhodl zamítavě soud prvního stupně), ale napadl jej i odvoláním; toto
odvolání pak posoudil jako přípustné a důvodné, neboť dospěl k závěru, že
rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s ustanovením § 153b odst. 1 o. s. ř. vydán
až při druhém jednání.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, které odůvodnil
tím, že odvolací soud ”změnil” rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli byl již
pravomocný; k jeho doručení došlo dne 1. 12. 1993, zatímco odvolání žalovaný
podal až 17. 12. 1993. Důvodem dovolání je tudíž důvod podle ustanovení § 237
písm. d) o. s. ř.
N e j v y š š í s o u d zrušil usnesení odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 o. s. ř., jež
zakládají přípustnost dovolání proti všem rozhodnutím odvolacího soudu (které
podle § 242 odst.1 o. s. ř. dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti), se z
obsahu spisu nepodávají, a dovolatelem - s výjimkou vady podle ustanovení § 237
písm. d) o. s. ř. - nebyly namítány. Ani z ustanovení § 237 písm. d) o. s. ř. však přípustnost
dovolání v daném případě dovodit nelze. Případná právní moc rozhodnutí soudu
prvního stupně totiž pro řízení odvolací překážku rozsouzené věci
nepředstavuje. Odvolací řízení není vůči řízení před soudem prvního stupně
novým řízením v téže věci (§ 159 odst. 3 o. s. ř.), jelikož je jeho zvláštním
pokračováním; odvolací soud projednává (na základě opravného prostředku) tutéž
věc nikoli znovu, ale ve vazbě na předchozí stadium řízení a podle zásad
zakotvených v ustanovení § 201 násl. o. s. ř. Toto projednání není s předchozím
stadiem obsahově srovnatelné také proto, že má povahu přezkumu a jeho rozsah
není vymezen jen žalobou, ale i odvoláním (viz ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř.). Ostatně zakládala-li by právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně pro
odvolací řízení v téže věci překážku rozsouzené věci, bylo by ustanovení § 218
odst. 1 písm. a) o. s. ř. nadbytečné, neboť by postačilo řízení o pozdě podaném
odvolání (bez zvláštního ustanovení) zastavit. Podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, a podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. je podobně dovolání
přípustné také proti měnícímu usnesení. Pro určení, že rozhodnutí je měnící,
však není významné to, jak je odvolací soud označil či uvedl-li v odůvodnění,
že postupoval podle ustanovení § 220 nebo § 219 o. s. ř. Podstatné je, jak ve
vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah
účastníků, resp. zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností
stanovil odvolací soud práva a povinnosti účastníků (včetně práv a povinností
vyplývajících z procesního předpisu) odlišně či nikoli. V dané právní věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro
zmeškání, protože pokládal za splněné podmínky pro jeho vydání, vyslovené v
ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. Naproti tomu odvolací soud tím, že
pokládal odvolání proti tomuto rozsudku za přípustné a důvodné (srov. § 202
odst. 1 o. s. ř.), založil své rozhodnutí na závěru, že podmínky pro vydání
rozsudku pro zmeškání naopak splněny nejsou. Tomu nemůže odpovídat - v kritické
otázce uplatnitelnosti posuzované formy rozhodnutí - jiný závěr, než že
rozhodnutí soudů obou stupňů jsou navzájem rozdílná (diformní); rozhodnutí
odvolacího soudu, třebaže pojímané jako zrušující ve smyslu ustanovení § 221
o. s. ř., je tedy z obsahového hlediska rozhodnutím měnícím (na rozdíl od
rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci právo podle ustanovení § 153b o. s. ř. nepřiznává). Dovolání proti němu je proto podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. přípustné, byť odvolací soud rozhodl usnesením.
Okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným
odvoláním (které proto bez věcného projednání mělo být podle ustanovení § 218
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnuto), sice - jak bylo řečeno - nezakládá vadu
řízení ve smyslu ustanovení § 237 písm. d) o. s. ř., svojí povahou však vadou
řízení je. Je ovšem vadou jinou, než vyjmenovanou v ustanovení § 237 o. s. ř.,
a jelikož ve vztahu k ní platí, že nebýt jí, vyznělo by rozhodnutí odvolacího
soudu jinak, je i vadou způsobilou přivodit nesprávnost rozhodnutí. Jde tedy o
vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., prostřednictvím které
lze nejen odůvodnit dovolání (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ale kterou
dovolací soud posuzuje i z úřední povinnosti. Existence této vady má za
následek, že dovolání je důvodné, případně že rozhodnutí, vydané v řízení,
které touto vadou trpí, nemůže být posouzeno jako správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud - bez bližšího odůvodnění - konstatoval, že
žalovaný podal odvolání ”v zákonné lhůtě”. Tento závěr však neobstojí, neboť
není v souladu s obsahem spisu. Odvoláním napadený rozsudek byl podle připojených doručenek
doručen do vlastních rukou žalovaného dne 1. 12. 1993 a posledním dnem lhůty k
odvolání byl 16. 12. 1993 (čtvrtek). Odvolání došlo poštou soudu prvního stupně
dne 20. 12. 1993; jelikož podací razítko na obálce zásilky nebylo čitelné,
opatřil soud - aniž se pokusil o zjištění z podacího lístku odesilatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) -
zprávu odesílající pošty M. 1, ze které vyplynulo, že doporučená zásilka
shodného označení byla na poště podána až dne 17. 12. 1993 (další zde uvedené
možnosti - 21. 1. 1994 a 17. 2. 1994 - byly pro posouzení dané věci
nevýznamné). Dnem 17. 12. 1993 také žalovaný odvolání datoval. Uzavřít, že
odvolání podal ve lhůtě určené v ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. (do 16. 12. 1993), tedy za těchto okolností nebylo možné. Jestliže odvolací soud však právě z takového závěru vycházel a
odvolání proto věcně projednal, dospěl k rozhodnutí, jež (jak se podává z výše
uvedeného) je postiženo vadou způsobilou přivodit jeho nesprávnost (§ 242 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolání nebylo věcně projednatelné i z jiného důvodu. Žalovaný
je sice označil jako odvolání, obsahově se však identifikuje s návrhem na
zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř.;
žalovaný totiž žádá o ”přiznání omluvitelných důvodů” neúčasti při jednání
(proto, že jej stihla před odjezdem k jednání náhlá nevolnost). Tím, že tento
vnitřní rozpor, resp. obsahovou neúplnost odvolání (§ 205 odst. 1, § 43 odst. 1, 2 o. s. ř.) odvolací soud pominul, zatížil rozhodnutí o něm vadou, jež ze
své povahy zakládá důsledky shodné s těmi, které byly již dovozeny. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení
podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.