O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný. Potvrzujícím usnesením, proti kterému je dovolání přípustné (nejde-li o případy usnesení ve věci samé upravené v § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.), je ve smyslu § 238a odst. 1 o. s. ř. pouze usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (písm. d/ citovaného ustanovení). Proti potvrzujícímu usnesení o zastavení řízení z jiného důvodu - pro nedostatek jiné podmínky řízení než soudní pravomoci (včetně způsobilosti být účastníkem řízení) - dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. (ve znění zákona č. 238/1995
Sb.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje občanský soudní
řád v ustanoveních § 237, § 238a a § 239.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v ustanoveních §
238a a § 239 o. s. ř. v dané věci nejde; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.
s. ř. nepřichází v úvahu proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením
měnícím, a ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. proto, že napadené
usnesení nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je
dovolání přípustné) vyjmenována. Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit ani
z ustanovení § 239 o. s. ř., neboť ji odvolací soud nezaložil výrokem podle
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., a z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s.
ř. chybí již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání),
jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Nemůže-li být dovolání přípustné podle těchto ustanovení, zbývá
posoudit podmínky přípustnosti stanovené v § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 podmiňuje přípustnost dovolání existencí
takových závažných vad řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Protože jiné vady řízení vyjmenované v tomto ustanovení
tvrzeny nebyly (s výjimkou blíže neodůvodněné zmínky o vadě podle písmene b/
citovaného ustanovení) a z obsahu spisu nevyplývají, zůstává k posouzení
otázka, zda řízení trpí vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.f) o. s.
ř., kterým ve prospěch založení přípustnosti dovolání argumentovala sama
dovolatelka.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je
takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních
práv, která mu zákon přiznává.
Výklad tohoto ustanovení se v dané situaci neobejde bez postižení změn,
jež v dovolacím řízení nastaly v důsledku novely občanského soudního řádu,
provedené zákonem č. 238/1995 Sb. Ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 1995, jak jej interpretovala soudní praxe, připouštělo, že
postupem, jímž soud odňal účastníku možnost před soudem jednat, mohla být nejen
faktická činnost soudu, která sama o sobě neměla výraz v soudním rozhodnutí
(například jednání v nepřítomnosti účastníka, aniž byly splněny podmínky podle
ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř.), ale i vlastní soudní rozhodnutí, případně v
něm vtělený (právní) závěr, jestliže v jeho důsledku byla účastníku znemožněna
realizace jeho procesních práv (typicky v případech odepření meritorního
posouzení věci).
Text citovaného ustanovení zákon č. 238/1995 Sb. doplnil tak, že za
slovo "byla" vložil "v průběhu řízení nesprávným". Doplnění pojmu "postup" o
přívlastek "nesprávný" je pouze zpřesňující formulací, která nikterak nemění
smysl dotčeného ustanovení. V porovnání s dřívějším zněním ustanovení § 237
písm. f) o. s. ř. má však zásadní (a svým významem omezující) charakter
požadavek, aby šlo o nesprávný postup soudu "v průběhu řízení".
Ten totiž způsobuje, že podmínku odnětí možnosti jednat před soudem se
samotným rozhodnutím napříště spojovat nelze. Mohlo-li být soudní rozhodnutí
”postupem”, nemůže již být ”postupem v průběhu řízení” (nesprávným). Rozhodnutí
je rozumově volním projevem, který vyjadřuje určité myšlenkové závěry, a k němu
soud dospívá až poté, co si dříve - právě ”v průběhu řízení” - osvojil
skutečnosti, pro toto rozhodnutí významné. V důsledku toho "postupem soudu v
průběhu řízení" je činnost, která vydání soudního rozhodnutí logicky předchází,
a tedy nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jehož úkolem je tento průběh
řízení následně zhodnotit.
Na podporu uvedeného závěru lze užít i systematického argumentu, neboť
občanský soudní řád sám užívá termínu "průběh řízení" pro řízení v prvním
stupni k označení hlavy první části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice)
k ustanovením § 100 až § 102 o. s. ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena
až v hlavě čtvrté, části třetí. Obdobně se řízení o odvolání (hlava první části
čtvrté) člení na "řízení u odvolacího soudu" (rubrika k ustanovením § 211 až §
217 o. s. ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení § 211 o. s.
ř. - průběh odvolacího řízení) a "rozhodnutí o odvolání" (rubrika k ustanovením
§ 218 až § 223o. s. ř.).
V logické a obsahové návaznosti na uvedenou změnu v textu ustanovení §
237 písm. f) o. s. ř. citovaná novela rozšířila přípustnost dovolání na ta
rozhodnutí, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez
meritorního projednání odvolání ( § 238a odst. 1 písm.c/ až f/ o. s. ř.). Právě
rozhodnutí tohoto typu totiž vyvolávala v době před 1. 1. 1996 potřebu širšího
výkladu ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., jež proto tím, že přípustnost
dovolání je vůči nim výslovně upravena, odpadá. Na potvrzující usnesení
odvolacího soudu, v jehož důsledku nedojde k věcnému projednání odvolání,
pamatuje novela v ustanovení § 238a odst. 1 písm.d) o. s. ř.
O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst.
1 písm. f) o. s. ř. jde tedy již jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v
průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný. Tak
je tomu zejména jestliže účastník nebyl řádně přibrán do řízení (§ 94 odst.2 o.
s. ř.), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle ustanovení §
29 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny, soud projednal věc v rozporu s ustanovením
§ 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka nebo jestliže odvolací soud k
projednání odvolání (nesprávně) nenařídil jednání.
Posledně uvedenou situaci má na zřeteli dovolatelka, poukazuje-li na
to, že nedostala možnost se před odvolacím soudem vyjádřit k věci, a byla tak
omezena v právu na veřejné projednání v její přítomnosti a v právu vyjádřit se
ke všem prováděným důkazům. Tato argumentace z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. f) o. s. ř. však obstojí jen tehdy, měl-li soud ve vytýkaném směru
odpovídající procesní povinnost, jinými slovy, byl-li postup - jímž byl pominut
procesní institut jednání - postupem podle tohoto ustanovení nesprávným.
Tato podmínka v daném případě splněna není. Jednání nebylo nutné
nařizovat, neboť podle ustanovení § 115 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu
(nestanoví-li zákon jinak) nařídí jednání jen k projednání věci samé, a o to
před soudem prvního stupně nešlo. Závěr, který soud prvního stupně učinil,
totiž vyjadřuje, že pro nedostatek podmínky řízení jednat ve věci nelze (srov.
§ 103 o. s. ř.). Povinnost kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou tyto
podmínky splněny, nespočívá zásadně na dokazování, neboť dokazování se provádí
právě při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), a váže se až k věci samé. Oba soudy
se proto (právem) k dokazování neuchýlily; že žalované úřady nemají způsobilost
být účastníky řízení, zjistily z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb.
V odvolacím řízení pak jednání nebylo třeba nařizovat z výslovného důvodu podle
ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť odvolání směřovalo proti
usnesení, a této formy rozhodnutí soud prvního stupně užil v souladu s
ustanovením § 167 odst. 1 o. s. ř.
Není proto důvod k závěru, že posuzované řízení - co do faktických
procesních postupů - trpí vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s.
ř. V uplatněných námitkách, oproti očekávání dovolatelky, opora pro založení
přípustnosti dovolání nespočívá. Není-li vadného postupu, může dovolání
spočívat již jen na námitce proti samotnému rozhodnutí. Jejím
prostřednictvím, jak bylo dovozeno, existenci vady podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. f) o. s. ř. však prokázat nelze. Že zastavení řízení, proti němuž
dovolatelka brojí, je výrazem rozhodnutí soudu a nikoli jeho ”v průběhu řízení
nesprávného postupu”, platí i ve vztahu k té části dovolání, v níž je vytýkáno,
že soudy porušily povinnosti vyplývající z ustanovení § 5, § 43 odst. 1, jakož
i § 104 odst. 2 o. s. ř. (podle těchto ustanovení nepostupovaly). Odvolací soud
totiž tato ustanovení neopomenul; z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že
postupy podle těchto ustanovení nepokládal za přípustné, neboť dospěl k závěru,
že vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení (to jest nedostatku,
který nelze odstranit ani podle namítaných ustanovení) je procesně správným
řešením výlučně zastavení řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. není tedy ničím jiným než přímým vyjádřením
tohoto závěru a ten je logicky primární, zatímco absence postupů podle
ustanovení § 5, § 43 odst. 1 či § 104 odst. 2 o. s. ř. je jen jeho důsledkem.
Řízení a jeho výsledek jsou proto vskutku determinovány rozhodnutím a nikoli
konkrétními procesními postupy (případně jejich absencí).
Ve prospěch závěru, že dovolání není přípustné, svědčí také důsledky
toho, že dovolání je zásadně připuštěno pro takové situace, kdy dvě soudní
rozhodnutí učiněná v instančním vztahu jsou navzájem rozdílná (diformní),
případně že přípustnost, založená naopak pro rozhodnutí konformní, je z této
zásady výjimkou. Tím se totiž posiluje význam okolnosti, že potvrzujícím
usnesením, proti kterému je dovolání přípustné (nejde-li o případy usnesení ve
věci samé upravené ustanovení v § 239 odst. 1, 2 o. s. ř.), je podle ustanovení
§ 238a odst. 1 o. s. ř. pouze usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (písm. d/
téhož ustanovení). Citované ustanovení tedy představuje uvedenou výjimku, avšak
- jak je ze znění ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. zřejmé - výjimku jedinou.
Logicky tedy platí, že proti potvrzujícímu usnesení o zastavení řízení z jiného
důvodu - pro nedostatek jiné podmínky řízení než soudní pravomoci (včetně
způsobilosti být účastníkem řízení, o kterou jde v dané věci) - dovolání
přípustné být nemůže. Zjevnou intenci zákona, kterou tento závěr vystihuje,
nelze obcházet tím, že prostřednictvím jiného výkladu ustanovení § 237 odst. 1
písm.f) o. s. ř. by naopak přípustnost dovolání byla dovozována. Jiný výklad
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ze kterého vychází dovolatelka, by
byl z povahy věci tím spíše aplikovatelný v případě, na který míří citované
ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., čímž by toto ustanovení činil
zbytečným.
Dovolání není tu tedy přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Námitky, které proti usnesení odvolacího soudu dovolatelka formulovala,
tedy mohou být pojímány jen jako dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. b), d) o. s. ř., jimiž se ovšem lze zabývat jen za předpokladu, že
dovolání je přípustné. Samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají a pro
posouzení této otázky jsou nevýznamné. To platí i o té dovolatelkou tvrzené
vadě, jež spočívá v tom, že napadené usnesení nerespektuje v dovolání citované
ústavní nálezy.
Dovolatelka bez bližšího vysvětlení též uvedla, že v řízení ”došlo k
vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.”. O této vadě, již
podle označeného ustanovení zakládá skutečnost, že ten, kdo v řízení vystupoval
jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, však lze hovořit jen
tehdy, když soud na její existenci stanoveným způsobem nereagoval. V daném
případě však byla procesně ”odstraněna” tím, že řízení, které bylo touto vadou
postiženo, soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.