Právu zástavního věřitele domáhat se “uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 o. z.), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka “strpět” prodej zástavy. Toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
šší soud
Spisová značka: 2 Cdon 967/97
Datum rozhodnutí: 18.12.1997
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Rozhodnutí soudu
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 46 / 98
Oprávněná podala u Okresního soudu v Pelhřimově návrh, kterým se
domáhala, aby byl podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, sp. zn. 13 Cm 1574/93, nařízen k uspokojení
její pohledávky ve výši 1 399 077,14 Kč s 20% úrokem z částky 1 335 539,37 Kč
od 1. 10. 1993 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.000 Kč a
nákladů vykonávacího řízení výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinných
("obytné zemědělské usedlosti čp. 30 včetně zastavěné plochy p. č. 41, zahrady
p. č. 121, 122 a 118/7, zapsaných na listu vlastnictví č. 89 pro obec a
katastrální území S. u Katastrálního úřadu v P. a stodoly na st. p. 73 a
zastavěné plochy, zapsaných na listu vlastnictví č. 121 pro obec a katastrální
území S. u Katastrálního úřadu v P."). K odůvodnění návrhu uvedla, že
rozsudkem, jehož výkonu se domáhá, bylo povinným uloženo strpět k uspokojení
její pohledávky z úvěrové smlouvy č. 124-763846-1/92, která ke dni
30. 9. 1993 činí 1 399 077,14 Kč s 20% úrokem z částky 1 335 539,37 Kč od 1. 10. 1993 do zaplacení, prodej předmětných nemovitostí, zastavených dle zástavní
smlouvy č. 763846-1/92, a že povinní na úhradu dlužné částky doposud nic
nezaplatili. Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 14. 1. 1997, č. j. E 766/96-26, zamítl návrh oprávněné, kterým se domáhala podle vykonatelného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13 Cm
1574/93-47, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 399 077,14 Kč s 20%
úrokem z částky 1 335 539,37 Kč od 1. 10. 1993 do zaplacení a nákladů
předcházejícího řízení ve výši 1000 Kč, nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí povinných; současně rozhodl, že podle uvedeného rozsudku se
nařizuje k uspokojení pohledávky oprávněné - nákladů předcházejícího řízení -
ve výši 1000 Kč výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinné D. D. u jejího
zaměstnavatele Č. se sídlem v P. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
povinných může být nařízen jen tehdy, je-li "k dispozici rozhodnutí soudu, z
kterého by jednoznačně vyplývalo, že povinný J. D. a D. D. jsou povinnými z
takovéhoto rozhodnutí soudu k zaplacení finanční částky". Rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13 Cm 1574/93-47, však
byla povinnost k zaplacení peněžité částky uložena pouze společnosti V. II;
povinným bylo uloženo "strpět prodej nemovitostí v jejich vlastnictví k
uspokojení pohledávky navrhovatele dle zde uvedené úvěrové smlouvy, zastavených
dle zde uvedené zástavní smlouvy". Protože rozhodnutím, jehož výkonu se
oprávněná domáhá, nebylo povinným uloženo zaplatit pohledávku ve výši 1 399
077,14 Kč s 20% úrokem z částky 1 335 539,37 Kč od 1. 10. 1993 do zaplacení,
nelze návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení této částky vyhovět. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13
Cm 1574/93-47, byla povinným uložena povinnost k zaplacení peněžité částky jen
ohledně nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Vymáhání této částky prostřednictvím
výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí shledal za způsob zřejmě nevhodný. Soud
prvního stupně proto návrh i v tomto směru zamítl a ve smyslu ustanovení § 264
odst.1 o. s. ř. nařídil k uspokojení této pohledávky oprávněné výkon rozhodnutí
srážkami ze mzdy povinné D. D. K odvolání oprávněné Krajský soud v Českých Budějovicích,
pobočka v Táboře usnesením ze dne 28. 2. 1997, č. j. 15 Co 90/97-38, usnesení
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti tomuto usnesení se připouští
dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že "na základě
rozhodnutí ukládajícího povinným povinnost strpět prodej nemovitostí nelze
nařídit výkon rozhodnutí jejich prodejem". I když rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13 Cm 1574/93-47, "odpovídá
hmotnému právu" (podle § 151f odst. 1 o. z. se zástavní věřitel může domáhat
uspokojení své pohledávky, která nebyla řádně a včas splněna, ze zástavy, a to
i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena), nezakládá právo "požadovat u
soudu realizaci prodeje nemovitosti". Podle názoru odvolacího soudu lze
posuzovat splnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí "jenom podle
ustanovení o. s. ř., ne dle úpravy hmotného práva"; jestliže podle ustanovení §
257 o. s. ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v
tomto zákoně a jestliže podle ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř. výkon
rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy,
přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, pak návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí lze vyhovět jen tehdy, má-li
oprávněný "titul znějící na povinnost zaplatit peněžitou částku povinnými". Názor oprávněné, že "podmínka existence titulu na zaplacení peněžité částky je
splněna i rozhodnutím ukládajícím povinnost strpět prodej zastavených
nemovitostí", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že jde o "výklad v rozporu s
platným právem"; řešení "rozporu mezi právem hmotným (§ 151f o. z.) a právem
procesním (§ 258 odst. 1 o. s. ř.)" totiž nelze "shledávat v jakémsi širším,
volnějším výkladu o. s. ř. , tedy až ve fázi vykonávacího řízení", ale již v
řízení nalézacím (např. tím, že se žalobce bude domáhat uložení povinnosti
zaplatit peněžitou částku povinnými s tím, že jejího uspokojení se oprávněný
může domáhat pouze ze zastavených nemovitostí specifikovaných v petitu). Rozhodnutí o připuštění dovolání odvolací soud zdůvodnil tím, že "existuje zde
určitý rozpor mezi právem hmotným a procesním", že "praxe soudů se v řešení
otázky, zda u nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí je předpoklad
existence titulu na zaplacení peněžité částky splněn i rozhodnutím o uložení
povinnosti povinným strpět prodej zastavených nemovitostí, dosud liší, a ani
judikatura v tomto směru není ustálena". V dovolání proti usnesení odvolacího soudu oprávněná namítá,
že výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j.
13 Cm 1574/93-47, který ukládá povinným "povinnost k uspokojení pohledávky 1
399 077,14 Kč s 20% úroky z částky 1 335 539,37 od 1. 10. 1993 do zaplacení
strpět prodej zastavených nemovitostí podle zástavní smlouvy ze dne 21. 8. 1992", je výrokem ukládajícím povinnost na zaplacení peněžité částky. I když se
nejedná o "typické rozhodnutí ukládající povinnost na zaplacení peněžité
částky", je třeba vzít v úvahu, že výrok rozsudku odpovídá hmotnému právu
(podle ustanovení § 151a odst.1 o. z.. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené). Řešení odvolacím soudem zmíněného rozporu mezi právem hmotným a právem
procesním musí spočívat v "širším výkladu ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř. ",
jinak v případě "zástavce odlišného od dlužníka" by vůbec nebylo možné domáhat
se uspokojení ze zastavené věci. I když je možné již v nalézacím řízení "získat
vykonatelné rozhodnutí, kterým bude zástavcům odlišným od dlužníka uložena
povinnost zaplatit peněžitou částku s tím, že jejího zaplacení se oprávněný
může domáhat pouze ze zastavených nemovitostí specifikovaných v petitu", měla
by být "umožněna obě řešení". Oprávněná navrhla, aby dovolací soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 251 o. s. ř. nesplní-li povinný
dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na
soudní výkon rozhodnutí. Podle ustanovení § 257 o. s. ř. nařídit a provést výkon
roz-hodnutí lze jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Podle ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí
uklá-dajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy,
přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí. Ke způsobům
vypočteným v tomto ustanovení je třeba přiřadit výkon rozhodnutí postižením
jiných majetkových práv (srov. § 320 o. s. ř. ) a výkon rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech (srov. § 338a a § 338b o. s. ř. ), prostřednictvím kterých se podle občanského soudního řádu rovněž
vykonávají roz-hodnutí ukládající zaplacení peněžité částky. Uvedená ustanovení se použijí i na výkon dalších titulů,
uvedených v ustanovení § 274 o. s. ř. V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu -
oprávněná uzavřela se společností s ručením omezeným V. II dne 21. 8. 1992
smlouvu o úvěru č. 124-763846-1/92 "znějící na částku 1 200 000,- Kč a
příslušenství". K zajištění této pohledávky oprávněná uzavřela s povinnými dne
21. 8. 1992 zástavní smlouvu č. 763846-1/92, podle které povinní poskytli jako
zástavu své nemovitosti (obytnou zemědělskou usedlost čp. 30 se zast. plochou
č. 41, zahradou č. 121, 122 a 118/7 a stodolou se st. p. č. 73, zapsané na
listech vlastnictví č. 89 a 121 pro obec a katastrální území S.). Rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13 Cm
1574/93-47, který se stal podle potvrzení tohoto soudu vykonatelným, mimo jiné
bylo společnosti V. II uloženo, aby zaplatila oprávněné 1 399 077,14 Kč s 20%
úroky z částky 1 335 539,37 od 1. 10. 1993 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní
moci rozsudku, a povinným bylo uloženo "k uspokojení pohledávky oprávněné z
úvěrové smlouvy č. 124-763846-1/92 strpět prodej nemovitostí zastavených dle
zástavní smlouvy č. 763846-1/92 ze dne 21. 8. 1992 a to obytné zem. usedlosti
čp. 30 včetně zastavěné plochy p. č. 41, zahrady p. č. 121, 122 a 118/7,
zapsaných na LV č. 89 vedeném pro obec a k. ú S., a stodoly na stp. 73 a
zastavěné plochy, zapsaných na LV č. 121 pro obec a k. ú S.". Oprávněná podala
návrh, aby podle uvedeného rozsudku byl k uspokojení její pohledávky ve výši 1
399 077,14 Kč s 20% úrokem z částky 1 335 539,37 Kč od 1. 10. 1993 do zaplacení
(pohledávky z úvěrové smlouvy č. 124-763846-1/92) nařízen výkon rozhodnutí
prodejem nemovitostí povinných zastavených dle zástavní smlouvy č. 763846-1/92
ze dne 21. 8. 1992. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že výkon rozhodnutí
prodejem nemovitosti povinného je možné nařídit jen na základě vykonatelných
rozhodnutí soudu, popřípadě dalších titulů uvedených v ustanovení § 274 o. s. ř. (dále též jen "rozhodnutí"), které povinnému ukládají zaplacení peněžité
částky. Zaplacení peněžité částky ukládá jen takové rozhodnutí, které
povinnému stanoví povinnost k plnění, přičemž obsahem tohoto plnění je
poskytnutí peněžité částky (tj. jde o plnění vyjádřené v penězích).
Rozhodnutí,
které - jako tomu bylo v posuzované věci - stanoví povinnost "k uspokojení
pohledávky oprávněného z úvěrové smlouvy strpět prodej nemovitostí zastavených
dle zástavní smlouvy", nepochybně nevymezuje povinnost, kterou má povinný
splnit, tak, že by spočívala v poskytnutí peněžité částky. Odvolací soud tedy
dospěl ke správnému závěru, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13 Cm 1574/93-47, ve výroku týkajícím se povinných
není rozhodnutím, které by povinným ukládalo zaplacení peněžité částky. S názorem dovolatelky, že rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, č. j. 13 Cm 1574/93-47, ve výroku týkajícím se
povinných je v souladu s hmotným právem a že "je tu rozpor mezi právem hmotným
a právem procesním", který musí být řešen "širším výkladem ustanovení § 258
odst. 1 o. s. ř. ", dovolací soud nesouhlasí. Zástavní právo je definováno (srov. § 151a odst. 1 o. z.) jako
právní institut, který slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Uhrazovací ("realizační")
funkce zástavního práva je vyjádřena v ustanovení § 151f odst. 1 o. z., podle
kterého "není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní
věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka
je promlčena". Způsob, jakým se zástavní věřitel může v řízení před soudem
domáhat uspokojení ze zástavy, ustanovení § 151f odst. 1 o. z. a ani jiné
zákonné ustanovení blíže nevymezují. Vzhledem k tomu, že zástavní právo může
být cestou výkonu rozhodnutí realizováno jen na základě vykonatelného
rozhodnutí soudu nebo jiného titulu uvedeného v ustanovení § 274 o. s. ř. (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1996), je třeba při výkladu ustanovení § 151f odst. 1 o. z. vzít v úvahu nejen hmotněprávní úpravu, ale i příslušná ustanovení práva
procesního (zejména ustanovení o výkonu rozhodnutí). Současně musí být
přihlédnuto k tomu, že právní úprava vychází ze souladnosti práva hmotného a
práva procesního; hmotné právo proto nezakládá takové nároky, kterým by ve
vykonávacím řízení neodpovídal určitý způsob výkonu rozhodnutí nebo které by
mohlo být realizováno jen prostřednictvím takového způsobu výkonu rozhodnutí,
jímž by nárok nemohl být uspokojen. Právu zástavního věřitele domáhat se "uspokojení ze zástavy",
nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna,
neodpovídá povinnost zástavního dlužníka "strpět" (či "snášet") prodej zástavy. V případě, že by zástavnímu dlužníku taková povinnost byla rozhodnutím uložena,
nemůže být na tomto základě pohledávka zástavního věřitele ve vykonávacím
řízení uspokojena. Důvodem je v první řadě to, že ustanovení § 257 a § 258
odst. 1 o. s. ř. neumožňují - jak již výše uvedeno - na základě takovéhoto
rozhodnutí nebo jiného titulu nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Rozhodnutí, které povinnému ukládá něco "strpět" (či "snášet"), se s ohledem na
povahu této povinnosti (srov. § 258 odst.
2 o. s. ř. ) vykonává podle
ustanovení § 351 odst. 1 o. s. ř. ukládáním pokut až do úhrnné částky 100 000
Kč. V případě vynucování povinnosti "strpět" (či "snášet") prodej zástavy by se
ukládáním pokut neuhrazovala pohledávka zástavního věřitele, neboť uložené
pokuty připadají státu (srov. § 351 odst. 1, větu třetí o. s. ř. ). Uložením
povinnosti "strpět" (či "snášet") prodej zástavy tedy není a ani nemůže být
naplněn smysl a účel ustanovení § 151f odst. 1 o. z. (uhrazovací funkce
zástavního práva). V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že uložená
povinnost "strpět" (či "snášet") prodej zástavy náležitě (přesně) nevymezuje
obsah plnění, neboť určitě a srozumitelně nevyjadřuje, jak by se měl povinný
zástavní dlužník vlastně zachovat, aby tuto povinnost splnil (mohl splnit). Povinnost něco strpět nebo snášet spočívá - obecně vzato - v tom, že povinný
nesmí činit to, čím by bránil oprávněnému ve výkonu jeho práva. O takové
jednání (spíše nečinnost) pak v právních vztazích mezi zástavním dlužníkem a
zástavním věřitelem při uspokojování zajištěné pohledávky ze zástavy vůbec
nejde. Zástavní věřitel má právo, aby zástava byla prodána, popřípadě jinak
zpeněžena (nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna) a aby byl z
výtěžku získaného zpeněžením zástavy uspokojen; rozhodnutím o povinnosti
"nečinit, co by zástavnímu věřiteli bránilo (mohlo bránit) v realizaci
zástavního práva", by se zástavnímu dlužníku ukládala povinnost, kterou -
vzhledem k obsahu, účelu a smyslu zástavního práva - je pojmově nemožné splnit. Rozhodnutí, které zástavnímu dlužníku ukládá povinnost "strpět" (či "snášet")
prodej zástavy, proto nelze považovat z materiálního hlediska za vykonatelné. Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy (§ 151f odst. 1 o. z.) může být v řízení před soudem -
jak správně uvedl též odvolací soud - vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení
zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení
této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku
prodeje zástavy. Rozhodnutí, které ukládá povinnému zástavnímu dlužníku
povinnost vyjadřující tento nárok zástavního věřitele, je způsobilým podkladem
pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Tímto způsobem lze vymáhat
splnění povinnosti i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který
současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo
zřízeno (osobním dlužníkem). Z uvedeného vyplývá, že oprávněná se domáhala nařízení výkonu
rozhodnutí, které není (ve výroku, jímž bylo povinným uloženo "k uspokojení
pohledávky oprávněné z úvěrové smlouvy č. 124-763846-1/92 strpět prodej
nemovitostí zastavených dle zástavní smlouvy č. 763846-1/92 ze dne 21. 8. 1992
a to obytné zem. usedlosti čp. 30 včetně zastavěné plochy p. č. 41, zahrady p. č. 121, 122 a 118/7, zapsaných na LV č. 89 vedeném pro obec a k. ú. S., a
stodoly na st. p. 73 a zastavěné plochy, zapsaných na LV č. 121 pro obec a k. ú. S.") z materiálního hlediska vykonatelné.