Při posouzení důvodnosti nároku na vydání užitků z nemovitosti, vrácené vlastníku po zrušení původního vykonatelného rozhodnutí o přechodu nemovitosti na čs. stát, je třeba rovněž se zabývat otázkou, zda ten, kdo prospěch z nemovitosti získal, byl v dobré víře.
Žalobci se domáhali proti Československému státu – Místnímu národnímu výboru ve V. O. zaplacení částky 14 710,- Kčs, kterou MNV ve V. O. obdržel od lidového spotřebního družstva Jednota v G. za užívání provozních místností v domě čp. 7 ve V. O. Tento svůj nárok odůvodňovali žalobci tím, že v roce 1960 vydané rozhodnutí podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. o převodu vlastnictví oddělené části jejich domu čp. 7 ve V. O., v níž byly umístěny provozní místnosti, na čs. stát bylo v roce 1969 k protestu prokurátora zrušeno.
Rozsudkem okresního soudu v Gottwaldově bylo žalobě vyhověno do částky 10 687,- Kčs a žalobcům byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 840,-Kčs; ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.
Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že tímto rozhodnutím soudu prvního stupně, které nabylo právní moci, byl porušen zákon.
Soud prvního stupně měl především zjisti, zda žalobci uváděné rozhodnutí orgánů národních výborů, jímž bylo předchozí rozhodnutí zrušeno, je pravomocné a vykonatelné; v opačném případě by totiž byla žaloba předčasná a již z tohoto důvodu by jí nemohlo být vyhověno.
Soud nevzal dále zřetel na to, že v období mezi vydáním žalobci uváděnými správními rozhodnutími trvaly právní vztahy založené prvním z těchto rozhodnutí a že na podkladě těchto vztahů mohlo dojít i ke vzniku dalších občanskoprávních vztahů i vůči dalším subjektům. Žalovaný a případně i další osoba (např. uživatel nemovitosti) jednali ovšem s ohledem na pravomocné správní rozhodnutí v dobré víře.
Na této skutečnosti, která je rozhodná z hlediska ustanovení § 458 odst. 2 o. z. pro posouzení nároku na vydání užitků, nemůže nic měnit ani to, že jako subjekt v daném právním vztahu vystupoval československý stát, jehož orgán (ONV v G.) vydal zmíněné správní rozhodnutí. Z hlediska ustanovení § 458 o. z. je totiž rozhodná subjektivní stránka u toho orgánu (organizace), který v daném občanskoprávním vztahu za stát jednal. To se v projednávané věci týkalo MNV ve V. O., do jehož správy byla nemovitost převedena.
Soud prvního stupně tedy ve věci rozhodl, aniž zkoumal, zda rozhodnutí, o něž žalobci opírali svůj nárok, je pravomocné a vykonatelné, a dále pak, zda byly splněny podmínky pro vydání užitků ve smyslu ustanovení § 458 odst. 2 o. z., neboť jimi bylo nutno rozumět i přijímanou úhradou za užívání nemovitosti nebo jednotlivých místností v ní.
Soud prvního stupně porušil tedy zákon v ustanoveních § 6 a § 120 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 458 odst. 2 o. z. a § 52 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení.