Při posouzení odpovědnosti za škodu na zdraví vzniklou občanu úrazem na chodníku v budovaném sídlišti je třeba všestranně objasnit zejména otázky dokončení a předání vybudovaného chodníku investorem jeho výstavby místnímu národnímu výboru (§ 23 vyhlášky č. 136/1961 Sb.), který spravuje místní komunikace (a to případně prostřednictvím organizace silničního hospodářství ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb.), otázky dokončení a převzetí nově vystavěné nemovitosti přilehlé k chodníku (§ 24 odst. 1 vyhlášky č. 136/1961 Sb.) vlastníkem (správcem) nebo uživatelem nemovitosti od dodavatele stavby, jakož i otázku případné podrobnější úpravy povinnosti čistit chodníky stanovené předpisem místního národního výboru (§ 23 odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb.). Vyloučit tu nelze ani obecnou odpovědnost za škodu podle ustanovení občanského zákoníku, způsobenou např. porušením smluvně převzatého závazku udržovat a čistit chodník.
Č. 23/1976 sb. rozh.
Při posouzení odpovědnosti za škodu na zdraví vzniklou občanu úrazem na chodníku v budovaném sídlišti je třeba všestranně objasnit zejména otázky dokončení a předání vybudovaného chodníku investorem jeho výstavby místnímu národnímu výboru ( § 23 vyhlášky č. 136/1961 Sb.), který spravuje místní komunikace (a to případně prostřednictvím organizace silničního hospodářství ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb.), otázky dokončení a převzetí nově vystavěné nemovitosti přilehlé k chodníku ( § 24 odst. 1 vyhlášky č. 136/1961 Sb.) vlastníkem (správcem) nebo uživatelem nemovitosti od dodavatele stavby, jakož i otázku případné podrobnější úpravy povinnosti čistit chodníky stanovené předpisem místního národního výboru ( § 23 odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb.).
Vyloučit tu nelze ani obecnou odpovědnost za škodu podle ustanovení občanského zákoníku, způsobenou např. porušením smluvně převzatého závazku udržovat a čistit chodník.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 28. 2. 1974, 2 Cz 3/74)
Žalobce se domáhal náhrady škody z ublížení na zdraví částkou 16 350 Kčs. Uváděl, že 28. 12. 1967 upadl na chodníku vedoucím k obytnému bloku žalovaného stavebního bytového družstva na sídlišti v K., protože chodník nebyl udržován; pádem na pravý bok utrpěl těžké poranění, byl léčen až do dubna 1968 v nemocnici a po propuštění z nemocnice pokračoval v rehabilitačním léčení.
Žalobce uplatnil svůj žalobní nárok původně proti stavební organizaci n. p. P. a MěstNV v K., avšak po seznámení s obsahem zápisu z 22. 12. 1966 o předání obytného bloku 008 na sídlišti v K. žalovanému stavebnímu bytovému družstvu vzal žalobu proti původně žalovaným zpět a jako nového žalovaného označil toto stavební bytové družstvo občanů při MěstNV v K.
Okresní soud v Kladně změnu v osobě žalovaného svým usnesením připustil a rozsudkem pak žalobě částečně vyhověl do částky 7052 Kčs; jinak žalobu zamítl. Soud prvního stupně zjistil, že k úrazu došlo pádem na provizorní cestě, která byla v místě úrazu žalobce neupravena, tam byl navršen násyp do výšky asi půl metru, zledovatělý, uklouzaný a neposypaný. Cesta byla zřízena podle dohody obsažené ve zmíněném zápise z 22. 12. 1966 a žalované stavební bytové družstvo se zavázalo dobrovolně k její údržbě. Poněvadž žalované družstvo nesplnilo povinnost, kterou takto převzalo, dovodil soud prvního stupně, že za škodu, která žalobci v důsledku toho vznikla, odpovídá podle ustanovení § 421 odst. 1 o. z.
K odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku krajský soud v Praze doplnil řízení opětovným ohledáním místa nehody, výslechem svědků ing. J. L. a F. K. a svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i co do částky 7052 Kčs s přísl. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že k úrazu došlo pádem žalobce na zledovatělém povrchu neupravené provizorní cesty na sídlišti v K., a to u bloku 7 ze západní strany šikmo k bloku OO8. Dospěl však k názoru, že ani dohodou zúčastněných organizací z 22. 12. 1966 žalovaný nepřevzal závazek udržovat cestu v místě, kde došlo k úrazu žalobce; touto dohodou si zástupci žalovaného stavebního družstva pouze vyhradili provizorní cestu pro obyvatele domů čp. 2261 a čp. 2262 přes staveniště n. p. P., aniž přejímali závazek družstva starat se o stav této cesty.
Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedeným rozsudkem soudu druhého stupně byl porušen zákon.
Stížnost pro porušení zákon právem vytýká, že si soud druhého stupně neobjasnil otázku provedení kolaudace obytného bloku 008 na sídlišti v K., k níž nedošlo v době před úrazem žalobce, nýbrž teprve 30. 1. 1968. Dále vytýká, že odvolací soud se nevypořádal s obsahem vyjádření odboru pro výstavbu a vodní hospodářství MěstNV v K. z 10. 7. 1968, v němž bylo žalobci sděleno, že vozovka před blokem č. 008 byla dokončena a převzata organizací Technické služby města K. dne 7. 5. 1968, tedy po úraze žalobce, a že do té doby odpovídal za přístup k bloku 008 jako generální dodavatel stavby n. p. P.
Podle obsahu zápisu z 22. 12. 1966 došlo k odevzdání dokončeného obytného bloku č. 008 na sídlišti v K. dodavatelem stavby n. p. P. a k jeho převzetí žalovaným stavebním bytovým družstvem občanů jako odběratelem a vlastníkem nemovitosti. Předání byl přítomen zástupce MěstNV v K. jako stavebního úřadu. Při tomto jednání vznesl zástupce MěstNV v K. požadavek, aby byla upravena pěší cesta od bloku 77 k bloku 008. Zástupce stavební organizace n. p. P. při jednání prohlásil, že nemá potřebné pracovní síly a že by mohl dodat jen škváru pro zřízení provizorní cesty s tím, že údržbu provizorního chodníku by si prováděli družstevníci – obyvatelé bloku 008.
Obsah uváděného zápisu tedy nevylučoval závěr, že žalované stavební družstvo převzalo závazek provádět prostřednictvím svých členů údržbu provizorního škvárového chodníku, na němž došlo k úrazu žalobce. Pokud ovšem k uzavření závazku skutečně došlo a žalované stavební družstvo by tento závazek nedodrželo, porušilo by tím svou právní povinnost a za škodu takto vzniklou by odpovídalo podle ustanovení § 421 odst. 1 o. z., neboť citované ustanovení nerozlišuje, zda jde o povinnost uloženou právním předpisem anebo dobrovolně převzatou na základě dohody.
Soud druhého stupně se dále nezabýval otázkou případné odpovědnosti žalovaného z hlediska ustanovení § 23 zákona č. 135/1961 Sb. a ustanovení § 24 vyhlášky č. 136/1961 Sb.; přitom měl zjistit, zda v době úrazu platil pro město K. obecně závazný předpis, který by upravoval povinnost čistit chodníky, ulice a veřejná prostranství. MěstNV v K. vydal totiž vyhlášku z 23. 1. 1964 (řád o všeobecné čistotě a úpravě města), která nabyla účinnosti dnem vyhlášení a platila až do 3. 10. 1969, tedy v době, kdy došlo k úrazu žalobce.
Protože soud druhého stupně v projednávané věci ze všech uvedených hledisek věc neposuzoval, porušil svým rozsudkem zákon v ustanoveních § 6, § 100, § 120 odst. 1 a § 220 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s ustanoveními § 421 odst. 1 o. z. a § 21 a § 23 zákona č. 135/1961 Sb., jakož i § 24 vyhlášky č. 136/1971 Sb.