I. Při vymezení skutku nedovoleného stání podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, není potřeba, aby správní orgány zjišťovaly přesný časový interval, po který bylo vozidlo nedovoleně uvedeno do klidu, postačí zjištění o konkrétní době (určené např. hodinou a minutou), ve které již uvedení vozidla do klidu překročilo dobu dovolenou pro zastavení.
II. Z dikce § 2 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nepřímo plyne povinnost řidiče zajistit (např. svou přítomností u vozidla) neodkladné odstavení zastaveného vozidla, vyžaduje-li to dopravní situace. Pokud toto řidič nezajistí a vozidlo ponechá v klidu, jedná se již o vozidlo stojící podle § 2 písm. n) téhož zákona.
[16] Zásadní otázku pro vyřešení první námitky je potřeba hledat ve vymezení pojmů zastavení a stání podle § 2 písm . n) a o) zákona o silničním provozu, neboť pokud by žalobce v daném místě „pouze“ zastavil, přestupku by se nedopustil . Shora citované ustanovení zákona o silničním provozu definuje pojem stání pomocí časového určení doby uvedení vozidla do klidu delší než doba zastavení, přičemž doba zastavení je v předmětné věci určena jako doba nezbytně nutná k neprodlenému složení nákladu . Je tedy nezbytné odpovědět na otázku, zda žalobce překročil dobu nezbytně nutnou k neprodlenému složení nákladu, či nikoli .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
[17] Oba pojmy, resp . související zákazy jsou společně propojeny, neboť mají totožný objekt, tj . chrání zájem společnosti na plynulosti a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, komfortu parkování vozidel a pohybu chodců v dopravně exponovaných částech měst, zajištění dostupnosti budov atd . Při rozhodování o konkrétní regulaci zákazu stání je potřeba vycházet ze shora popsaných zájmů, přitom nesmí docházet ke zbytečnému či šikanóznímu omezování možnosti parkování, neboť maximum ochrany, tj . např . úplný zákaz zastavení mimo zvlášť zbudovaná parkoviště, by vedlo k naprostému vyprázdnění smyslu provozu na pozemních komunikacích, který slouží nejen společnosti jako celku, ale též každému jednotlivci . V tomto směru je potřeba hledat vyváženost mezi omezením, které jistě sleduje „bohulibý “ účel, a zásahem do práv jednotlivce [srov . čl . 2 odst . 3 a odst . 4 Ústavy a obdobně čl . 2 odst . 3 a čl . 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] . Není samoúčelné připomenout též názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 28 . 1 . 2004, sp . zn . I . ÚS 546/03, č . 12/2004 Sb . ÚS: „Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny […] . To jest, čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost kaž- dého demokratického právního státu […] . Podobný obsah má také čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů
volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno .“
[17] Oba pojmy, resp . související zákazy jsou společně propojeny, neboť mají totožný objekt, tj . chrání zájem společnosti na plynulosti a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, komfortu parkování vozidel a pohybu chodců v dopravně exponovaných částech měst, zajištění dostupnosti budov atd . Při rozhodování o konkrétní regulaci zákazu stání je potřeba vycházet ze shora popsaných zájmů, přitom nesmí docházet ke zbytečnému či šikanóznímu omezování možnosti parkování, neboť maximum ochrany, tj . např . úplný zákaz zastavení mimo zvlášť zbudovaná parkoviště, by vedlo k naprostému vyprázdnění smyslu provozu na pozemních komunikacích, který slouží nejen společnosti jako celku, ale též každému jednotlivci . V tomto směru je potřeba hledat vyváženost mezi omezením, které jistě sleduje „bohulibý “ účel, a zásahem do práv jednotlivce [srov . čl . 2 odst . 3 a odst . 4 Ústavy a obdobně čl . 2 odst . 3 a čl . 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] . Není samoúčelné připomenout též názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 28 . 1 . 2004, sp . zn . I . ÚS 546/03, č . 12/2004 Sb . ÚS: „Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny […] . To jest, čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost kaž- dého demokratického právního státu […] . Podobný obsah má také čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů
volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno .“
[18] Omezení možnosti „zaparkování “ vozidla (přesněji jeho uvedení do klidu), pro konkrétní místo na vozovce, je možno obecně rozdělit do dvou kategorií: (i) úplné omezení, tj . zákaz zastavení; (ii) a částečné, tj . zákaz stání . Dané konkrétní místo tedy musí splňovat určitý stupeň kvalifikovaného požadavku na jeho regulaci daný objektem, jenž má omezení (zákaz) chránit . Proč není na daném místě možno vozidlo „zaparkovat jaksi trvale“, ale toliko jej uvést do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu? Odpověď je nabíledni, neboť na daném místě existuje zájem společnosti, aby vozidlo, jež je uvedeno do klidu, mohlo být z tohoto klidu též neprodleně (bezprostředně, okamžitě) uvedeno do pohybu a místo opustilo, a to pokud by reálně mělo dojít k porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, ke kterému by „překážením“ vozidla došlo – krajský soud je toho názoru, že pouze takovýto výklad může obstát požadavkům uvedeným v bodu [17] tohoto rozsudku . A contrario je tedy nesprávný závěr, že pouhá délka časového úseku, po který bylo vozidlo uvedeno do klidu, odlišuje stání od zastavení, byť určení tohoto časového úseku může být v některých případech směrodatné – nikoli však v souzené věci, proto správní orgány nepochybily, pokud se časovým intervalem nezabývaly dopodrobna a neprováděly navrhované důkazy, neboť tyto byly již nadbytečné a na závěru o spáchání přestupku by nic neměnily . Správní orgány proto též správně časově popsaly skutek jako nedovolené stání v konkrétním čase 8:20, což je čas, o kterém bylo spolehlivě zjištěno, že v tento okamžik žalobce vozidlem stál nedovoleně, přičemž se jedná o čas shodný pro obě možné verze průběhu skutkového děje .
[19] Je potřeba se hlouběji zabývat tím, proč bylo vozidlo uvedeno do klidu . Žalobce uvádí, že tak učinil proto, aby složil náklad, přičemž sám připustil, že jej odnášel na nejbližší zabezpečené místo a u vozidla se v ur-
čité chvíli nenacházel, když naň podle jeho slov musel policista zvonit, aby ho upozornil na špatné parkování – a právě v tento moment se ze zastaveného vozidla stalo vozidlo stojící, neboť žalobce „nezabezpečil “ neprodlenou (tj . okamžitou) možnost odstavení vozidla pro případ, že by jeho vozidlo překáželo konkrétnímu zájmu společnosti (např . potřeby zaparkovaní sanitky, hasičského vozu, dopravní obsluhy, zásahu policie nebo prosté omezení ostatních účastníků silničního provozu) .
[20] Pokud žalobce uvádí, že požadavek správních orgánů, aby náklad vyložil na ulici, ponechal jej nezabezpečený a auto přeparkoval, je naprosto nereálný, neboť žalobce je přesvědčen, že má povinnost svůj majetek zabezpečit, pak krajský soud konstatuje, že se žalobce mýlí . Argumentace žalobce je v jádru správná, nicméně je potřeba vždy vyhodnocovat každou konkrétní situaci samostatně . Zastaví-li někdo vozidlo za účelem složení nákladu, musí tak učinit s ohledem na dopravní situaci . I při zastavení je potřeba postupovat tak, aby došlo pokud možno k co nejmenšímu zásahu do provozu na pozemní komunikaci, zvláště tam, kde je stání zakázáno, jako v případě projednávané věci . Jak shora vysvětleno, žalobce byl oprávněn svůj majetek, jenž z vozidla vykládal, zabezpečovat pouze takovým způsobem, který mu fakticky umožňoval být připravený kdykoli zastavené vozidlo okamžitě uvést do pohybu – mohl kupříkladu použít další osobu k zabezpečení vyloženého nákladu po dobu, než přeparkuje, nebo by tato osoba mohla být připravena v případě nutnosti s vozidlem odjet . Zjednodušeně řečeno, řidič je primárně povinen zabezpečit provozní situaci, tj . aby jeho vozidlo nepřekáželo dopravě nebo aby bylo případně přemístěno, až poté může vykládat svůj náklad z vozidla – pokud tedy řidič nezajistí možnost okamžitého přemístění vozidla a odnáší si svůj náklad pryč od vozidla, dopouští se dopravního přestupku, je-li v daném místě stání zakázáno . (…)
[26] Krajský soud se neztotožnil ani s poslední žalobní námitkou označenou jako bod (v) . Předně je potřeba uvést, že správní
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
Ivan K . proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty .