Požadavek, aby žadatelka o příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení prodala motorové vozidlo malé hodnoty, které jí bylo darováno otcem za účelem zkvalitnění péče o tři děti předškolního věku, je v rozporu s účelem pomoci v hmotné nouzi (§ 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi).
[12] Obě napadená rozhodnutí jsou vzájemně provázána, jelikož obě dávky pomoci v hmotné nouzi jsou též vzájemně provázány podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, pročež následná argumentace dopadá na obě rozhodnutí stejně.
[13] Správní orgány založily argumentaci pro nepřiznání dávek pomoci v hmotné nouzi na skutečnosti, že žalobkyně od svého otce de iure nedostala darem osobní vozidlo, nýbrž finanční prostředky ve výši 60 000 Kč, jež následně použila na zakoupení osobního vozidla. Správní orgány přitom vycházely z technického průkazu vozidla, v němž nebyl otec žalobkyně nikdy uveden jako vlastník vozidla, a proto nemohl předmětné vozidlo dceři darovat. Správní orgány následně žalobkyni vyčítají, že tyto finanční prostředky měla použít k zajištění základních životních potřeb rodiny a úhradě nákladů na bydlení.
[14] Z darovací smlouvy, která je součástí spisového materiálu správních orgánů, jakož i z vyjádření otce žalobkyně před správním orgánem I. stupně, který sice nebyl vyslechnut jako svědek, a konečně též z odstoupení od darovací smlouvy plyne vůle otce žalobkyně dceři darovat osobní vozidlo tovární značky Renault Kangoo, nikoli darovat peníze na zakoupení vozidla. Žalobkyně pak sama soudu předestřela průběh nabytí vozidla, kdy měla otci předat plnou moc a následně jí otec v autobazaru koupil předmětné vozidlo.
[15] Krajský soud se tedy nejprve zabýval tím, zda je naplněna premisa správních orgánů o zastřeném darování částky 60 000 Kč ve smyslu § 555 odst. 2 občanského zákoníku. Je potřeba připomenout, že registr vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 980, resp. § 1102 občanského zákoníku, pročež zápis vlastníka vozidla do registru vozidel má pouze evidenční charakter, nikoli konstitutivní – správní orgány proto pochybily, pokud se ve vztahu k vlastnickému právu k osobnímu vozidlu spokojily se zjištěními z technického průkazu. Správní orgány se tedy nedostatečně vypořádaly s otázkou vlastnického práva k osobnímu vozidlu, nicméně soud dospěl k závěru, že tato otázka není rozhodná pro platnost darování osobního vozidla, resp. ani pro nárok na přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, jak bude níže vysvětleno. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby správní orgány důkladněji zjišťovaly okolnosti nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětnému vozidlu, zjistily by, že otec žalobkyně skutečně nedisponoval vlastnickým právem – soud na tuto skutečnost pouze usuzuje z vyjádření žalobkyně, když tato poukazovala na plnou moc, kterou otci podepsala. Je tedy pravděpodobné, že v kupní smlouvě k předmětnému vozidlu byla žalobkyně uvedena jako kupující, tj. bez mezičlánku vlastnického práva jejího otce.
[16] Podle § 2055 občanského zákoníku „[d]arovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá“. Správní orgány z citovaného ustanovení dovodily nesprávný závěr, že dárce musí být vlastníkem darované věci. Občanský zákoník na žádném místě nepředpokládá neplatnost darování cizí věci, naopak s touto alternativou počítá výslovně v § 2065 („Daruje-li někdo vědomě cizí věc a zatají-li to obdarovanému, nahradí škodu, která z toho vznikne. Dárce škodu obdarovanému nahradí i v případě, že škoda vznikla z vady darované věci, pokud dárce o vadě věděl a obdarovaného na ni neupozornil. V těchto případech může obdarovaný také od smlouvy odstoupit a dar vrátit.“) Dle názoru soudu je přitom rozhodující úmysl otce žalobkyně (dárce) darovat žalobkyni (obdarované) osobní vozidlo tovární značky Renault Kangoo, nikoli peněžní prostředky, a to v souladu s § 556 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud k tomuto závěru, resp. výkladu ustanovení občanského zákoníku týkajících se darování, dospěl obdobně jako již v minulosti též Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava v rozhodnutí ze dne 4. 2. 1943, Rv I 703/42 (Vážný č. 18435): „K platnosti darovací smlouvy takto uzavřené nevyžaduje, aby darovaná věc, jíž je rozuměti věc v širším slova smyslu (§ 285, § 292 obč. zák.), byla již v době darování v majetku dárcově. Z § 945 obč. zák. plyne jasně, že předmětem darování může býti i věc cizí (Gl. U. N. F. 3400). Úmysl stran se tu zřejmě nesl jen k darování, pokud se týče k přijetí daru polovice nemovitostí, a nikoli polovice peněz, vynaložených na zakoupení pozemku i na provedení stavby podle zjištění prvého soudu jedině z prostředků žalobce samého.“ Závěry, které tehdy Nejvyšší soud k výkladu darování podle tehdy účinného obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811 učinil, jsou dobře aplikovatelné i na dnešní úpravu, neboť ta je s tou minulou takřka shodná.
[17] Krajský soud uzavírá, že na nabytí vlastnického práva žalobkyně k osobnímu vozidlu tovární značky Renault Kangoo je potřeba pohlížet tak, že jí toto vozidlo bylo otcem darováno, neboť se otec dne 4. 11. 2015 zavázal bezplatně převést zmíněné vozidlo do vlastnictví žalobkyně, což téhož dne učinil a žalobkyni vozidlo předal (jak vyplývá z darovací smlouvy a podpůrně též z technického průkazu).
[18] Je však již jinou otázkou, zda vlastnictví předmětného vozidla u žalobkyně odůvodňovalo užití § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Vzhledem ke skutečnosti, že se správní orgány touto otázkou nezabývaly, neboť na darování vozidla pohlížely nesprávně jako na darování částky 60 000 Kč, a tato otázka se logický nabízí, považuje krajský soud za nutné se též vyjádřit i k této navazující právní otázce.
[19] Ze samotných zjištění správních orgánů a ze shora popsaných právních závěrů krajského soudu je zřejmé, že žalobkyně nikdy fakticky ani formálně částkou 60 000 Kč nedisponovala. Otec žalobkyně měl zjevně v úmyslu darovat žalobkyni vozidlo, nikoli peníze, a vzhledem k tomu, že potřebné vozidlo sám neměl, rozhodl se jej pro svou dceru (žalobkyni) zakoupit z vlastních finančních prostředků. Jak správně podotkl žalovaný v napadených rozhodnutích, dávky pomoci v hmotné nouzi představují tzv. poslední záchrannou síť pro osoby nacházející se v obtížné sociální situaci a je nutné před poskytnutím pomoci ze strany státu, aby tyto osoby učinily veškeré dostupné zákonné kroky k vyřešení situace hmotné nouze vlastními silami, a to v rozsahu, který lze po nich spravedlivě žádat. Vlastní-li osoba nacházející se v hraniční životní situaci hrozící nebo již nastalé hmotné nouze nějaký cenný majetek, obecně platí, že tato osoba by měla zpeněžit tento svůj „zbytný“ majetek tak, aby efektivně stav hmotné nouze u sebe odvrátila. Je pravdou, že pokud by žalobkyně předmětné osobní vozidlo zpeněžila, jistě by krátkodobě stav hmotné nouze odvrátila, nicméně je potřeba přihlédnout ke konkrétním specifickým okolnostem daného případu.
[20] Žalobkyně osobní vozidlo obdržela darem od svého otce, nejedná se o dar nikterak závratné hodnoty, naopak jde snad o jednu z nejlevnějších alternativ pro matku tří nezletilých dětí, která jí umožňuje dosáhnout na osobní vozidlo vhodné pro přepravu těchto dětí. Krajský soud je toho názoru, že v daném případě nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby vozidlo zpeněžila a sanovala tak pouze dočasně stav hmotné nouze – je nutné připomenout, že prodej vozidla není věc, již je možno realizovat „ze dne na den“ a už vůbec nelze předpokládat, že by žalobkyně rychle utržila celých 60 000 Kč, za které bylo vozidlo původně koupeno, neboť je potřeba odečíst marži „zprostředkovatele“, např. autobazaru. Dalším neméně významným faktorem je též skutečnost, že vozidlo žalobkyně dostala darem od otce. Daruje-li někdo člověku v hmotné nouzi dar značné hodnoty, který je pro obdarovaného nevyužitelný a jeho zpeněžení mu může významným způsobem zlepšit život, pak dárce nemůže očekávat, že obdarovaný věc bude uchovávat a nezpeněží ji. V opačném případě, je-li člověku v hmotné nouzi darována věc, která je sama o sobě schopna jeho život významně pozvednout a ulehčit mu každodenní strasti, pak by naopak bylo nerozumné, aby se obdarovaný užitečného daru zbavoval, zvlášť, byl-li tento dar darován osobou blízkou, která je lépe než například správní orgány obeznámena se skutečnými nejen majetkovými poměry, ale též aktuálními potřebami obdarovaného. Je tedy namístě poměřovat užitnou hodnotu a tržní hodnotu věci, která má být osobou v hmotné nouzi zpeněžena tak, aby byl odvrácen aktuální stav hmotné nouze, přičemž je v zásadě nerozhodné, zda se jedná o věc darovanou nebo jinak nabytou. Není samoúčelné připomenout též závěry Nejvyššího soudu, jež vyslovil v usnesení ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3831/2013: „Při zvažování majetkových poměrů účastníka za účelem přiznání osvobození od soudních poplatků nelze bez dalšího vycházet jen z toho, že účastník vlastní nemovitý či movitý majetek; vždy je třeba posuzovat, zda vzhledem ke všem okolnostem lze po něm spravedlivě žádat, aby tento majetek (jeho části) zpeněžil a z výtěžku poplatek zaplatil. Vlastní-li dům, ve kterém byd-lí, a nemá-li rovnocennou možnost jiného vlastního bydlení, pak nelze k tomuto domu (resp. k přilehlé zahradě) přihlížet, ledaže by šlo o zjevně nadstandardní nemovitost. Podobně je třeba postupovat i ohledně osobního automobilu; v zásadě jde již o standardní součást majetku, která je zejména tam, kde jeho vlastník bydlí v menší obci, podmínkou pro zajištění dostupnosti nutných služeb (nákupy, návštěvy lékaře apod.). Také pro starší, již méně mobilní osoby mnohdy představuje vlastnictví automobilu podmínku pro plnohodnotný život.“ Byť si je soud vědom, že řízení o osvobození od soudních poplatků je zcela rozdílným typem řízení a též rozdílnou životní situací oproti dnes posuzované věci, mají závěry Nejvyššího soudu vypovídající hodnotu k pochopení všednosti a významu vlastnictví osobního vozidla.
[20] Žalobkyně osobní vozidlo obdržela darem od svého otce, nejedná se o dar nikterak závratné hodnoty, naopak jde snad o jednu z nejlevnějších alternativ pro matku tří nezletilých dětí, která jí umožňuje dosáhnout na osobní vozidlo vhodné pro přepravu těchto dětí. Krajský soud je toho názoru, že v daném případě nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby vozidlo zpeněžila a sanovala tak pouze dočasně stav hmotné nouze – je nutné připomenout, že prodej vozidla není věc, již je možno realizovat „ze dne na den“ a už vůbec nelze předpokládat, že by žalobkyně rychle utržila celých 60 000 Kč, za které bylo vozidlo původně koupeno, neboť je potřeba odečíst marži „zprostředkovatele“, např. autobazaru. Dalším neméně významným faktorem je též skutečnost, že vozidlo žalobkyně dostala darem od otce. Daruje-li někdo člověku v hmotné nouzi dar značné hodnoty, který je pro obdarovaného nevyužitelný a jeho zpeněžení mu může významným způsobem zlepšit život, pak dárce nemůže očekávat, že obdarovaný věc bude uchovávat a nezpeněží ji. V opačném případě, je-li člověku v hmotné nouzi darována věc, která je sama o sobě schopna jeho život významně pozvednout a ulehčit mu každodenní strasti, pak by naopak bylo nerozumné, aby se obdarovaný užitečného daru zbavoval, zvlášť, byl-li tento dar darován osobou blízkou, která je lépe než například správní orgány obeznámena se skutečnými nejen majetkovými poměry, ale též aktuálními potřebami obdarovaného. Je tedy namístě poměřovat užitnou hodnotu a tržní hodnotu věci, která má být osobou v hmotné nouzi zpeněžena tak, aby byl odvrácen aktuální stav hmotné nouze, přičemž je v zásadě nerozhodné, zda se jedná o věc darovanou nebo jinak nabytou. Není samoúčelné připomenout též závěry Nejvyššího soudu, jež vyslovil v usnesení ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3831/2013: „Při zvažování majetkových poměrů účastníka za účelem přiznání osvobození od soudních poplatků nelze bez dalšího vycházet jen z toho, že účastník vlastní nemovitý či movitý majetek; vždy je třeba posuzovat, zda vzhledem ke všem okolnostem lze po něm spravedlivě žádat, aby tento majetek (jeho části) zpeněžil a z výtěžku poplatek zaplatil. Vlastní-li dům, ve kterém byd-lí, a nemá-li rovnocennou možnost jiného vlastního bydlení, pak nelze k tomuto domu (resp. k přilehlé zahradě) přihlížet, ledaže by šlo o zjevně nadstandardní nemovitost. Podobně je třeba postupovat i ohledně osobního automobilu; v zásadě jde již o standardní součást majetku, která je zejména tam, kde jeho vlastník bydlí v menší obci, podmínkou pro zajištění dostupnosti nutných služeb (nákupy, návštěvy lékaře apod.). Také pro starší, již méně mobilní osoby mnohdy představuje vlastnictví automobilu podmínku pro plnohodnotný život.“ Byť si je soud vědom, že řízení o osvobození od soudních poplatků je zcela rozdílným typem řízení a též rozdílnou životní situací oproti dnes posuzované věci, mají závěry Nejvyššího soudu vypovídající hodnotu k pochopení všednosti a významu vlastnictví osobního vozidla.
[21] Shora popsané závěry o nutnosti individuálního zvážení charakteru majetku osoby nacházející se ve stavu hmotné nouze lze vyčíst též z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 5. 2016, čj. 19 Ad 25/2015-30: „Krajský soud zastává názor, že je nutno odmítnout závěr správního orgánu, podle něhož by v zásadě každá osoba v hmotné nouzi, v jejíž dispozici se ocitnou finanční prostředky, příp. jiné hmotné prostředky v důsledku civilních právních vztahů, měla tyto v rozporu se smluvním ujednáním soukromoprávního charakteru, prioritně použít pro svou výživu.“
[22] Krajský soud uzavírá, že případný požadavek, aby žalobkyně prodala předmětné vozidlo a nejistě tím sanovala stav hmotné nouze, by byl krátkozraký, krajně nemorální a nespravedlivý, a též v rozporu s účelem pomoci v hmotné nouzi.