Věc: László P. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu. Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 5. 2005 zamítla žádost žalobce o poskytnu- tí příplatku ke starobnímu důchodu po- dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2006 zamítl. Kraj- ský soud uvedl, že žalobce byl rozsud- kem Vojenského obvodového soudu v Pra- ze ze dne 17. 12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, uznán vinným z trestného činu zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, byl mu ulo- žen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let nepodmíněně. Rozsudkem Nej- vyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, bylo na základě stížnosti 1111 999 pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch žalobce roz- hodnuto, že výrokem Vojenského obvo- dového soudu v Praze o trestu byl poru- šen zákon v neprospěch žalobce; tento výrok o trestu byl zrušen a byla zrušena i všechna další rozhodnutí na něj obsa- hově navazující.
Při nedotčeném výroku o vině trestným činem zběhnutí do cizi- ny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, v němž lze nyní spatřovat jen trestný čin zběhnutí podle $ 282 odst. 1 tr. zák., byl žalobce se zře- telem k $ 16 odst. 1 tr. zák. odsouzen po- dle $ 282 odst. 1 tr. zák. za použití $ 40: odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody. v délce jednoho dne. Krajský soud tedy do- spěl k závěru, že žalobce nesplňuje pod- mínku podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., aby bylo jeho odsou- zení zrušeno cestou stížnosti pro porušení zákona.
Výše uvedeným rozsudkem Nej- vyššího soudu byl zrušen pouze výrok o trestu, a to tak, že trest byl zmírněn na je- den den. odnětí svobody nepodmíněně, avšak výrok o vině zůstal nedotčen. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uve- dl, že striktním výkladem sice podmínky pro přiznání příplatku k důchodu -nespi- ňuje, nicméně se domnívá, že je zde pro- stor pro přirozenoprávní výklad práv- ních pojmů a soud pochybil zejména při interpretaci pojmu „zrušení odsouzení“, neboť se striktně uchýlil k výkladu do- slovnému, ačkoliv je zde prostor pro vý- klad extenzivní.
Stěžovatel dále poukázal ná to, že nařízení vlády č. 622/2004 Sb. bylo vydáno proto, aby byly napraveny křivdy, jichž se bývalý režim na svých ob- čanech dopustil. Jeho účelem jistě bylo, aby měly nárok na příplatek k důchodu mem perzekvovány; v tomto směru zá- věr žalované, že odsouzení žalobce neby- 1112 lo zrušeno, není správný a je přepjatě formální. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Z odůvodnění: Stěžovatel je přesvědčen, že byl po- škozen příliš úzkým výkladem pojmu „zrušení odsouzení“ ve smyslu nařízení vlády č. 622/2004 Sb., v důsledku čehož mu nebyl přiznán příplatek k důchodu.
Podle $ 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení « vlády mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým reži- mem v oblasti sociální státní občané Čes- ké republiky, kteří v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli re- habilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní. rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., ne- bo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a.
zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v $ 2 zákona č. 119/1990. Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obno- vy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle $ 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti-němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důcho- dového pojištění. Z tohoto taxativního výčtu vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné Me Mve při nichž je oprávněné osobě poskyto- ván příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podmínkou však je, aby bylo odsouzení soudem za minu- lého režimu zrušeno některým v $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády.č. 622/2004 Sb. předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsou- zením, neboť smyslem poskytnutí přís- pěvku k důchodu podle uvedeného naří- zení vlády je symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem..
Stěžovatel je přesvědčen, že pod $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. bylo mož- né podřadit také zrušení výroku o trestu ve věci trestného činu zběhnutí do cizi- ny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, vydané rozsud- kem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Nejvyšší správ- ní soud je však přesvědčen, že ani v pří- padě, kdy by byl uvedeným rozsudkem Nej- vyššího soudu zrušen také výrok rozsudku Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17.
12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, o vině, by stěžovatel nesplnil podmínku pro při- znání příplatku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, za nějž byl stěžovatel od- souzen a ohledně něhož byla ministrem spravedlnosti podána v rozsahu výroku o trestu stížnost pro porušení zákona, nebyl totiž zrušen cestou soudní rehabi- litace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo podle zákona č. 119/1990 Sb. Pouze tak však mohl být v dané věci založen nárok stěžovatele na příplatek k důchodu po- dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trest- ný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, není totiž trestným činem uvede- ným v $ 2 zákona č. 119/1990 Sb., u ně- hož nařízení vlády č. 622/2004 Sb. při- pouští vznik nároku na příplatek k důchodu mimo jiné také zrušením od- souzení na základě obnovy řízení nebo stížnosti pro porušení zákona. I pokud by byl na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudek Vojenského obvodové- ho soudu v Praze zrušen rovněž ve výro- ku o vině, nezakládalo by takové zrušení odsouzení nárok stěžovatele na poskyt- nutí příspěvku k důchodu podle naříze- ní vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, je totiž uveden v $ 4 zákona č. 119/1990 Sb.; nárok na příplatek k důchodu by stěžo- vateli vznikl pouze tehdy, pokud by od- souzení za tento trestný čin bylo zruše- no v rámci přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. Tak se však v dané věci nestalo; stěžova- tel, ač mu v tom nic nebránilo, návrh na zahájení přezkumného řízení ke své újmě nepodal a nyní se již nemůže ces- tou extrémně extenzivního výkladu do- volávat přiznání příplatku k důchodu; tento výklad odpovídá i římskoprávní zá- sadě „bdělým náležejí práva“.
Pokud jde o výklad pojmu „zrušení odsouzení“, podle názoru zdejšího sou- du je nezbytné tento termín interpreto- vat tak, že odsuzující rozsudek je možné pokládat za zrušený, pokud je zrušen vý- rok o vině i výrok o trestu. Pokud je zru- šen toliko výrok o trestu a výrok o vině je ponechán nedotčen, nelze dospět k zá- věru, že by trestný čin nebyl spáchán a že by obžalovaný nebyl odsouzen. V souzené věci byl rozsudkem Nejvyšší- ho soudu zrušen jen výrok o trestu, při- čemž podle názoru stěžovatele k tomu došlo toliko administrativní chybou ve 1113 1000 stížnosti pro porušení zákona, na jejímž základě byl zrušen výrok o trestu.
S tímto tvrzením se však nelze ztotožnit, neboť Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabý- val tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána toliko do výroku o trestu, což podle Nejvyššího soudu vyplývalo z obsahu celé stížnosti i z jejího petitu; za této situace tedy nebylo možné poukazo- vat toliko na administrativní pochybení. Navíc Nejvyšší soud ve svém rozsudku si- ce označil výši trestu odnětí svobody v případě stěžovatele za svévolný akt re- prese, na druhé straně však obiter dic- tum vyslovil, že není pochyb o tom, že se žalobce dopustil jednání uvedeného pod zmíněnou skutkovou podstatou.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že krajský soud postupoval správně, když žalobu proti rozhodnutí žalované zamí- tl, neboť v souzené věci nebyla splněna základní podmínka pro přiznání příplat- ku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., neboť - jak již bylo výše vyloženo - stěžovatel není osobou oprávněnou pobírat pří- platek k důchodu podle tohoto nařízení vlády. 1000 Důchodové pojištění: starobní důchod; ..“ hodnocení doby pojištění k čl.
15 odst. 1 písm. d) Nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k Nařízení (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rám- ci Společenství, ve znění Nařízení č. 878/73 Jestliže před narozením dětí a péčí o ně byla žalobkyně povinně pojiště- na v Polsku, pak bez ohledu na skutečnost, že se její děti narodily na území ČR (resp. ČSSR) a žalobkyně pak již pracovala a žila jen na území ČR, hod- notí dobu péče o děti polský nositel pojištění [čl.
15 odst. 1 písm. d) Naříze- ní Rady (EHS) č. 574/72]. Takto zhodnocená doba péče je pro Českou správu sociálního zabezpečení závazná, i když je pro žalobkyni nevýhodná.
Věc: László P. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu. Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 5. 2005 zamítla žádost žalobce o poskytnu- tí příplatku ke starobnímu důchodu po- dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2006 zamítl. Kraj- ský soud uvedl, že žalobce byl rozsud- kem Vojenského obvodového soudu v Pra- ze ze dne 17. 12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, uznán vinným z trestného činu zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, byl mu ulo- žen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let nepodmíněně. Rozsudkem Nej- vyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, bylo na základě stížnosti 1111 999 pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch žalobce roz- hodnuto, že výrokem Vojenského obvo- dového soudu v Praze o trestu byl poru- šen zákon v neprospěch žalobce; tento výrok o trestu byl zrušen a byla zrušena i všechna další rozhodnutí na něj obsa- hově navazující.
Při nedotčeném výroku o vině trestným činem zběhnutí do cizi- ny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, v němž lze nyní spatřovat jen trestný čin zběhnutí podle $ 282 odst. 1 tr. zák., byl žalobce se zře- telem k $ 16 odst. 1 tr. zák. odsouzen po- dle $ 282 odst. 1 tr. zák. za použití $ 40: odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody. v délce jednoho dne. Krajský soud tedy do- spěl k závěru, že žalobce nesplňuje pod- mínku podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., aby bylo jeho odsou- zení zrušeno cestou stížnosti pro porušení zákona.
Výše uvedeným rozsudkem Nej- vyššího soudu byl zrušen pouze výrok o trestu, a to tak, že trest byl zmírněn na je- den den. odnětí svobody nepodmíněně, avšak výrok o vině zůstal nedotčen. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uve- dl, že striktním výkladem sice podmínky pro přiznání příplatku k důchodu -nespi- ňuje, nicméně se domnívá, že je zde pro- stor pro přirozenoprávní výklad práv- ních pojmů a soud pochybil zejména při interpretaci pojmu „zrušení odsouzení“, neboť se striktně uchýlil k výkladu do- slovnému, ačkoliv je zde prostor pro vý- klad extenzivní.
Stěžovatel dále poukázal ná to, že nařízení vlády č. 622/2004 Sb. bylo vydáno proto, aby byly napraveny křivdy, jichž se bývalý režim na svých ob- čanech dopustil. Jeho účelem jistě bylo, aby měly nárok na příplatek k důchodu mem perzekvovány; v tomto směru zá- věr žalované, že odsouzení žalobce neby- 1112 lo zrušeno, není správný a je přepjatě formální. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Z odůvodnění: Stěžovatel je přesvědčen, že byl po- škozen příliš úzkým výkladem pojmu „zrušení odsouzení“ ve smyslu nařízení vlády č. 622/2004 Sb., v důsledku čehož mu nebyl přiznán příplatek k důchodu.
Podle $ 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení « vlády mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým reži- mem v oblasti sociální státní občané Čes- ké republiky, kteří v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli re- habilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní. rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., ne- bo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a.
zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v $ 2 zákona č. 119/1990. Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obno- vy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle $ 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti-němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důcho- dového pojištění. Z tohoto taxativního výčtu vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné Me Mve při nichž je oprávněné osobě poskyto- ván příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podmínkou však je, aby bylo odsouzení soudem za minu- lého režimu zrušeno některým v $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády.č. 622/2004 Sb. předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsou- zením, neboť smyslem poskytnutí přís- pěvku k důchodu podle uvedeného naří- zení vlády je symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem..
Stěžovatel je přesvědčen, že pod $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. bylo mož- né podřadit také zrušení výroku o trestu ve věci trestného činu zběhnutí do cizi- ny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, vydané rozsud- kem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Nejvyšší správ- ní soud je však přesvědčen, že ani v pří- padě, kdy by byl uvedeným rozsudkem Nej- vyššího soudu zrušen také výrok rozsudku Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17.
12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, o vině, by stěžovatel nesplnil podmínku pro při- znání příplatku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, za nějž byl stěžovatel od- souzen a ohledně něhož byla ministrem spravedlnosti podána v rozsahu výroku o trestu stížnost pro porušení zákona, nebyl totiž zrušen cestou soudní rehabi- litace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo podle zákona č. 119/1990 Sb. Pouze tak však mohl být v dané věci založen nárok stěžovatele na příplatek k důchodu po- dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trest- ný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, není totiž trestným činem uvede- ným v $ 2 zákona č. 119/1990 Sb., u ně- hož nařízení vlády č. 622/2004 Sb. při- pouští vznik nároku na příplatek k důchodu mimo jiné také zrušením od- souzení na základě obnovy řízení nebo stížnosti pro porušení zákona. I pokud by byl na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudek Vojenského obvodové- ho soudu v Praze zrušen rovněž ve výro- ku o vině, nezakládalo by takové zrušení odsouzení nárok stěžovatele na poskyt- nutí příspěvku k důchodu podle naříze- ní vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle $ 283 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, je totiž uveden v $ 4 zákona č. 119/1990 Sb.; nárok na příplatek k důchodu by stěžo- vateli vznikl pouze tehdy, pokud by od- souzení za tento trestný čin bylo zruše- no v rámci přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. Tak se však v dané věci nestalo; stěžova- tel, ač mu v tom nic nebránilo, návrh na zahájení přezkumného řízení ke své újmě nepodal a nyní se již nemůže ces- tou extrémně extenzivního výkladu do- volávat přiznání příplatku k důchodu; tento výklad odpovídá i římskoprávní zá- sadě „bdělým náležejí práva“.
Pokud jde o výklad pojmu „zrušení odsouzení“, podle názoru zdejšího sou- du je nezbytné tento termín interpreto- vat tak, že odsuzující rozsudek je možné pokládat za zrušený, pokud je zrušen vý- rok o vině i výrok o trestu. Pokud je zru- šen toliko výrok o trestu a výrok o vině je ponechán nedotčen, nelze dospět k zá- věru, že by trestný čin nebyl spáchán a že by obžalovaný nebyl odsouzen. V souzené věci byl rozsudkem Nejvyšší- ho soudu zrušen jen výrok o trestu, při- čemž podle názoru stěžovatele k tomu došlo toliko administrativní chybou ve 1113 1000 stížnosti pro porušení zákona, na jejímž základě byl zrušen výrok o trestu.
S tímto tvrzením se však nelze ztotožnit, neboť Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabý- val tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána toliko do výroku o trestu, což podle Nejvyššího soudu vyplývalo z obsahu celé stížnosti i z jejího petitu; za této situace tedy nebylo možné poukazo- vat toliko na administrativní pochybení. Navíc Nejvyšší soud ve svém rozsudku si- ce označil výši trestu odnětí svobody v případě stěžovatele za svévolný akt re- prese, na druhé straně však obiter dic- tum vyslovil, že není pochyb o tom, že se žalobce dopustil jednání uvedeného pod zmíněnou skutkovou podstatou.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že krajský soud postupoval správně, když žalobu proti rozhodnutí žalované zamí- tl, neboť v souzené věci nebyla splněna základní podmínka pro přiznání příplat- ku k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., neboť - jak již bylo výše vyloženo - stěžovatel není osobou oprávněnou pobírat pří- platek k důchodu podle tohoto nařízení vlády. 1000 Důchodové pojištění: starobní důchod; ..“ hodnocení doby pojištění k čl.
15 odst. 1 písm. d) Nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k Nařízení (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rám- ci Společenství, ve znění Nařízení č. 878/73 Jestliže před narozením dětí a péčí o ně byla žalobkyně povinně pojiště- na v Polsku, pak bez ohledu na skutečnost, že se její děti narodily na území ČR (resp. ČSSR) a žalobkyně pak již pracovala a žila jen na území ČR, hod- notí dobu péče o děti polský nositel pojištění [čl.
15 odst. 1 písm. d) Naříze- ní Rady (EHS) č. 574/72]. Takto zhodnocená doba péče je pro Českou správu sociálního zabezpečení závazná, i když je pro žalobkyni nevýhodná.
"Podle čl. 15 odst. 1 písm. d) Nařízení č. 574/72 kterákoli doba, za takovou po- važovaná podle předpisů dvou nebo ví- ce členských států, se vezme v úvahu pouze u instituce členského státu, podle jehož předpisů byla pojištěná osoba na- posled povinně pojištěna před touto do- bou; v případě, kdy pojištěná osoba ne- byla povinně pojištěna podle předpisů členského státu před touto dobou, při- hlédne k této době instituce členského státu, podle jehož předpisů byla tato oso- ba povinně pojištěna po této době.
Žalovaná při výpočtu procentní výše starobního důchodu vycházela z rozsa- hu náhradní doby pojištění, jenž vykázal polský nositel pojištění, neboť žalobky- ně před narozením dětí, před náhradní dobou pojištění, byla povinně pojištěna v Polsku. Nelze jednu a tutéž dobu hod- notit dvakrát, to znamená hodnotit jako dobu získanou v Polsku a současně jako dobu získanou na území ČR; nelze ani postupovat tak, že by se doba hodnotila podle předpisů té země, která je pro po- jištěnkyni výhodnější. Jestliže žalobkyně před narozením dětí byla povinně pojiš- těna v Polsku, pak při respektování čl.
15 odst. 1 písm. d) Nařízení č. 574/92 musí tuto dobu hodnotit polský nositel pojiš- tění podle svých právních předpisů. Pol- ský nositel pojištění náhradní dobu po- jištění - péče o dítě - zhodnotil dle polských právních předpisů v rozsahu 42 měsíců a 15 dní a tato doba v takovém rozsahu musí být žalovanou plně respek- tována. (...) Vzhledem k výše uvedenému nelze ani přisvědčit tvrzení žalobkyně, že je nutno dobu péče o děti hodnotit pouze podle českých předpisů, neboť se jí děti narodily na území ČR poté, co ukončila pracovní poměr v Polsku, provdala se a odstěhovala do České republiky a byla nemocensky pojištěna z titulu pojištění manžela.
Z titulu nemocenského pojiště- ní manžela byla žalobkyně v době naro- zení dětí pojištěna, ale jen pro některé nároky z nemocenského pojištění, např. podpora při narození dítěte ($ 13 záko- na č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o pří- davcích na děti z nemocenského pojiště- ní, ve znění k 5. 1. 1981 i k 24. 2. 1983), ni- koliv však pro své důchodové nároky. 1115 1001 1001 Důchodové pojištění: posuzování zdravotního stavu k $ 4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabez- pečení, ve znění účinném od 1.
1. 1998 K objektivnímu posouzení zdravotního stavu není zapotřebí, aby po- sudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ($ 4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) provedla sama zdravotní prohlídku, pokud má k dispozici kompletní zdravotní do- kumentaci posuzované osoby.
Urszula P. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod.