Dohoda o vydání nemovitosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, schválená rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 téhož zákona, není smlouvou o převodu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
novení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, není ustanovením
omezujícím volnost účastníků smlouvy ve smyslu ustanovení § 42 zákona č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
Rozhodování o žalobách o neplatnost dohod o vydání nemovitostí podle § 9 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, schválených rozhodnutím
pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 téhož zákona, spadá do pravomoci soudů.
Řízení o takovýchto žalobách probíhá podle části třetí, nikoli části páté
občanského soudního řádu.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 20 Cdo 1000/99
Datum rozhodnutí: 31.05.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Právní úkony
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 19 / 2000
Žalobce se s odkazem na ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o
státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, domáhal určení
neplatnosti části dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území H. N.,
uzavřené žalovanými podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v tehdy
platném znění (dále jen “zákon o půdě”), a schválené rozhodnutím pozemkového
referátu Okresního úřadu v H. ze dne 28. května 1992; podle žalobce je citovaná
dohoda v části týkající se pozemku parc. č. 284 v rozporu s ustanovením § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a tedy podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná, jelikož pozemek byl v rámci úprav místních komunikací zastavěn, v
čemž žalobce spatřuje překážku bránící jeho vydání. O k r e s n í s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. února
1998 žalobu zamítl kromě jiného s odůvodněním, že ustanovením omezujícím
volnost účastníků smlouvy (§ 42 zákona č. 283/1993 Sb.) “nemůže být” ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; o případné existenci překážek bránících
vydání věcí podle posledně citovaného zákonného ustanovení je povolán
rozhodovat výlučně pozemkový úřad, jehož rozhodnutí je podkladem pro zápis do
katastru nemovitostí. Eventuální soudní přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu
nebyl navržen. Smyslem ustanovení § 42 zákona o státním zastupitelství je podle
názoru okresního soudu naopak postižení případů nerespektování tzv. “blokačních
ustanovení obsažených v restitučních předpisech”. K odvolání žalobce pak K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 23. září 1998 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil. Odvolací soud “se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně
skutkového i právního charakteru” včetně závěru o nedostatku žalobcovy aktivní
legitimace, jejž (kromě uvedeného) odůvodnil názorem, že dohoda o vydání
nemovitosti dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě není smlouvou o převodu
vlastnictví ve smyslu ustanovení § 42 zákona o státním zastupitelství, nýbrž
“novým právním institutem svého druhu”. Současně odvolací soud připustil podle
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání s odůvodněním, že za zásadního
právního významu považuje otázky,
1. zda je dána pravomoc soudu k projednání žaloby o určení neplatnosti
dohody o vydání věci, uzavřené mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou podle
zákona o půdě, a schválené rozhodnutím pozemkového úřadu,
2. zda dohoda o vydání nemovitosti uzavřená podle zákona o půdě mezi
osobou oprávněnou a osobou povinnou, schválená rozhodnutím pozemkového úřadu,
je smlouvou o převodu vlastnictví ve smyslu § 42 zákona o státním
zastupitelství, a
3. co je třeba rozumět pod pojmem “ustanovení omezující volnost
účastníků smlouvy”, o kterých hovoří § 42 zákona o státním zastupitelství,
zejména zda lze rozumět takovými ustanoveními i ustanovení zákona o půdě,
kterými se při schvalování dohody o vydání věci podle zákona o půdě zabýval
pozemkový úřad. Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním
odůvodněným ustanovením § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž se domáhal jeho
zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem
má dovolatel za nesprávné proto, že v restitučních věcech nejde o přechod
vlastnického práva k odňatým věcem na osobu oprávněnou, nýbrž o převod
vlastnictví, k jehož nabytí dochází dohodou - smlouvou, jejíž účinnost je
podmíněna kontrolou příslušného státního orgánu - pozemkového úřadu. Jestliže
však zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, dává možnost podávat
návrhy na neplatnost smluv, pak se toto ustanovení podle dovolatele vztahuje i
na dohody schválené rozhodnutím pozemkového úřadu. Druhý a třetí žalovaný navrhli zamítnutí dovolání s odůvodněním, že
závěry odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí jsou správné. Dovolání není důvodné a proto je N e j v y š š í s o u d zamítl.
Podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen “zákon”) státní zastupitelství může podat návrh na zahájení
občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v
případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující
volnost jejích účastníků. Žaloba odkazující právě na ustanovení § 42 zákona požaduje určení
neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, uzavřené podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona o půdě, jež pozemkový úřad schválil podle ustanovení § 9 odst. 2
citovaného zákona. Podle posléze uvedeného ustanovení dohoda uzavřená mezi
oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem, a to
rozhodnutím, jemuž předchází správní řízení. V tomto řízení pozemkový úřad
zkoumá, zda dohoda byla uzavřena těmi, kteří jsou skutečně osobou oprávněnou a
osobou povinnou, zda je dána některá ze zákonných restitučních skutkových
podstat, a zda vydání nemovitosti nebrání zákonná překážka. V rozhodnutí,
kterým pozemkový úřad dohodu schválí, je však zahrnuto nejen kladné posouzení
všech těchto složek restitučního nároku, nýbrž také závěr, že v zájmu
hospodaření se zemědělským půdním fondem a požadavky na tvorbu krajiny a
životního prostředí není třeba rozhodnout jinak (např. ve smyslu § 9 odst. 5
zákona o půdě zřídit věcné břemeno, uložit opatření k ochraně životního
prostředí a pod.). Jestliže oprávněná a povinná osoba se o vydání nemovitosti
nedohodnou, pak podle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodne o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Vlastnictví oprávněné osoby je tak založeno nikoliv dohodou uzavřenou
mezi oprávněnou a povinnou osobou, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve
správním řízení; nabytí vlastnického práva se spojuje se dnem právní moci
rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3, ročník 1999, pod poř. č. 17). Neodvíjí-li se nabytí vlastnictví od smlouvy, nýbrž od rozhodnutí
správního orgánu vydaného ve správním řízení, pak nutně platí, že dohoda o
vydání věci podléhající schválení pozemkovým úřadem není smlouvou o převodu
vlastnictví ve smyslu ustanovení § 42 zákona. Není-li naplněn požadavek
kladený ustanovením § 42 zákona na žalobu státního zastupitelství, totiž
existence smlouvy jakožto titulu převodu vlastnického práva, pak (zcela
nezávisle na tom, že jeden z předpisů používá pojmu “smlouva”, zatímco druhý
termínu “dohoda”) z toho vyplývá, že na základě této žaloby podané státním
zastupitelstvím platnost dohody uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě
přezkoumávat nelze, jelikož k jejímu podání státní zastupitelství není věcně
legitimováno. Kromě nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace však existuje ještě
další důvod, proč dovolání nemůže být úspěšné; i třetí otázku, již odvolací
soud považuje za právně zásadně významnou, totiž nutno zodpovědět záporně,
jelikož ustanovení § 11 odst.
1 zákona o půdě, jež vymezuje, které pozemky
nelze vydat, nelze považovat za ustanovení omezující volnost účastníků smlouvy
ve smyslu § 42 zákona o státním zastupitelství. Má-li totiž jít o omezení
smluvní volnosti účastníků, tedy subjektů smlouvy, musí být zákonným zněním
vyjádřeno tak, aby se týkalo jich, tedy těchto subjektů, nikoli - jak je tomu u
ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě - předmětu smlouvy. Zatímco se tedy -
vymezuje-li, které pozemky nelze vydat - ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě
vztahuje k samotnému pozemku jako předmětu smlouvy - jde v ustanovení § 42
zákona o státním zastupitelství o případy, kdy pozemky - jako takové, tedy z
hlediska ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě - sice vydat lze, kdy však
přesto určité omezení existuje; toto omezení se však netýká (určitého okruhu)
pozemků, nýbrž subjektů, jimž se za určitých podmínek (příp. pro určité období)
zakazuje dispozice majetkem. V takovýchto případech zákon (např. v § 33 odst. 2, 3 zákona o půdě před zrušením tohoto ustanovení zákonem č. 42/1992 Sb.)
používá znění, že “zemědělská družstva nemohou svůj majetek převádět...” nebo
“...nemohou nakládat svými majetkovými účastmi...” (obdobně v případech, kdy
podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů “...podniky nemohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví
majetku...”). Odpověď na konkrétní část třetí otázky považované odvolacím
soudem za zásadního právního významu tedy zní tak, že ustanovení § 11 odst. 1
zákona o půdě není ustanovením omezujícím smluvní volnost účastníků ve smyslu
ustanovení § 42 zákona o státním zastupitelství. I z tohoto důvodu je tedy
třeba dovolání zamítnout. Uvedený závěr není v rozporu ani s judikaturou
Ústavního soudu; ten v usnesení ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 350/97, na
něž poukazuje dovolatel, aktivní legitimaci státního zastupitelství k podávání
žalob podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb. spojuje s ustanoveními § 47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Obě citovaná ustanovení se týkají nikoli předmětů
právních vztahů, nýbrž jejich subjektů. Otázka pravomoci soudu již byla judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 24. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 1783/98) vyřešena, a to kladně,
když bylo konstatováno, že obsah právního vztahu, založeného dohodou o vydání
nemovitostí uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou podle ustanovení § 9
odst. 1 zákona o půdě je věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. náležející do civilní pravomoci soudu. Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (§
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudkem zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o.s.ř.).