20 Cdo 1033/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a. s., proti povinnému P. C., prodejem
movitých věcí, pro částku 29.672,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 90/2000, o dovolání oprávněné
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2003, č.j. 10 Co
1062/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20.
prosince 2002 , č.j. 49 E 90/2000-24 , kterým okresní soud zastavil výkon
rozhodnutí, nařízený usnesením Okresního soudu v Ostravě ze 7.dubna 2000, č. j.
49 E 90/2000-10, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu
nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně
vykonávají na základě ustanovení § 274 písm. e/ o.s.ř. podle § 251 až 271 s
výjimkou § 261a odst. 2 a 3, nelze však přitom odhlédnout od ustanovení § 71
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který obecně stanoví, že
správní rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty
stanovené pro splnění uložené povinnosti. Tato lhůta je svojí povahou
prekluzivní. Z těchto ustanovení je třeba vycházet, pokud speciální
úprava řízení v jednotlivých odvětvích státní správy nestanoví pravidla
odchylná. Tak tomu v daném případě není, protože § 21 odst. 1 zákona č.
110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a
povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním
řízení. V dané věci se vykonává rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů
ČR – Č. t. ú., které nabylo právní moci dne 23. července 1999 a
stalo se vykonatelným 10. srpna 1999, tříletá propadná lhůta tak uplynula dnem
10. srpna 2002.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým
ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na
spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní
posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i
na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené
ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní
rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi
dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy
rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a
to s ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky
nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že „právo na
zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/
nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je
možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku
použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu
rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu v
O. z 8. 6. 1999, č. j. 251958/1999-6381-II. výpr. Odvolací
soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení
Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č.
19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého
Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve
Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí
Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz
26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy
nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní
úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3
správního řádu – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999,
sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod
č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních §
387 – 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením § 402, ta je
nepřípadná, jelikož ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o
telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických
nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s
dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž
náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní
situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo
žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.
předseda senátu