20 Cdo 1051/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. K., zastoupeného advokátem proti povinnému M. A., zastoupenému advokátem, pro 18.591.998,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. E 59/96, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2006, č. j. 26 Co 124/2006-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 8. 8. 2005, č. j. E 59/96-268, zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením ze dne 22. 2. 1996, č. j. E 59/96-12, a uložil povinnému zaplatit na nákladech řízení oprávněnému částku 20.000,- Kč a České republice - Okresnímu soudu ve Znojmě částku 9.163,20 Kč.
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím v napadené části,
tj. ve výrocích o náhradě nákladů řízení, usnesení soudu prvního stupně (po obsahové stránce) potvrdil, přestože – z důvodů stylistických – výrok formuloval jako změnu rozhodnutí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež směřoval výlučně proti jeho výroku uvedenému pod bodem I.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod poř. č. 4).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod poř. č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Povinný (dovolatel) z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu