20 Cdo 1053/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. D. proti
žalované A. P., spol. s r.o., o zaplacení částky 15.615,60 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 44/99, o dovolání žalované
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 1999, č.j. 23 Co
524/99-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro uznání ze dne 16. září 1999, č.j. 5 C
44/99-22, uložil žalované zaplatit žalobci částku 15.615,60 Kč s
osmnáctiprocentním úrokem ode dne 22. července 1994 do zaplacení a na náhradě
nákladů řízení částku 6.803,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud
prvního stupně poukázal na to, že předmětem sporu je požadavek na úhradu částky
za ekonomické poradenství, jež žalobce prováděl pro žalovanou, kterou žalované
vyúčtoval fakturou č. 407051 jako cenu provedeného díla. Jelikož žalovaná v
průběhu řízení nárok žalobce uznala, rozhodl - dle ustanovení § 153a občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - rozsudkem podle tohoto uznání.
Přitom odkázal co do právního posouzení věci na ustanovení § 546 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.\") a § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák. (jimiž
odůvodnil přiznání příslušenství pohledávky).
Odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 1999, č.j.
23 Co 524/99-36, podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, maje
za to, že nebyly splněny podmínky zakotvené v ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně před vydáním napadeného rozsudku
provedl řádné dokazování, spočívající ve výslechu žalobce a svědkyně M. V. a ve
čtení listinných důkazů, přičemž poté, co bylo řízení na tři minuty přerušeno
(neboť zástupce žalované chtěl zjistit, zda jeho klientka za této situace návrh
uznává), zástupce žalované uvedl, že žalovaná uznává nárok žalobce. Tvrzení
žalované, že uznala neexistující pohledávku, je vyvráceno provedeným
dokazováním, z jehož výsledku je jednoznačné, že v době, kdy o věci rozhodoval
soud prvního stupně, pohledávka žalobce nesporně existovala. Soud prvního
stupně tedy podle odvolacího soudu postupoval správně, když za daného stavu
vydal rozsudek pro uznání, neboť byly splněny předpoklady pro vydání takového
rozsudku a právní posouzení věci odpovídá příslušným ustanovením hmotného
práva, o něž soud své rozhodnutí opřel.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu
včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o.
s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/
o. s. ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), a že
řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (písmeno b/). Odvolacímu soudu dovolatelka konkrétně vytýká,
že pochybil tím, jak se vypořádal s jí navrženými návrhy na doplnění dokazování
a jak posoudil její podání (potud, že měl její tvrzení za nevěrohodné proto, že
provedené dokazování potvrdilo existenci žalobcovy pohledávky). Soud prvního
stupně nepřihlédl k jejím důkazním návrhům ani k podání jejího zástupce ze dne
13. prosince 1999, z nějž je zřejmo, že žalovaná již podala žalobu na splnění
závazku žalobcem. Co do průběhu řízení ve věci samé dovolatelka poukazuje na
to, že zcela popírala splnění povinností žalobcem a provádí rozbor provedených
důkazů. Soudy v řízení jsou povinny ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř.
hodnotit všechny důkazy, které jim účastníci v řízení nabídli, v jejich
vzájemné souvislosti, jestliže v řízení nevyjde najevo potřeba provádět další
důkazy. Současně jsou povinny se vypořádat se skutkovými tvrzeními účastníků
řízení tak, aby bylo zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil.
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud tím, že „nezohlednil\" proč odmítl
nabízený důkaz výslechem jednatele žalované a nepřihlédl k tvrzené skutečnosti
podání žaloby ve věci samé (o splnění povinností ze smlouvy o vedení účetnictví
- o vydání movitých věcí), fakticky odejmul žalované možnost jednat před soudem
a uplatnit provedením důkazů svá práva a prokázat svá skutková tvrzení. Tak ve
smyslu obecně uznávaného právního názoru nepostupoval dle ustanovení § 120 o.
s. ř. neboť „se nevypořádal\" a nezjistil skutečný stav rozhodný pro posouzení
věci a neprovedl navržený důkaz, aniž by odůvodnil, proč tak učinil. Tento
postup soudu pak mohl mít vliv na správné právní posouzení věci, neboť tak
mohly v řízení vyjít najevo skutečnosti tvrzené žalovanou, které by změnily
samotný hmotněprávní základ posuzované věci, a „v důsledku\" založily
přípustnost odvolání proti rozsudku pro uznání. V závěru dovolání žalovaná
připouští, že postupovala ve sporu poněkud zmatečně, toto pochybení však dle
jejího přesvědčení nemůže mít vliv na „nemožnost\" uplatňování práva u soudu.
Proto požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak
není důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1
o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem\"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je
vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány, z obsahu spisu rovněž nevyplývají
a dovolatelka další dovolací důvody neuplatňuje, bylo pro výsledek dovolacího
řízení rozhodné posouzení, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými
dovolatelkou.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka
výslovně pojí s existencí vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.
s. ř., podle nějž je řízení zmatečné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím
možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O
vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími
obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v
průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud pak v intencích závěrů formulovaných v citovaných
rozhodnutích i v řadě dalších svých rozhodnutí opakovaně vysvětlil, že
hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že byly
splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání), není nesprávným postupem
soudu „v průběhu řízení\" (za mnohá srov. mutatis mutandis např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42). Ty
argumenty, jež dovolatelka připíná (co do závěru o existenci vady dle § 237
odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) právě k rozhodnutí soudu (úvahám v něm vysloveným),
lze proto již na tomto základě odmítnout jako nepřípadné.
Zbývá se vypořádat s tvrzením, že řízení je postiženo vadami proto, že odvolací
soud se nevypořádal s důkazními návrhy dovolatelky, navržené důkazy neprovedl a
nezjistil tak skutečný stav věci.
Z obsahu spisu je patrno, že žalovaná prostřednictvím svého zástupce s procesní
plnou mocí při jednání před soudem prvního stupně konaném dnem 16. září 1999
žalobcem uplatněný nárok co do důvodu i výše uznala (srov. protokol o jednání
na č.l. 21, kde je uznání nároku stvrzeno i podpisem zástupce žalované).
Podle 153a odst. 1, věty první, o. s. ř. platí, že uzná-li žalovaný v průběhu
soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou
uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle odstavce 2
rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit
smír (§ 99 odst. 1 a 2).
Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání
nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že rozsudek spočívá v
nesprávném právním posouzení věci.
Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání podle úpravy účinné před 1.
lednem 2001 vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava
přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je
přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že - v intencích
§ 153a a § 153b o. s. ř. - nebyly splněny formální předpoklady pro vydání
těchto rozsudků (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září
1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4,
ročník 2000, pod číslem 44). Možností podat odvolání proti rozsudku pro uznání
proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu
nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a o. s. ř. Při závěru,
že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se totiž
právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na závěr, že
nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153a odst. 2 a
§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právě proto, že uznání žalované podle § 153a o. s. ř. zakládá (nejde-li o jen
částečné uznání nároku, podle nějž soud rozhodne - dle § 153a odst. 1, věty
druhé, o. s. ř. - jen k návrhu žalobce) povinnost soudu rozhodnout o nároku,
který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou
žalobní tvrzení podložena důkazy, a k tomu, zda dosavadní výsledky řízení
prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce
jeví nedůvodnými (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M: Občanský
soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 395), omezuje
občanský soudní řád v § 157 odst. 4 náležitosti odůvodnění rozsudku pro uznání
na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou
rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že k uznání nároku došlo v době,
kdy soud již zcela nebo zčásti provedl ve věci dokazování, v rozsudku pro
uznání zjištění z těchto důkazů nečiní a nehodnotí je.
Z uvedeného vyplývá, že ty úvahy, v jejichž rámci odvolací soud odkazoval též
na „provedené dokazování\", jsou zjevně nepřesné a zavádějící. Nesmyslnost
takového postupu lze dokladovat i tím, že logicky nemohl mít žádnou oporu v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ve shodě s ustanovením § 157
odst. 4 o. s. ř. správně v rozsudku žádná zjištění z důkazů provedených před
uznáním nečinil a tyto ani nehodnotil. Tím, že by v řízení o odvolání
žalovaného proti rozsudku pro uznání hodnotil důkazy provedené soudem prvního
stupně přímo (až) odvolací soud, by zjevně vybočil z meze přezkumné činnosti,
jež mu (i podle § 213 odst. 2 o. s. ř.) přísluší.
Nicméně na základě týchž argumentů lze uzavřít, že odvolání proti rozsudku pro
uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními
tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být
úspěšné. Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě
argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, pak jsou logicky
bezcenné důkazní návrhy, které dovolatelka v odvolacím řízení soudu nabízela k
prokázání skutečnosti, že nároku, který uznala, zde není. Soud se při zkoumání
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě podmínek
stanovených v § 153a odst. 1 o. s. ř.) i tím, zda vydání takového rozsudku není
vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentní povahy (srov.
opět § 99 o. s. ř.), skutečnost, že předmětem smíru vypořádávajícího závazkový
vztah účastníků je nárok jehož existenci následně jedna ze stran sporu začne
zpochybňovat, však uzavření smíru ani jeho schválení nebrání, takže zde není
ani překážek, jež by soudu bránily rozhodnout podle uznání žalovaného, jež se
takového nároku týká.
Napadené rozhodnutí je tedy ve svém výsledku správné (prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů se je dovolatelce zpochybnit nepodařilo). Tento
závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nedůvodného; Nejvyšší soud
je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobci
náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný
z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu