20 Cdo 1053/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. Gerda Čermáka, se sídlem v Ostravě 2,
Antošovická 262, správce konkursní podstaty Plasty a formy, a. s., se sídlem v
Ostravě, Porubě, Dělnická 382, proti povinné České republice - Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská
1441/46, pro 3.242,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. E 1699/98, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2004, č.j. 12 Co 721/2003-21,
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2004, č.j. 12 Co
721/2003-21, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 10. 2003, č.j. 15
E 1699/98-14, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 10.
2003, č.j. 15 E 1699/98-14, jímž Okresní soud v Jihlavě rozhodl, že v řízení
bude namísto Petra Svobody, který 3. 4. 2001 zemřel, jako s povinným
pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových. Po zjištění, že všichni v úvahu připadající dědicové ze zákona
dědictví odmítli a že nebyla prokázána existence závěti zůstavitele, odvolací
soud uzavřel, že není třeba vyčkat právní moci usnesení o dědictví (zde
usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2004, č.j. 11 D 441/2001-388),
neboť již v tomto stadiu řízení je najisto postaveno, že „univerzálním dědicem,
jemuž mimo jiné připadnou i sepsané movité věci, je právě Česká republika“.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítla nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“).
V případech, na které se vztahuje ustanovení § 462 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), stát
nemá postavení dědice. Pokud mu dědictví připadne, uplatní se co do
odpovědnosti za dluhy a za přiměřené náklady pohřbu zůstavitele ustanovení §
472 odst. 1 a 2 obč. zák. včetně toho, že může navrhnout likvidaci dědictví; v
takovém případě by dovolatelce připadl pouze majetek, který by se soudu
nepodařilo zpeněžit. Řízení o dědictví však dosud není pravomocně skončeno a
„vše nasvědčuje tomu“, že bude nařízena likvidace dědictví. Z uvedených důvodů
dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2003, č.j. 8 K 200/95-1192,
byl na majetek oprávněné Plasty a formy, a.s., prohlášen konkurs; dnem, kterým
nastaly účinky prohlášení konkursu, tj. 12. 11. 2003, přešlo oprávnění nakládat
s majetkem konkursní podstaty (tedy i s vymáhanou pohledávkou) na správce
konkursní podstaty úpadkyně, jímž byl ustanoven JUDr. Gerd Čermák (§ 14 odst. 1
písm. a/, věta první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), a současně zanikly i
plné moci úpadkyně (§ 14 odst. 1 písm. h/ cit. zákona). Protože řízení o výkon
rozhodnutí se nepřerušuje (srov. § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb.),
pokračoval v něm Nejvyšší soud se správcem konkursní podstaty jako s oprávněným
namísto úpadkyně.
Naopak platí : V řízení o výkon rozhodnutí, v němž úpadce vystupoval ke dni
prohlášení konkursu jako povinný, zůstává účastníkem řízení i nadále úpadce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1105/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 95).
Dovolání – přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. – je i
důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
předpokladů pro rozhodnutí o procesním nástupnictví povinné fyzické osoby (§
107 odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i
práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že po
pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v
Jihlavě ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. Ro 565/98) prodejem movitých věcí Petr
Svoboda, naposledy bytem v Jihlavě, Březinova 54, dne 3. 4. 2001 zemřel. Protože dědici ze zákona dědictví odmítli a existence závěti prokázána nebyla,
rozhodl Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 20. 4. 2004, č.j. 11 D
441/2001-388, tak, že dědictví připadlo státu (§ 462 obč. zák., § 175q odst. 1
písm. b/ o.s.ř.). Obvyklou cenu majetku soud stanovil částkou 1.906.761,- Kč,
výši dluhů částkou 968.785,90 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 937.975,10
Kč (§ 175o odst. 1 o.s.ř.). Rozhodnutí o dědictví nenabylo právní moci, neboť
stát jej napadl odvoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Podle ustanovení § 107 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1/). Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde (odstavec 2/). Ustanovení § 107 o.s.ř., které upravuje procesní nástupnictví při ztrátě
způsobilosti být účastníkem řízení, je použitelné i ve výkonu rozhodnutí (srov. § 254 odst. 1 o.s.ř.). Nastala-li hmotněprávní sukcese na straně povinného po nařízení výkonu
rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění (při jeho provádění), je rozhodující,
zda přechod povinnosti je spjat s převzetím věci, práva nebo jiného majetku,
které byly nařízeným výkonem (coby předmět exekuce) postiženy; je-li tomu tak
(právní nástupce povinného předmět exekuce převzal), postupuje soud podle
ustanovení § 107 o.s.ř. Po právní moci usnesení pak soud pokračuje v řízení (v
provádění výkonu) s právním nástupcem povinného. V opačném případě, tj. nepřešel-li na právního nástupce povinného předmět exekuce, nelze v řízení (v
provádění výkonu) pokračovat, neboť právnímu nástupci nepatří majetek, ohledně
kterého byl výkon nařízen; soud podle § 107 o.s.ř. nemůže postupovat a
jediným východiskem je zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h)
o.s.ř. Na návrh státu, kterému má dědictví připadnout podle § 462 obč. zák. (jako tzv.
odúmrť), lze nařídit likvidaci dědictví jen tehdy, jestliže peníze z dědictví
nepostačují k úhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele a
všech zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát odpovídá podle § 472 odst. 1 obč. zák., jestliže stát nabídl věřitelům k úhradě jejich pohledávek věci z
dědictví a jestliže věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku
odmítl (§ 472 odst. 1, 2 obč. zák., § 175t odst. 1 o.s.ř.). Návrh na nařízení
likvidace dědictví může být podán jen před pravomocným skončením projednání
dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2143/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2003 pod č. 13). Je sice pravda, že pokud dědicové dědictví odmítnou, nastává stejná
situace, jako kdyby zůstavitel žádné dědice nezanechal (odmítnutí dědictví má
zpětné účinky ke dni smrti zůstavitele), a až do právní moci usnesení, kterým
bylo potvrzeno, že dědictví připadlo státu (§ 175q odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), je
považován za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví – tedy i movitých
věcí postižených výkonem rozhodnutí – stát. Na straně druhé však nelze
přehlížet důsledky, které nastanou, jestliže soud vyhoví návrhu státu a
usnesením nařídí likvidaci dědictví (§ 175t o.s.ř.). Po právní moci takového
usnesení provede soud zpeněžení všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo
dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu (zákona č. 328/1991 Sb.) a o majetku
zůstavitele, který se nepodařilo takto zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s
účinností ke dni smrti zůstavitele (srov. § 175u odst. 1, 2 o.s.ř.). V usnesení o nařízení likvidace dědictví vyzve soud věřitele, aby mu ve
stanovené lhůtě oznámili své pohledávky, a upozorní je, že pohledávky, které
nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (srov. § 175t odst. 2, větu první,
o.s.ř.); to platí i o pohledávkách, k jejichž vydobytí je veden výkon
rozhodnutí. Z toho vyplývá, že (pravomocně nařízený) výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí patřících do dědictví po zůstaviteli by nemohl být po dobu
likvidace dědictví proveden (uspokojení přihlášené pohledávky z věcí, o nichž
bylo rozhodnuto ve smyslu § 175u odst. 2 o.s.ř., by připadalo v úvahu až po
skončení likvidace). Uvedené důsledky, jež mají základ v přednostním uspokojení
přihlášených pohledávek věřitelů z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (§
175v odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) před odděleným uspokojením cestou exekuce, naopak
nenastanou, jestliže usnesení podle § 175q odst. 1 písm. b) o.s.ř. nabude
právní moci. V takovém případě platí, že vlastníkem exekucí postižených
movitých věcí, které patří do dědictví, je – s účinností ke dni smrti
zůstavitele – stát, s nímž jako s právním nástupcem povinného, který předmět
exekuce převzal, může soud po právní moci usnesení podle § 107 odst. 1 o.s.ř. v
provádění výkonu rozhodnutí pokračovat.
Lze uzavřít, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož není pro rozhodnutí
podle § 107 odst. 1 o.s.ř. významné, zda usnesení o dědictví, jímž soud
potvrdil, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nabylo právní
moci, správný není. Nejvyšší soud proto jeho rozhodnutí zrušil, a protože
důvody kasace platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Pavel
K r b e
k
předseda senátu