20 Cdo 1062/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. e., a.s., proti
povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro 18.998,46 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11058/2002, o dovolání
povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 9. 2004, č.j. 39 Co
341/2004-75, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 9. 2004, č.j. 39 Co
341/2004-75, v potvrzujícím výroku o věci samé, a usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 9 z 10. 6. 2004, č.j. 25 Nc 11058/2002-60, se zrušují
a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že výrok o
nákladech řízení zrušil) ve věci samé potvrdil usnesení z 10. 6. 2004, č.j. 25
Nc 11058/2002-60, jímž obvodní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí
(správně exekuce). Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v závěru, že
aplikovat ustanovení § 290 odst. 1 o.s.ř., upravující zvláštní důvod zastavení
exekuce, nelze již proto, že ke dni vydání rozhodnutí obvodního soudu
neuplynula potřebná doba jednoho roku, a dále dovodil, že nepodaří-li se při
exekuci prodejem movitých věcí (prováděné na základě dalšího exekučního
příkazu) sepsat žádné movitosti, jež by mohly být prodány, bude to důvodem k
postupu vedoucímu až k případnému zastavení exekuce, nikoli ovšem podle § 268
odst. 1 písm. e/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu,
nýbrž opět podle ustanovení zvláštního, a to (nyní) § 326a o.s.ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zásadní právní význam
přisuzuje otázkám (podle jeho názoru posouzeným v rozporu s hmotným právem, a
tedy nesprávně):
1) zda soudní exekutor může exekuci provádět „libovolně dlouho“ až do
úplného uspokojení pohledávky oprávněného, či zda se analogicky podle § 52
odst. 1 exekučního řádu aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., a
tedy celou exekuci prováděnou ohledně veškerého majetku povinného nutno
zastavit,
2) zda se v situaci popsané ustanovením § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
„přednostně aplikují zvláštní ustanovení ohledně zastavení provedení dílčích
způsobů exekuce“ (zde ustanovení § 290 odst. 1 o.s.ř.), či zda v případě
exekuce prováděné na veškerý majetek povinného nutno analogicky (§ 52 odst. 1
exekučního řádu) aplikovat obecnou úpravu zastavení provedení exekuce podle §
268 a násl. o.s.ř.
Zásadní právní význam pak dovolatel přisuzuje i otázkám, zda je pro právní
závěr ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. „nezbytné, aby exekutor a
oprávněný vyčíslili své náklady“, jsou-li zde příslušné právní předpisy,
zejména vyhlášky č. 330/2001 Sb., 484/2000 Sb. a 178/1996 Sb., a zda lze k tíži
povinného přičítat skutečnost, že nemá žádný exekučně postižitelný majetek.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, jejž považuje za rozporný s
„doktrínou, že zákon připouští jen takovou exekuci, která slouží k uspokojení
oprávněného a která by neměla být použita tam, kde se ukazuje, že k tomuto cíli
nemůže vést.“ Protože je exekuce prováděna téměř dva roky, aniž byl zjistěn (a
poté postižen) jakýkoli majetek povinného, považuje dovolatel „takovýto postup
oprávněného resp. soudního exekutora za šikanosní a zjevně bezúčelné provádění
exekuce“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jsou
v něm řešeny přinejmenším dvě (dovolatelem formulované nejdříve) judikaturou
dovolacího soudu dosud nevyřešené právní otázky (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejichž
posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně
(nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje povinný, pro rozpor s hmotným právem).
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání je v dané věci (podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve
spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.) přípustné,
nemohl soud – nejdříve – nepřihlédnout k vadě řízení, jež mohla mít – a měla –
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že soud
prvního stupně (a poté ve svém potvrzujícím výroku i soud odvolací) – ač mu
povinný dal pouze „podnět k zastavení exekuce“ (soud prvního stupně to ostatně
výslovně v odůvodnění rozhodnutí uvedl) – přesto rozhodl tak, že „zamítl návrh
na zastavení výkonu rozhodnutí“, tedy rozhodl o procesním úkonu, jenž vůbec
nebyl učiněn. To, že povinný nepodal – ani podat nemínil – návrh na zastavení
exekuce, vyplývá nejen z výslovného označení jeho úkonu z 22. 8. 2003 (č.l. 15,
16), ale i úkonu ze 17. 1. 2004, označeného jako „opakovaný podnět k zastavení
exekuce“ (č.l. 32), v němž zdůrazňuje, že „v souladu s ust. § 269 odst. 1
o.s.ř. může soud o zastavení exekuce rozhodnout jak na návrh, tak z úřední
povinnosti“.
Při rozhodování o zastavení exekuce lze přitom vyjít z nauky i judikatury k
ustanovení § 268 o.s.ř., upravujícímu zastavení výkonu rozhodnutí, avšak s
výjimkou (kromě jiného) právě jeho odstavce 1 písm. e/, kde je odlišný náhled
odůvodněn principem, že exekutor volí v souladu s § 58 odst. 3 a 47 odst. 1
exekučního řádu způsob, kterým bude exekuce provedena.
Ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. upravuje situaci, kdy po provedení
úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek
nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže jeho
realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty.
Exekutor v takovém případě podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm,
jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho
dovodil hodnotu zjištěného majetku. Nesouhlasí-li oprávněný se zastavením
exekuce s odůvodněním, že majetek byl exekutorem zjištěn nedostatečně, soud
jej vyzve, aby uvedl, které další úkony mají být ke zjištění majetku provedeny,
a posoudí jejich možnou úspěšnost předtím, než exekuci zastaví, nebo exekutora
vyzve, aby v exekuci pokračoval. Takový postup soudu však musí být v souladu s
ustanovením § 58 odst. 3 exekučního řádu, podle něhož exekutor volí způsob,
jímž bude exekuce provedena. Výzva, aby exekutor v exekuci pokračoval, byť
nemusí mít formu usnesení, musí obsahovat závažné důvody, pro něž se soud
domnívá, že ještě lze nalézt postižitelný majetek povinného. Exekutor je v
takovém případě povinen v exekuci pokračovat, protože je podle § 46 odst. 1
exekučního řádu povinen „činit úkony směřující k provedení exekuce“.
Z povahy exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., v tomto směru od
soudního výkonu rozhodnutí odlišné, tedy plyne, že podnět k zastavení exekuce
právě podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. nepodává povinný, nýbrž soudní
exekutor. Ten však, jak vyplývá z celého obsahu spisu, zejména z jeho podání z
28. 8. 2003 (č.l. 19), z 15. 1. 2004 (č.l. 31) a z 8. 3. 2004 (č.l. 52) nejenže
takovýto podnět nepodal, nýbrž opakovaně explicitně vyjadřuje s případným
zastavením exekuce nesouhlas a zdůrazňuje, že k jejímu zastavení „pro
majetkovou nedostatečnost by mělo dojít až poté, co tento podnět dá sám soudní
exekutor, který v rámci probíhající exekuce vydal několik exekučních příkazů“.
Jestliže tedy podnět k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/
o.s.ř. podal povinný a jestliže soudní exekutor s jejím zastavením nesouhlasil,
pak důvodu k rozhodování podle § 268 odst. 1 písm. e/ ve spojení s ustanovením
§ 269 odst. 1 in fine o.s.ř. nebylo. Je přitom nepochybné, že podal-li by
povinný řádný návrh na zastavení exekuce, soud by se jím zabývat musel, a že by
v případě závěru o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. e/ o.s.ř. takovýto návrh zamítl.
Kromě uvedeného nelze nevidět, že důvod zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. e/ o.s.ř. se (podobně jako podle písm. d/ uvedeného ustanovení)
uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně i nemovitostí,
resp. podniku (viz Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka,
Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu však
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. (jež u tohoto typu exekuce nutno
vykládat v návaznosti na ustanovení § 264 odst. 2 o.s.ř.) aplikovat nelze, a to
již proto, že srážky ze mzdy se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1
o.s.ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady
výkonu, zaplacena (srov. též Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, Panorama
Praha, 1985, str. 235).
Protože tedy zamítnutím – ve skutečnosti nepodaného – návrhu bylo řízení
zatíženo vadou, jež mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§
88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu