20 Cdo 107/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce C. o. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 19, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 143/2002, o
dovolání Podniku bytového hospodářství M. „v likvidaci“, zastoupeného
advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
31.10.2002, č.j. 22 Co 2401/2002-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně připustil
záměnu účastníků na procesní straně žalované tak, že z řízení vystupuje Česká
republika - Ministerstvo financí, a na její místo vstupuje Podnik bytového
hospodářství M., státní podnik „v likvidaci“. Návrh žalobce a souhlas původního
žalovaného byl dán, pročež podle odvolací soudu byly splněny podmínky
ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř.; námitky Podniku bytového hospodářství
M. „v likvidaci“ pokládal za nevýznamné proto, že mají podepřít
jen názor, že není subjektem v daném sporu pasivně legitimovaným, který však ve
vztahu k rozhodnutí podle uvedeného ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. rozhodný
není.
Podnik bytového hospodářství M. „v likvidaci“ (zastoupen advokátem)
odvolacímu soudu ve včasném dovolání vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, neboť, jak uvedl, je otázka pasivní věcné
legitimace „jednou z podmínek řízení“ k jejímuž splnění soud přihlíží kdykoliv
za řízení; dalším důvodem, pro který záměna účastníků připuštěna být neměla, je
podle dovolatele okolnost, že mezi ním a žalobcem bylo o tomtéž určení již
pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne
31.8.1998, sp. zn. 6 C 53/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12.11.1998, č.j. 8 Co 2650/98-59).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, jímž bylo rozhodnuto o záměně účastníka (§ 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Otázka, zda rozhodnutí vydané podle § 92 odst. 2 o.s.ř. obstojí či
nikoliv, se z pohledu přípustných hledisek přezkumu (viz § 241a odst. 2, § 242
odst. 3 o.s.ř.) klade v rovině zákonnosti, tj., zda byly - či nikoli - dány
podmínky pro jeho vydání, pročež nezbývá, než ji podřadit dovolacímu důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Správnost napadeného rozhodnutí dovolací soud posuzuje
z hlediska dovolatelem uplatněných námitek, při respektu k zásadě, že - není-li
zde vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. - je vázán dovolacím
důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. může soud na návrh žalobce a se souhlasem
žalovaného připustit, aby dosavadní žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho
místo vstoupil někdo jiný; souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba jen tehdy, má-li být takto zaměněn žalobce.
Soud o záměně účastníků rozhoduje usnesením, proti němuž je odvolání
objektivně přípustné (§ 201, § 202 odst. 1, 2 a contrario o.s.ř.). Odvolání
subjektu, který se účastníkem řízení stává jeho vykonatelností (§ 171 odst. 2
o.s.ř.) nelze odmítnout jako podané někým, kdo nedisponuje odvolací legitimací
(§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); je tomu tak proto, že občanský soudní řád do
řízení přistoupivšího účastníka z možnosti podat odvolání výslovně nevylučuje a
nelze ani argumentovat tím, že mu nebyla v jeho právech způsobena újma
(odčinitelná tím, že napadené usnesení odvolací soud zruší, resp. změní a
rozhodne, že se přistoupení do řízení nepřipouští); takovou újmu lze z hlediska
toho, o jehož přistoupení do řízení bylo rozhodnuto, založit tehdy, vydá-li
soud rozhodnutí podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř., ačkoli pro ně nebyly
splněny předpoklady, např. proto, že žalobce takový postup nenavrhl, chyběl
souhlas původního žalovaného, byly zaměněny důvody postupu podle § 92 o.s.ř. s
důvody procesního nástupnictvím podle § 107, § 107a o.s.ř., jestliže by záměnou
účastníka nastal stav nedostatku tzv. podmínek řízení, případně proto, že jde o
postup zjevně procesně neekonomický.
Tyto zásady, které Nejvyšší soud vyslovil již dříve ve vztahu k
odvolání (srov. kupř. usnesení ze dne 27.4.2000, sp. zn. 20 Cdo 511/2000,
uveřejněné pod č. 114/2000 v časopisu Soudní judikatura, nebo usnesení ze dne
29.5.2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek), se přirozeně uplatní i při posouzení správnosti
rozhodnutí, kterým o odvolání proti usnesení podle § 92 odst. 2 o.s.ř.
rozhodl odvolací soud, k němuž dochází v řízení dovolacím.
V souladu s dispoziční zásadou je na žalobci, aby určil, kdo bude v
řízení žalovaným, případně aby i nesl za toto určení (okruh účastníků) procesní
odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, již z hlediska
uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a
naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se
projeví tím, že jeho žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že -
oproti situaci při zahájení řízení - se později, v jeho průběhu, již projevuje
(a to právě v rámci institutů podle § 91 odst. 1, 2 o.s.ř.) specifická
ingerence soudu; jejím účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž
zajistit, aby řízení proběhlo - z hlediska daných procesních pravidel -
korektně a hospodárně.
Pokud tedy dovolatel dovozoval, že nemohl postupem dle § 92 odst. 2
o.s.ř. nahradit původně žalovanou Českou republiku – Ministerstvo financí (a
stát se tak účastníkem řízení namísto ní) z toho důvodu, že není ve sporu
pasivně věcně legitimován, je jeho názor nesprávný, a naopak třeba přisvědčit
právnímu závěru, k němuž dospěl soudu odvolací. Úvaha, zda tomu, kdo má do
řízení vstoupit jako žalovaný, svědčí nebo nesvědčí pasivní věcná legitimace,
se promítá, jak bylo řečeno, až do výsledku sporu, a v rámci vymezeném
ustanovením § 92 odst. 2 o.s.ř. místa nemá. Ani kdyby námitka nedostatku
pasivní věcné legitimace na straně dovolatele byla zcela zjevně správná, není
překážkou, aby - byly-li jinak splněny zákonem stanovené podmínky - soud návrhu
žalobce nevyhověl, a dovolatelův vstup do řízení nepřipustil. Že nedostatek
pasivní věcné legitimace nezakládá nedostatek tzv. podmínek řízení ve smyslu §
103 a násl. o.s.ř. (jak se domnívá dovolatel), je nabíledni.
Ohledně druhé námitky, vycházející z argumentu překážkou rozsouzené
věci, je situace jiná potud, že nedostatek této překážky mezi podmínky
řízení patří (§ 159a odst. 5 o.s.ř.).
Z obsahu spisu se však podává, že existence této překážky se mezi
účastníky zjevuje v poloze sporné; žalobce návrh na účastnickou záměnu učinil
přesto, že je mu existence předchozího sporu samozřejmě známa, vycházeje zjevně
z předpokladu, že následná právní úprava (jejíž účinnost zasáhla do průběhu
řízení) se jednak dotkla právního postavení původní žalované a jednak vybavila
státní podnik dovolatelův jinými právními dispozicemi, než kterými byl nadán
dříve, přičemž jen nedostatek některých byl důvodem, pro který v původním
řízení neměl proti žalovanému úspěch.
Oproti pravidlu (srov. výše označené rozhodnutí ze dne 29.5.2001, sp.
zn. 29 Odo 232/2001) se tedy jeví být procesně přiléhavé ponechat
hodnocení těchto sporných názorů vlastnímu řízení, a nelimitovat je mezemi
rozhodnutí pouze procesní povahy, jímž rozhodnutí podle § 92 odst. 2 o.s.ř. je.
Na straně jedné dovolatel zahájení (případně jiného) řízení proti sobě zabránit
nemůže, na straně druhé námitka překážkou rozsouzené věci mu přirozeně zůstává
i nadále, a princip procesní ekonomie dotčen nebude.
Též se zřetelem k dispoziční zásadě je namístě úsudek, že v mezích
dovoláním založeného přezkumu dostatečného důvodu pro závěr, že dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu je nesprávné, není; pročež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení - mezi původními účastníky - bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř.; úspěšnému žalobci, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu
dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu