20 Cdo 1087/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. p. m. M. a L., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému R. H., zastoupenému advokátkou, pro 206,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 28 E 1236/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2007, č. j. 9 Co 946/2006-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 8. 2003, č. j. 28 E 1236/2003-5, kterým Okresní soud v Mostě nařídil podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 2. 2. 1999, č. j. Ro 14369/98-5, k uspokojení pohledávky ve výši 206,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.170,- Kč, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (výrok I.) a uložil povinnému zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 1.200,- Kč (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že exekuční titul splňuje všechny formální i materiální podmínky pro výkon rozhodnutí a rovněž ostatní podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny. Konstatoval, že
povinný proti platebnímu rozkazu nepodal odpor, a rozhodnutí tak nabylo právní moci.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž rozsáhle popisuje průběh celého řízení včetně událostí, které vydání exekučního titulu předcházely. Dále namítá, že byl uveden v omyl ze strany oprávněné, jelikož mu byly v krátkém časovém období zaslány dva platební rozkazy se shodným obsahem. Proti prvému povinný podal odpor a proti druhému, který je exekučním titulem, nikoli, „neb se domníval, že obdržel tentýž platební rozkaz duplicitně“. Uvádí, že teprve z tohoto napadeného projednání výkonu rozhodnutí tuto skutečnost zjistil; dle oprávněné uskutečnil povinný obě jízdy stejného dne, ve stejnou dobu a ve stejném dopravním prostředku, ale na jiné lince. K prověření této skutečnosti však nikdy nedošlo. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V řízení o výkon rozhodnutí soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí (tedy v daném případě to, zda povinný prostředkem městské hromadné dopravy cestoval či nikoliv), jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Námitka, že povinný byl uveden v omyl vydáním dvou platebních rozkazů se shodným obsahem (ostatně z hlediska posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí právně nevýznamná), kdy proti prvému z nich (jež však není podkladovým rozhodnutím v rámci tohoto řízení o výkon rozhodnutí) podal odpor, byla v řízení vznesena poprvé až v dovolání, jde tedy – z hlediska ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. – o nepřípustné novum (v odvolání /č.l. 11/ dovolatel namítal pouze věcnou nesprávnost vykonávaného rozhodnutí, aniž by jakkoli namítal případný nedostatek formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí).
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu