20 Cdo 1103/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v O., proti povinnému P. K.,
zastoupenému advokátkou, pro 182 000,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých
věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 1371/97, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 10
Co 405/2005-79, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 10 Co 405/2005-79,
a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2003, č.j. 53 E 1371/97-57,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2003, č.j. 53 E
1371/97-57, zastavil výkon rozhodnutí ohledně jistiny 182 000,- Kč (výrok I.) a
nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného též k vymožení
příslušenství 189 422,- Kč (výrok II.), představujícího úrok z prodlení ve výši
17 % z pohledávky 182 000,- Kč za dobu od 1. 1. 1995 do 14. 2. 2001 (tj. do
doby zaplacení jistiny), a to podle svého rozsudku ze dne 20. 3. 1996, č.j. 29
C 134/95-43, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2.
1997, č.j. 8 Co 982/96-62; současně uložil povinnému zaplatit soudní poplatek z
návrhu na výkon rozhodnutí 3 780,- Kč (výrok III.) a rozhodl, v jakém rozsahu
povinný nesmí nakládat se svým majetkem (výrok IV.).
Krajský soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že výrok
podkladového rozhodnutí, jímž bylo povinnému uloženo zaplatit Úřadu práce v O.
182 000,- Kč spolu s 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do 3 dnů od právní
moci rozhodnutí, je i ohledně příslušenství materiálně vykonatelný. Rozsah
přiznaných úroků z prodlení lze dovodit za pomoci hmotněprávních předpisů, a to
§ 517 odst. 2, věta první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.) ve spojení s ustanovením § 559
odst. 1 obč. zák., z nichž plyne, že přiznané úroky z prodlení jsou spojeny s
peněžitou pohledávkou a platí se až do zániku dluhu jeho splněním. Byl-li
povinný zavázán zaplatit 17 % úrok z prodlení z částky 182 000,- Kč od 1. 1.
1995, tak „z hlediska času důvod k jeho placení zanikl dnem 14. 2. 2001, kdy
byla pohledávka oprávněné zaplacena“. Rovněž přisvědčil soudu prvního stupně,
že není dán nedostatek aktivní legitimace, vystupuje-li v řízení na straně
oprávněného nikoli přímo Úřad práce v O., jemuž byla vymáhaná pohledávka i s
příslušenstvím podkladovým rozhodnutím přiznána, nýbrž Česká republika, jejíž
organizační složkou se stal Úřad práce v O. podle zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), s účinností od 1.
1. 2001. Chybné označení oprávněné v rozhodnutí soudu prvního stupně sám
napravil.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a
jímž (podle obsahu) napadá výrok o nařízení výkonu rozhodnutí
pro příslušenství – namítá povinný, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že podkladové rozhodnutí není
ohledně příslušenství materiálně vykonatelné, jelikož v něm není vymezen rozsah
povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen, resp. doba, za niž
se úrok z prodlení přiznává, a ani samotná oprávněná nevymezila dobu, za niž
požaduje zaplacení úroku z prodlení, v řízení nalézacím. Dále spatřuje
nesprávné právní posouzení i v nedostatku aktivní věcné legitimace, když
podkladové rozhodnutí přiznává příslušenství Úřadu práce v O., zatímco výkon
rozhodnutí byl nařízen ve prospěch České republiky, za kterou jedná její
organizační složka Úřad práce v O. Do přijetí zákona č. 219/2000 Sb. svědčila
aktivní legitimace k podání návrhu na výkon rozhodnutí Úřadu práce v O. a
nikoli České republice, resp. státu zastoupenému jeho organizační složkou. Vadu
řízení shledává ve skutečnosti, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně, nicméně doplnil označení oprávněné jako Česká republika – Úřad
práce v O., ačkoliv pokud soud prvního stupně označil oprávněnou jako Úřad
práce v O., přiznal procesní způsobilost subjektu, který ji – dle právního
stavu v době vydání usnesení soudu prvního stupně – neměl. Navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle
§ 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání
nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c)
o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž
předcházelo kasační rozhodnutí, ale soud prvního stupně rozhodl shodně jako v
předchozím případě, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu
podřaditelné.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2
o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jelikož otázka
aktivní legitimace a otázka materiální vykonatelnosti titulu v uvedených
souvislostech dosud nebyly dovolacím soudem řešeny) je důvodné.
Odvolací soud posoudil správně otázku, kdo je za (právního stavu
platného v době rozhodování odvolacího soudu) aktivně věcně legitimován vymáhat
příslušenství, jež bylo podkladovým rozhodnutím přiznáno Úřadu práce v O.
Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a
působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákona č. 9/1991 Sb.) – účinného od 1. 2. 1991 do 30. 9.
2004 – byly orgány státní správy zabezpečující státní politiku zaměstnanosti v
České republice
a) ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky
b) úřady práce
Podle § 2 odst. 2, věta první, zákona č. 9/1991 Sb. byly úřady práce
správními úřady.
Podle § 17 zákona č. 9/1991 Sb. byly považovány za úřady práce podle
tohoto zákona i úřady práce a Úřad práce hlavního města P. zřízené podle
zákonného opatření České národní rady č. 306/1990 Sb., o zřízení úřadů práce.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
zákon č. 219/2000 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, jsou
organizačními složkami státu ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní
soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář
prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce
práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná
zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§
51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké
sněmovny a Kancelář Senátu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení není organizační složka právnickou
osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle
zvláštních předpisů a její jednání je v těchto případech jednáním státu.
Podle § 51 odst. 1, věta první, zákona č. 219/2000 Sb. státní
rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev
a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými
prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů
ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i
Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní
organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§
8) dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření
nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§ 3); týmž dnem Kancelář
Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu nabývají obdobné postavení jako
organizační složky státu.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pokud byly státní organizace
dotčené změnami podle § 51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní
organizační jednotkou organizační složky podle § 51 odst. 2, účastníky právních
vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky
soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí
účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát
v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že s účinností od 1. 1. 2001 se staly
úřady práce organizačními složkami státu a stát byl tak v době, kdy bylo vydáno
přezkoumávané usnesení o příslušenství aktivně věcně legitimován v řízení o
jeho výkon, i když bylo příslušenství spolu s pohledávkou přiznáno v nalézacím
řízení Úřadu práce v O. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7.
2002, sp. zn. 33 Odo 404/2002). Ke změně v postavení Úřadu práce v O. jako
organizační složky státu nedošlo ani posléze zákonem č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů – účinným od 1. 10. 2004 – podle
jehož ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) vykonávají státní správu v oblasti státní
politiky zaměstnanosti v České republice i nadále úřady práce.
Neobstojí ani výtka vady řízení uplatněná povinným v souvislosti s
účastí České republiky ve vykonávacím řízení. V projednávané věci podala návrh
na výkon rozhodnutí Česká republika, za kterou jednal Úřad práce v O. Pokud
soud prvního stupně označil v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2003, č.j. 53 E
1371/97-57, oprávněnou v rozporu s údaji v návrhu na výkon rozhodnutí (část
jejího označení opomněl), i s přihlédnutím k tomu, že ji
jinak v ostatních rozhodnutích označoval správně, jednalo se o zjevnou
nesprávnost, kterou mohl svým postupem napravit odvolací soud. Mělo se tak stát
podle § 222 odst. 3 o.s.ř. Zvolený postup však nelze pokládat za vadu, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní posouzení otázky materiální vykonatelnosti odvolacím soudem však
není správné.
Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li
rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu
povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke
splnění povinnosti.
V projednávaném případě bylo podkladovým rozhodnutím soudu prvního stupně ve
spojení s rozhodnutím odvolacího soudu povinnému uloženo zaplatit oprávněné
mimo jiné úrok z prodlení ve výši 17 % z částky 182 000,- Kč ode dne 1. 1. 1995
do tří dnů od právní moci podkladového rozhodnutí. V řízení o výkon rozhodnutí
zásadně nepřísluší posuzovat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je
nařizován. Soud při jeho nařizování toliko hodnotí materiální vykonatelnost
uložené povinnosti, tj. poměřuje, zda lze takto uloženou povinnost
provést některým ze zákonem upravených způsobů provedení výkonu rozhodnutí.
Jde-li o plnění peněžité, obvykle takové posouzení ústí v ověření, zda z titulu
vyplývá, kdo, komu a kolik měl zaplatit. Přitom splnění předpokladů materiální
vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozhodnutí, který však lze vykládat v
souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace
oprávněného a povinného) nebo s odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže
ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o
obsahu a rozsahu uložených povinností s přihlédnutím k hmotněprávní povaze věci
nebo k předepsanému způsobu výkonu rozhodnutí (Občanský soudní řád, komentář –
II. díl, C.H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, str. 1425). Soud se tedy může
uchýlit i k odůvodnění rozhodnutí, avšak jen k tomu účelu, aby
výrok náležitě vyložil, nikoli aby jej doplňoval či opravoval (V. Kurka, L.
Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310).
Těmto požadavkům povinnost uložená ve vykonávaném rozhodnutí nevyhovuje. Úrok z
prodlení je příslušenstvím pohledávky a představuje plnění, které je podle
hmotněprávní úpravy spjato s peněžitým dluhem a náleží věřiteli po dobu, dokud
dlužník svůj dluh, s jehož plněním se ocitl v prodlení, věřiteli řádně nesplní
(§ 517 odst. 2 a § 559 odst. 1 obč. zák.). Není však povinností věřitele
uplatňovat úrok z prodlení v rozsahu, v jakém mu podle hmotného práva náleží.
Občanské soudní řízení sporné, v němž byl podkladový titul vydán, je ovládáno
zásadou dispoziční. Řízení se zahajuje na návrh (§ 79 odst. 1, věta první,
o.s.ř.). Soud je návrhem vázán a může jej překročit jen v případech uvedených v
§ 153 odst. 2 o.s.ř., o které se v dané věci nejednalo. Jestliže v návrhu na
zahájení řízení nebyla uvedena doba, za kterou je úrok z prodlení požadován, a
soud bezezbytku převzal takovýto (neúplný a tedy neurčitý) žalobní požadavek do
svého výroku, pak bylo přiznáno příslušenství, aniž však byla stanovena jeho
výše. Lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv.
pariční lhůta – § 160 o.s.ř.) má význam jen z hlediska vykonatelnosti titulu,
nikoliv však pro otázku prodlení (viz Občanský zákoník, komentář, C.H.Beck, 10.
vydání, Praha 2006, str. 919). Podklady pro jiné závěry nelze seznat ani v
odůvodnění podkladového titulu, jež se o době, za kterou je úrok z prodlení
přiznáván, vůbec nezmiňuje.
Lze tedy uzavřít, že povinnému se prostřednictvím výše uvedeného
dovolacího důvodu podařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu