20 Cdo 1122/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R.
P., s. r. o., proti povinné M. Ž., pro 129.500,- Kč s příslušenstvím, prodejem
movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 13/97, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2001,
č.j. 11 Co 298/2001-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze
dne 12. 5. 1997, č.j. 53 E 13/97-7, kterým Okresní soud v Ostravě
nařídil podle svého rozsudku ze dne 17. 7. 1995, sp. zn. 27 C 609/93, k
vydobytí pohledávky ve výši 129.500,- Kč, nákladů předcházejícího řízení a
exekučních nákladů výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Odvolací soud
zjistil, že v nalézacím řízení byl povinné ustanoven podle § 29 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000,
opatrovník, jemuž byl stejnopis rozsudku řádně doručen. O
vykonatelnosti podkladového rozhodnutí proto neměl pochybnosti a rovněž další –
pro nařízení exekuce nezbytné – předpoklady byly podle jeho názoru splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem)
dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/
občanského soudního řádu. Konkrétně namítá, že v řízení, jež vydání
vykonávaného rozsudku předcházelo, jí soud – jako účastníku neznámého pobytu –
ustanovil opatrovníka, aniž byly splněny předpoklady, které pro takové opatření
stanoví § 29 odst. 2 občanského soudního řádu (nebyly vyčerpány všechny
dostupné možnosti ke zjištění místa jejího pobytu, popř. místa určeného pro
doručování). Tímto (nesprávným) postupem v nalézacím řízení – argumentuje
dovolatelka – jí byla odňata možnost jednat před soudem. Rozsudek, jehož výkon
byl navržen, se proto podle jejího názoru nemohl stát vykonatelným
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000 – dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené
věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně vydanému 12. 5. 1997 projednal a rozhodl o něm
podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15.
zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud jako s účastnicí na straně oprávněné jednal s obchodní
společností R. P., s. r. o., která se stala právní nástupkyní společnosti O.
T., s. r. o. (dříve O. T., a. s.).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §
238a o.s.ř.; o žádný z případů zde zmíněných však v projednávané věci nejde.
Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že
usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí
přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a
tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však
takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek
pravomoci soudu.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 o.s.ř., protože
odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil
(odstavec 1/) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila
(odstavec 2/).
Zbývá posoudit splnění podmínek přípustnosti v intencích ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř., které přípustnost (a tím i důvodnost) dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém)
spojuje s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným (k těmto vadám je ostatně dovolací soud povinen přihlédnout z
úřední povinnosti /srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř./). Přípustnost
dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou zmatečnostní
vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a
g/ o.s.ř. dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, je závěr o
přípustnosti dovolání závislý již pouze na zhodnocení námitky, že řízení, jež
předcházelo vydání vykonávaného rozhodnutí, je postiženo vadou podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jejímž důsledkem ve vykonávacím
řízení je podle dovolatelky nevykonatelnost exekučního titulu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné,
jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní
řád poskytuje (např. práva účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat
důkazy apod.). O vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde
přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska
zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními
předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoliv jen při vlastním rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 4/1998 pod č. 27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod č. 49).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č.
123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní
řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo
vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo „jinou“ vadou
podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon
takového rozhodnutí (do řízení o výkon rozhodnutí se takové vady – byť by
nalézací řízení zatěžovaly – nepřenášejí). Námitka dovolatelky, že v řízení
vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 609/93 jí byl ustanoven
opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v § 29 odst. 2
o.s.ř., a z tohoto důvodu s ní soud nejednal (ani jí nedoručil rozsudek), může
být relevantní toliko v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku,
jehož výkon oprávněná navrhla; při řešení včasnosti odvolání bude posouzení
účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu
splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura 1/2003 pod č. 16).
Při posuzování otázky vykonatelnosti k výkonu navrženého rozsudku by
významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl
řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatelka
neuplatnila.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy oprávněné,
která by na jejich náhradu měla právo, prokazatelné náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly (§ 243b odst. 4, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2,
věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu