Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 1138/2003

ze dne 2003-12-16
ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1138.2003.1

20 Cdo 1138/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. C. R. proti povinnému R. N., pro částku 3.882,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 E 554/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 30. září 2002 č. j. 10 Co 717/2002-19, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 4. 2002, č. j. 50 E 554/2000-8, jímž soud prvního stupně zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nařízený usnesením Okresního soudu v Ostravě z 24. 5. 2000, č. j. 50 E 554/200-5. Podle názoru odvolacího soudu došlo na základě ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), k zániku práva na výkon správního rozhodnutí uplynutím tří let od posledního dne lhůty stanovené pro splnění povinnosti uložené exekučním titulem (tj. rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu v Krnově z 11. 2. 1999, č. j. 263282/98-6381-II). V řízení před státními orgány telekomunikací se podle § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (dále jen „zákon o telekomunikacích“), při rozhodování o právech a povinnostech osob postupuje podle obecných předpisů o správním řízení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na

spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotný právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – českého telekomunikačního úřadu z 11. 2. 1999, č. j. 263282/98-6381-II. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je vykonáván právě takový titul, dovolatelka nevznesla)– i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2003

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu