20 Cdo 1151/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy
Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Ing. L. M., zastoupené
advokátkou, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, provedením prací a
výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 40 E 2/2005, o
dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005,
č.j. 64 Co 328/2005-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 11. 3.
2005, č.j. 40 E 2/2005-6, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle svého
usnesení ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 4 C 141/2002, výkon rozhodnutí uložením
pokuty 10.000,- Kč k vymožení povinnosti „umožnit oprávněné vyklidit byt v I.
patře domu čp. 18 v ulici Střížkovská 84 v P.“, tak, že se návrh na výkon
rozhodnutí zamítá. Současně zavázal oprávněnou zaplatit povinnému náklady za
řízení před soudem prvého stupně a před odvolacím soudem v celkové výši 1.650,-
Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady
pro nařízení výkonu rozhodnutí stanovené v § 261a odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.),
neboť podkladové rozhodnutí není materialně vykonatelné.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o neurčitosti
výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí. Podle jejího
názoru znění výroku titulu (usnesení o schválení smíru): „Žalobkyně se zavazuje
předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci usnesení a žalovaný se zavazuje
toto vyklizení umožnit do 15ti dnů od právní moci smíru“ obsahuje mimo jiné
povinnost žalovaného (nyní povinného) strpět její přístup do vyklizovaného bytu
za účelem vyzvednutí a odvozu jejích věcí. V nalézacím řízení vyšlo najevo, že
oprávněná nemá od předmětného bytu klíče a marně usiluje o vydání věcí, které
zůstaly v bytě, a zmíněný závazek představuje součinnost povinného nezbytnou k
tomu, aby oprávněná mohla splnit svoji povinnost vyklidit předmětný byt.
Oprávněná v dovolání zařazuje vymáhané plnění pod povinnost nájemce vyklidit
byt (srov. § 711 odst. 2, větu čtvrtou, zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) a poukazuje na to,
že při výkladu zastávaném odvolacím soudem by vyklizovaný subjekt musel vždy
nejprve uplatnit žalobu na vydání svých věcí a teprve pak, by mohl splnit svoji
povinnost a vyklidit byt. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro nedostatek
materiální vykonatelnosti, spočívající v nedostatečném vymezení rozsahu a
obsahu ukládané povinnosti, nevykonatelný.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto
případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dle § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné
rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle § 257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými
v tomto zákoně.
Podle § 258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou
povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze
jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením
prací a výkonů.
Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy,
obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a
obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení
lhůty ke splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí
je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl
výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném
případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu
vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Vykonávacímu
soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému
povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá
možným způsobům výkonu rozhodnutí, zda tato povinnost je konkretizována
dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž,
nelze vyloučit, že soud vykonávací dospěje k jinému závěru a pro nedostatek
(materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li vykonávaný titul všechny předpoklady
materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být
výkon rozhodnutí nařízen jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm
uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde v souzené věci)
neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.s.ř.
Není-li možné z vykonávaného titulu náležitosti materiální vykonatelnosti
uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené
povinnosti nebo ke způsobu výkonu rozhodnutí, nemůže takový titul být
způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně
vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v
§ 258 odst. 2 o.s.ř. Způsob výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění se řídí
povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k
předepsanému způsobu výkonu rozhodnutí, z obsahu rozhodnutí, především z jeho
výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k
odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené
povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li titul
povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů výkonu
rozhodnutí uvedenému v § 258 odst. 2 o.s.ř., nelze vyhovět požadavku
zakotvenému v ustanovení § 257 o.s.ř. a takový titul není proto možno z
materiálního hlediska vykonat.
Není důvodné tvrzení oprávněné, že vymáhané plnění “umožnit vyklizení
bytu“ lze vyložit s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o součinnost povinného
při plnění jejího závazku vyklidit byt. Povinnost vyklidit byt v sobě zahrnuje
i povinnost odevzdat byt (např. předáním klíčů) – srovnej Zprávu o poznatcích z
řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem dne 30. 12. 1983, pod sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněnou
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984 pod č. 27. Pod
odevzdáním nemovitosti je proto třeba chápat její předání do dispozice
oprávněného, respektive její zpřístupnění tak, aby ji mohl oprávněný ovládat
(užívat). Nemovitost tudíž není vyklizena již tehdy, jestliže povinný odstranil
všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou, a
to výlučně, oprávněnému (předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod.) – srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 670). Uvedený závazek ovšem předpokládá, že má vyklizovaný subjekt v
době rozhodování soudu (vydání) titulu nemovitost v držbě. Jinak nelze žalobě
na vyklizení vyhovět. Pokud soud v nalézacím řízení přesto schválil smír, jímž
se oprávněná zavázala předmětný byt vyklidit, není vykonávací soud oprávněn
věcnou správnost rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2000 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník
2005 pod č. 58). I kdyby však nalézací soud svým dalším výrokem „umožnit
vyklizení bytu“ sledoval zajištění opětovného přístupu oprávněné do bytu před
jejím vyklizením, nestačí to k závěru o materiální vykonatelnosti tohoto
výroku. Formulace výroku „umožnit vyklizení bytu“ nevyjadřuje žádný z možných
způsobů plnění (dare, facere, omittere, pati), na které navazují přípustné
způsoby výkonu rozhodnutí a pro svou přílišnou obecnost nevypovídá nic ani o
tom, jaké konkrétní povinnosti a v jakém rozsahu, jím měly být v souvislosti s
vyklizením uloženy, popřípadě, zda jím mělo být zajištěno právo na jiné plnění
například právo na vydání věcí, které měl povinný oprávněné zadržovat. K
posléze uvedenému je třeba dodat, že hmotné právo na vydání věcí (§ 126 obč. zák.) se realizuje prostřednictvím výroku, jímž se ukládá povinnému, aby
oprávněnému vydal nebo dodal věc, která byla identifikována (popsána) ve výroku
k výkonu navrženého rozhodnutí a vykonává se podle § 345 a násl. o.s.ř. (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1364/96 ze dne 19. 12. 1997,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1998 pod č. 19). Postup podle § 351 o. s. ř. není použitelný pro výkon rozhodnutí odebráním věci ani tehdy, jestliže
se věc, která má být odebrána, nenalezne u povinného (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 1969, sp. zn. 2 Cz 12/69, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1970, pod č. 48).
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o.s.ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu
výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu