20 Cdo 1166/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra
Mikuška ve věci žalujícího Plzeňského kraje, zastoupeného advokátem, proti
žalované A. U., s.r.o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce,
vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 49/2003, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. ledna 2005, č. j. 56 Co
272/2004, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
ve výši 1.200,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce s
odůvodněním, že vlastnické právo žalobce k věcem uvedených ve výroku
napadeného rozsudku nebrání tomu, aby tyto věci bylo možno postihnout exekucí.
Dle názoru odvolacího soudu povinná – žalobcem zřízená příspěvková organizace –
hospodaří s majetkem žalobcem jí předaným do správy s vlastní právní
subjektivitou a odpovědností z majetkových vztahů vyplývajících, a proto je
žalobce jakožto vlastník věcí svěřených povinné k hospodářskému využití ve svém
vlastnickém právu omezen dispozičním právem jím zřízené příspěvkové organizace.
Za této situace tedy nařízení výkonu rozhodnutí nepředstavuje neoprávněný zásah
do vlastnického práva žalobce a tento má proto povinnost strpět úhradu dluhu
povinné z prodeje svých – výkonem rozhodnutí postižených – věcí.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací
soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení § 256 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále
také jen „o.s.ř.“), a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu,
neboť jsou předmětné nemovitosti majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen
jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla povinnost
plynoucí z předmětného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo dovolání
žalobce zamítnuto.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy – byť s
časovým odstupem od jeho projevu - souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého
nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V
uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého
příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným
majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené
plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a
nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný
i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.200,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu