Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 1173/2002

ze dne 2003-05-28
ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1173.2002.1

20 Cdo 1173/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce S. s. B. K., státního

podniku v likvidaci, proti žalované H. N., o obnovu řízení, vedené u Okresního

soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 1359/2001, o dovolání žalované proti

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 2.

2002, č.j. 35 Co 49/2002-56, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 4. 2002,

č.j. 35 Co 49/2002-61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení Okresního

soudu v České Lípě ze dne 19. 12. 2001, č.j. 12 C 1359/2001-45, tak, že zamítl

návrh žalované na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 16

C 1638/97, a (doplňujícím usnesením) rozhodl o nákladech řízení před soudy obou

stupňů. Odvolací soud uzavřel, že důvod obnovy, uvedený v návrhu na její

povolení (§ 228 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), dán není. To, že

důkazy nemohly být v původním řízení použity, jde na vrub žalované, která tuto

situaci zavinila tím, že nepodala proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě

ze dne 11. 11. 1998, č.j. 16 C 1638/97-33, odvolání (podle odvolacího soudu tak

mohla učinit ve lhůtě počítané od 24. 5. 2001, kdy „si rozsudek u soudu

převzala“); nic jí nebránilo, aby v odvolání tvrdila skutkové okolnosti a

navrhovala k jejich verifikaci důkazy. Ustanovení opatrovníka v řízení, jehož

obnovu navrhuje, v rozporu s podmínkami stanovenými v § 29 odst. 2 občanského

soudního řádu, tj. přesto, že její pobyt nebyl neznámý, právo žalované

napadnout rozsudek řádným opravným prostředkem nevylučovalo.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátkou)

včasným dovoláním, jímž vytýká nesprávné právní posouzení věci (důvod podle §

241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu). Návrh podala proto, že v

řízení, jehož obnovu požaduje, „nebyla osobně jako účastník řízení vyslechnuta“

a nemohla předložit důkazy, neboť ji zastupoval opatrovník, ačkoli se v místě

bydliště zdržovala. Protože rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 11.

11. 1998, sp. zn. 16 C 1638/97, jímž byla zavázána zaplatit žalobci částku

481.369,60 Kč s příslušenstvím, nabyl právní moci 1. 1. 1999, je jí k dispozici

jako jediný opravný prostředek obnova řízení. Navrhla, aby dovolací soud

napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení

provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle

dosavadních právních předpisů. Jelikož rozsudek vydaný v řízení vedeném pod sp.

zn. 16 C 1638/97, jehož obnova se navrhuje, byl vydán přede dnem nabytí

účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, bod 16. cit. zákona),

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem

č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).

Dovolání – přípustné ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. (§ 238a odst. 1

písm. a/ o.s.ř.) – důvodné není.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v §

237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); jinak je vázán

uplatněným dovolacím důvodem – v daném případě důvodem podle § 241 odst. 3

písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) – včetně toho, jak jej

dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Jelikož

uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je

předmětem dovolacího přezkumu pouze závěr, že podmínky ustanovení § 228 odst. 1

písm. a/ o.s.ř. nejsou splněny.

Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a

o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže

odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav

nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji

na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. může účastník návrhem na

obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým

bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy,

které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro

něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Z hlediska skutkového stavu, který nebyl zpochybněn, vycházel odvolací soud z

toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 1638/97 ustanovil okresní soud podle

§ 29 odst. 2 o.s.ř žalované jako účastníku, jehož pobyt není znám, opatrovníka,

s nímž jednal a jemuž doručil rozsudek ze dne 11. 11. 1998 (podle potvrzení

nabyl 1. 1. 1999 právní moci). Opis rozsudku – opatřený doložkou právní moci –

převzala žalovaná v průběhu vykonávacího řízení (sp. zn. E 1145/99) spolu s

návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí dne 24. 5. 2001.

Účastníka, jehož pobyt není znám, opatrovník v řízení zastupuje, tedy vykonává

procesní práva a povinnosti, která by jinak, kdyby se řízení osobně účastnil,

mohl vykonat sám účastník. Opatrovník za účastníka jedná jeho jménem s tím, že

procesní následky jednání se přičítají přímo účastníkovi (srov. vymezení obsahu

zastoupení v § 22 odst. 1 obč. zák.). V tomto směru je postavení opatrovníka

(zástupce na základě rozhodnutí) stejné jako postavení zmocněnce na základě

plné moci (§ 24 až § 28 o.s.ř.). Ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. má –

jako důvod pro povolení obnovy řízení – na mysli takové skutečnosti nebo

důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové,“ tj. v době

původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy

nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil

povinnosti tvrzení nebo důkazní. Vědomost o skutečnostech nebo důkazech, popř.

zaviněné nesplnění povinnosti tvrdit a povinnosti navrhovat důkazy se za

situace, kdy účastníka zastupuje opatrovník (zmocněnec), pojí s osobou

účastníka; jinak řečeno, věděl-li o skutečnostech nebo důkazech v době, kdy

probíhalo původní řízení, účastník, platí totéž o jeho opatrovníku (zmocněnci).

Jelikož žalovaná netvrdila, že nemohla použít důkazy proto, že o nich v době

původního řízení nevěděla (že pro ni byly „nové“), není důvod obnovy podle §

228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – jak správně uzavřel odvolací soud – naplněn.

Dovolací soud se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím i v tom, že námitka, že

důkazy použít nemohla, jestliže opatrovník, který ji v řízení zastupoval, neměl

být ustanoven, neboť předpoklady pro takové opatření nebyly splněny, je

uplatnitelná řádným opravným prostředkem proti rozsudku vydanému v řízení,

jehož obnovu navrhla [důvodem obnovy totiž nemůže být nesprávný procesní postup

soudu (zde ustanovení opatrovníka bez náležitého vyšetření rozhodných

okolností) v řízení, jehož obnova se žádá; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura

4/2000 pod č. 45]. Úvahy odvolacího soudu, zda, popř. kdy začala běžet lhůta k

podání odvolání, se dovolacímu přezkumu vymykají; s otázkou, jejíž řešení

dovolatelka zpochybnila, nesouvisejí (splnění předpokladů pro ustanovení

opatrovníka a s tím spojené posouzení včasnosti řádného opravného prostředku

může napevno postavit jen odvolací soud v řízení o podaném odvolání proti

rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 11. 1998, č.j. 16 C

1638/97-33).

Odvolací soud při rozhodování vycházel z výše uvedeného, jeho právní posouzení

je tudíž správné; Nejvyšší soud proto – bez jednání (§ 243a odst. 1, věta

první, o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před

středníkem, o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobci, jemuž přísluší právo na náhradu

nákladů dovolacího řízení, žádné náklady v tomto stadiu řízení – podle obsahu

spisu – nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2003

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu