20 Cdo 1188/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. G., I. S. – u. T., GmbH & CO. KG, zastoupené advokátem, proti povinnému P. Z., zastoupenému advokátem, pro 68.380,87- DEM s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 1085/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2002, č.j. 20 Co 401/2002-24, takto :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2002, č.j. 20 Co 401/2002-24, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2001, č.j. 26 E 1085/99-12, se zrušují a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 10. 2001, č.j. 26 E 1085/99-12, jímž Městský soud v Brně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (rozsudku Zemského soudu v Hamburku ze dne 16. 1. 1996, č. 402 0 113/94, a usnesení téhož soudu o stanovení nákladů ze dne 11. 6. 1996) k vydobytí pohledávky oprávněné ve výši 68.380,87- DEM s příslušenstvím přikázáním pohledávky povinného z označeného účtu u banky, a. s. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, jejichž výkon oprávněná navrhla, vymezují povinný subjekt jako „firmu,“ tj. akciovou společnost; není jím tedy povinný - fyzická osoba, i když „v protokole z 8. 6. 1995, tedy předtím, než byl vynesen rozsudek, bylo usneseno, že se na žádost žalobkyně opravuje pasivní rubrum tak, že druhým žalovaným má být P. Z.“ I kdyby byl osobou povinnou P. Z., argumentuje dále odvolací soud, „bylo by velmi těžko dovodit,“ že rozhodnutí jsou vykonatelná; v době vydání titulů totiž žil v tomtéž bydlišti stejnojmenný syn povinného, který rovněž podnikal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, kterým prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zpochybňuje závěr, že povinný není tím, jemuž podkladová rozhodnutí ukládají povinnost plnit; opak podle dovolatelky vyplývá nejen z dodatku v označení žalovaného v titulech („majitel P. Z.“), ale i z dalších listin (žaloby, protokolu o ústním jednání z 6. 6. 1995).
Povinný ve vyjádření trvá na tom, že není subjektem, jehož podkladová rozhodnutí zavázala k plnění; na podporu toho tvrdí, že mu „oprávněný nikdy nezadal přepravní zakázku na cca 572 kartonů vitamínu C z Ruska do Hamburku.“ Podle povinného je pravděpodobné, že zakázku realizoval jeho syn, který podnikal samostatně.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť otázku, jejíž řešení
dovolatel napadl (zda podle podkladových rozhodnutí má povinnost plnit „firma P. Z. Akciová společnost,“ tedy právnická osoba, anebo P. Z. jako fyzická osoba) odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; z toho pak plyne, že dovolání je i důvodné.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení § 261a odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
Konstantní soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62) zastává názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Uvedené se uplatní nejen ve vztahu k exekučním titulům vydaným českými úřady, ale i v poměru k rozhodnutím justičních orgánů cizích států, jež jsou soudy České republiky vykonávány (srov. § 63 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů).
Z podkladových titulů, kterými jsou rozhodnutí soudu Spolkové republiky Německo, vyplývá, že (druhý) žalovaný, jemuž byla uložena povinnost plnit, byl označen jako „firma P. Z. Akciová společnost, majitel P. Z“ Z protokolu o veřejném zasedání z 6. 6. 1995 se podává, že – na žádost oprávněné – má být (druhým) žalovaným „pan P. Z.;“ soud k této opravě přistoupil se zdůvodněním, že – jak ostatně lze dovodit i z žaloby – (druhým) žalovaným je P. Z. a nikoliv akciová společnost. Tato okolnost je zdůrazněna i v důvodech rozsudku, kde se výslovně uvádí, že oprávněná nežalovala „neexistující akciovou společnost, nýbrž osobu P. Z.,“ a že identifikace (druhého) žalovaného v nalézacím řízení byla objasněna „usnesením ze dne 6. června 1995 BL 38/39.“
V projednávaném případě z rozhodnutí, jejichž výkon oprávněná navrhla, vyplývá, že (druhým) žalovaným nebyla právnická osoba (akciová společnost), nýbrž fyzická osoba (P. Z.), jež byla – tedy ve shodě s podkladovými rozhodnutími – v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jako povinná označena. O (žalované) fyzické osobě svědčí samotný dovětek, že majitelem „firmy … Akciové společnosti“ je P. Z., jehož postavení (druhého) žalovaného se zdůrazňuje i v odůvodnění rozsudku. Pochybnosti stran jeho označení byly v řízení, které vydání titulů předcházelo, odstraněny (i) tím, že Zemský soud v Hamburku vydal při veřejném zasedání usnesení, podle něhož (druhým) žalovaným není akciová společnost, nýbrž P. Z. (uvedený pod firemním označením).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Otázka zaměnitelnosti povinného s jeho synem předmětem dovolacího přezkumu být nemohla; na této úvaze napadené rozhodnutí totiž není založeno, přičemž současně platí, že skutková zjištění v tomto směru odvolací soud učinil procesně neregulérním způsobem (nejsou výsledkem hodnocení provedených důkazů), čímž řízení zatížil „jinou“ vadou ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu