20 Cdo 1191/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v
právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol V. proti žalované Tělovýchovné
jednotě S. V. zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Cm 1/95, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2000, č.j. 11 Cmo 586/99
- 379, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2000, č.j. 11 Cmo 586/99 - 379, a
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.9.1999, č.j. 25 Cm 1/95 -
356, se ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o navrácení majetkových práv
ohledně domu čp. 783 na stavební parcele č. 1023 v katastrálním území V.,
zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud - mimo jiné - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
části, v níž zamítl žalobu, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991
Sb., kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s
ní dohodu o navrácení majetkových práv k domu čp. 783 na stavební parcele č.
1023 v katastrálním území V. Za rozhodující pokládal posouzení, zda výsledkem
stavebních prací, jež byly provedeny v prvé polovině 70. let, byla rekonstrukce
této nemovitosti (jejímž vlastníkem byla ke dni 31.3.1948 Tělocvičná jednota
Sokol ve V.), anebo zda jimi byla vytvořena již věc (nemovitost) nová. Stavební
akci totiž stavební úřad (v rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 30.10.1972)
nazval „rekonstrukcí a přístavbou havarované sokolovny čp. 783“, předmětem
stavebního řízení byla mimo jiné „demolice havarované části tělocvičny“, a v
popisu povolených prací byla zahrnuta i čtyřpodlažní přístavba „pravého křídla
budovy“ (navazujícího na havárií nedotčenou restaurační a ubytovací část). Ze
znaleckého posudku z oboru stavebnictví, podaného J. N., pak plyne, že oproti
původní tělocvičně z cihelného nosného zdiva je nově zbudovaná část odlišné
konstrukce, převážně ocelové, a ze „staré“ části byla využita pouze původní
vstupní část , jež tvoří „nepatrný zlomek“ nově postavené tělovýchovné části
objektu. Při porovnání původní restaurační a ubytovací části (která zůstala
zachována) s částí nově vybudovanou tak činí část původní 21% „celkového
objemu“, a nová část tím nad ní „výrazně převažuje“ jak po stránce funkční tak
konstrukční. Stavbu tedy lze charakterizovat, uzavřel odvolací soud, jiným
dispozičním řešením prvního nadzemního podlaží, a jinými svislými i vodorovnými
nosnými konstrukcemi, pročež lze souhlasit se soudem prvního stupně, že
výsledkem rozsáhlých stavebních prací byla nová stavba, resp. nová věc „ve
smyslu práva“, a na ni restituční nároky žalobkyně tudíž nedopadají. K
posouzení otázky (zda přestavbou domu čp. 783 vznikla nová stavba) odvolací
soud zvláštním výrokem proti svému rozsudku připustil dovolání.
Ve včasném dovolání, směřujícím proti části rozsudku odvolacího
soudu o navrácení majetkových práv k domu čp. 783, žalobkyně (pověřeným
členem s právnickým vzděláním) namítla, že odvolací soud pominul resp. vadně
aplikoval právní názory, ke kterým soudní praxe již dříve dospěla, jmenovitě
ty, jež jsou vyjádřeny v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/93, v
rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, jakož i rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 1906/91/7. Dům čp. 783 k 31.3.1948 se sestával z
restaurační a ubytovací části a části sloužící tělovýchově (sokolovny), jež po
stránce stavebně technické tvořily jeden celek, a havárií v zimním období
1969/70 část restaurační a ubytovací nebyla nikterak postižena; havárií
vynucené demoliční činnosti (předcházející následnému vybudování nové
tělovýchovné části) tedy nemohly - ohledně celého domu - založit stav, „kdy již
není patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“, a proto nelze ani
usuzovat, že původní stavba zanikla. Závěr, že zachovaná část původní budovy
čp. 783 tvoří 21% obestavěného prostoru celé budovy dovolatelka pokládá za
„formalistickou hříčku“, neboť nic nevypovídá o stavební složitosti a
materiální náročnosti původní části budovy, jež byla zachována.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je
přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak zvláštním výrokem
rozhodl (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle § 239
odst. 1 o.s.ř. vychází z předpokladu zásadního významu po stránce právní,
plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř., neboť právě jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Oproti tomu námitky proti skutkovým
zjištěním, jež jinak naplňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř., jsou pro tento dovolací přezkum bez významu, a dovolací soud se jimi
zabývat nemůže.
Poněvadž s výjimkou vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež
nebyly vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody (včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově
vymezeny), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr
odvolacího soudu, že „dům čp. 783“ nepodléhá režimu restitučního navrácení
proto, že stavebními činnostmi v první polovině 70. let vznikla (oproti stavbě
původní, existující ku dni 31.3.1948) věc nová.
Právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkových zjištění hypotéze právní normy vyvodil nesprávné závěry).
Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991
Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných
organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č.
68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci
sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své
nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do
31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv
obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon
č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného
subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Ustanovení § 4 stanoví, že majetková
práva v rozsahu podle § 1 se navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v
němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody.
Soudní praxe se sjednotila v závěru, že slovy „dle stavu ku dni
31.3.1948“ má ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 4 zákona č. 232/1991
Sb. na mysli stav majetkových práv, a nikoli fyzický stav věcí, jichž se tato
práva týkají. Také Nejvyšší soud sdílí názor (a konstantně jej vyjadřuje), že
výsledky následné (po 31.3.1948) stavební činnosti, byť vedly k fyzické
(stavební) změně původní stavby, jsou z hlediska úpravy restitučních nároků
podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. nerozhodné, jestliže jimi nebyla
dotčena identita původní stavby jakožto věci, tvořící jediný (nepřímý) předmět
příslušného (nyní navraceného) práva. Platí, že restituční žalobu lze zamítnout
jen tehdy, je-li možné na základě skutkových zjištění uzavřít, že původní
stavba jako věc „ve smyslu práva“ zanikla, a namísto ní později vznikla věc
nová.
V otázce vzniku stavby jako nemovité věci judikatura (zejména k
zákonu č. 87/1991 Sb.) dovodila, že pro posouzení, kdy ke v zniku stavby
dochází - nejde-li o některou z tzv. speciálních staveb, jako jsou např.
stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, důlní díla apod. - je
rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od
něhož počínaje všechny další stavební práce směřují jen k dokončení takto
druhově i individuálně určené věci. Tím je stav, kdy je již jednoznačně a
nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží; od tohoto okamžiku, kdy se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě,
jsou pro ně veškeré další stavební práce bezvýznamné, neboť vše, co následně ke
stavbě „přiroste“, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu
patřila stavba jako věc v okamžiku jejího vzniku.
Obdobné platí při posuzování okamžiku zániku stavby; nadzemní stavba
zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla
destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím,
obvykle při současném odstranění zdiva příček (srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 31.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy 4/1994, str. 124-127, ze dne 28.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 375/93
/Právní rozhledy 3/1994, str. 98-101/, ze dne 31.1.1995, sp. zn. 3 Cz
57/92 /Právní rozhledy 7/1995, str. 281-284/, ze dne 25.4.1994, sp.
zn. 3 Cdo 37/93, /Bulletin Vrchního soudu v Praze č. 20/1994/, a četné
rozsudky Nejvyššího soudu, kupř. ze dne 30.9.1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, ze
dne 24.2.2000, sp. zn. 20 Cdo 521/98, a další).
Není pochyb, že součást věci, tj. to, co k ní podle její povahy náleží
a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§ 120 občanského
zákoníku), není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (pokud zákon
nestanoví jinak), a sdílí právní osud věci hlavní. Neoddělitelnost od věci
hlavní ve smyslu § 120 občanského zákoníku se spojuje nejen se znehodnocením
fyzickým, ale i hodnotovým, funkčním či estetickým.
Pokud při stavebních úpravách původní stavba nezanikla, potom logicky
platí, že vše, co k ní k důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje
podmínky citovaného § 120 obč. zák., („přístavba“, „nadstavba“,
„vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena
provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu
tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp.
změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přístavbě, právě proto, že původní
stavba jako věc nezanikla, na trvání její existence coby věci v právním smyslu
vliv nemá; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k
tomto názoru se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v rozsudcích ze dne 17.10.1996,
sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne
26.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon
1735/97, ze dne 28.2.2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27.9.2001. sp. zn.
2394/99 a 20 Cdo 2679/99).
Okolnosti „přebudování“ původní stavby, „rekonstrukce“, „výstavby
nových částí budov“, stejně jako „změny půdorysných rozměrů“ původní stavby a
nedostatek „totožnosti“ s původní stavbou, na něž povinní v restitučních
sporech zhusta poukazují, jsou tedy v sledovaných souvislostech (samy o sobě)
nevýznamné.
Odvolací soud, jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku, byť zřejmě
tyto zásady měl na mysli, je vadně aplikoval potud, že - ačkoli je vztahoval
pouze k části původní stavby - dovodil, že výsledkem pozdější stavební činnosti
byla nová věc (dům čp. 783) jako celek. Závěr o důsledcích jiného dispozičního
řešení prvního nadzemního podlaží a jiných svislých i vodorovných konstrukcí,
který tak učinil (že vznikla věc nová), by byl možný za (zvláštního)
předpokladu, že po havárii části domu čp. 783 (sloužící k tělovýchovným účelům)
byla část nedotčená (restaurační a ubytovací) oddělena, a na místě havárií
postižené části (kvalifikovaně demolované) byla postavena nová - a samostatná -
stavba.
To však ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy dospěly, neplyne; i
kdyby tomu bylo jinak, bylo nutné navrácení majetkových práv posuzovat odlišně
ve vztahu k původní (zbylé, oddělené) části restaurační a ubytovací, a
odlišně k věci nově vzniklé (sloužící tělovýchovným účelům), což se z jejich
rozhodnutí nepodává.
Jestliže tedy i nadále jde v případě domu čp. 783 o věc jedinou, pak -
ve smyslu uvedených právních názorů - nemůže být (primárně) rozhodné nic jiného
než to, zda původní věc (jako celek) z jim odpovídajících hledisek zanikla; je
tomu tak právě proto, že jen zánik původní věci mohl být předpokladem vzniku
(cestou stavební činnosti) věci nové. To je ovšem podmíněno zánikem té části
původního domu čp. 783, již představovala část restaurační a ubytovací.
Jestliže ta nezanikla (a soudy neučinily závěr opačný), pak se naopak prosadí
výše uvedené závěry o rekonstrukci, přístavbě apod. coby těch důsledcích
následné stavební činnosti, jež představují právně (toliko) součásti věci
původní, kdy kvantitativní rozsah stavební obnovy (oproti názoru odvolacího
soudu) je z hledisek právně vlastnických, a potažmo restitučních, nevýznamný.
V takovém případě platí, že nově postavené části, funkčně a provozně
technicky propojené s původní stavbou (která jako věc nezanikla), nepředstavují
samostatný předmět občanskoprávních vztahů, a neupírají identitu původní
stavbě, včetně způsobilosti být předmětem posuzovaných restitučních vztahů.
Jelikož oba soudy založily své závěry na právním názoru odlišném, resp.
na jeho odlišné (a nesprávné) aplikaci, je jejich právní posouzení věci nutně
nesprávné, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tudíž
uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek zrušil, a poněvadž
toutéž vadou (nesprávným právním posouzením) je zatížen i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil i jej, a soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§
243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu