20 Cdo 1199/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vladimíra
Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné T. C. R. a. s., proti povinné I. K., zastoupené
opatrovníkem pro řízení M. A., soudní tajemnicí Okresního soudu v Karlových
Varech, pro částku 5.183,60,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 E 1062/99, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 31. ledna 2003 č.
j. 13 Co 509/2002-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 6. 5.
2002, č. j. 24 E 1062/99-19, jímž soud prvního stupně (kromě jiného) zastavil
výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nařízený usnesením Okresního soudu v
Karlových Varech z 27. 12. 1999, č. j. 24 E 1062/99-4. Podle názoru odvolacího
soudu došlo na základě ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení (dále jen „správní řád“), k zániku práva na výkon správního
rozhodnutí uplynutím tří let od posledního dne lhůty stanovené pro splnění
povinnosti uložené exekučním titulem (tj. rozhodnutí Ministerstva dopravy a
spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu ze 17. 3. 1999, č. j. 170111/99-634
II. DL-RM/35).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým
ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na
spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní
posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i
na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené
ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní
rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího
soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/
nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je
možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotný právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku
použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu
rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – českého telekomunikačního úřadu z
17. 3. 1999, č. j. 170111/99-634 II. DL-RM/35. Odvolací soud ji však posoudil
ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28.
2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977,
sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování
soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z
27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o
rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou
být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty
uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je vykonáván
právě takový titul, dovolatelka nevznesla) – i současná judikatura (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z
28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení
nevykazuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s
dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné náklady tohoto řízení, na jejichž
náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní
situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a
§ 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá
právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu