20 Cdo 1234/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR – O. p. v Š., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. M., pro 1.746.092,35- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 2377/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2002, č.j. 11 Co 134/2002-26, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 30. 7. 2001, č.j. E 2377/2001-15, kterým Okresní soud v Šumperku nařídil podle předložených platebních výměrů k vymožení pohledávky ve výši 1.746.092,35- Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu byly splněny, zejména měl podkladová rozhodnutí za vykonatelná (§ 251, § 274 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), vlastnické právo povinného k nemovitostem za doložené (§ 335 odst. 1 o.s.ř.) a způsob výkonu neshledal ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. nevhodným. Nepřisvědčil rovněž námitce, že osoba, která podala návrh na nařízení výkonu, postrádá právní subjektivitu a procesní způsobilost.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (za něhož jednal zaměstnanec s právnickým vzděláním) dovoláním, jímž vytýká, že „v návrhu označený účastník – oprávněný – neodpovídá označení účastníka, který je právnickou osobou (viz. ust. §§ 1 a 2 odst. 3 zák. č. 551/1991 Sb), neboť zde není uvedeno sídlo a je zde uvedena jen organizační složka této právnické osoby.“ Navrhl, aby dovolací soud usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit (a kterým je při přezkumu dovolací soud vázán, viz § 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je tedy pouze
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Posuzováno podle obsahu podání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel nevytýká, že odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázek, jež jsou v daném stadiu vykonávacího řízení z věcného hlediska relevantní, jeho námitky nesměřují proti nedostatku věcné legitimace oprávněné (neoponuje odvolacímu soudu ani v rovině danosti podmínek řízení, tj. tomu, že V. z. p. ČR je právnickou osobou mající způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost), ale týkají se jejího označení v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jež – podle dovolatele – neodpovídá tomu, co vyplývá z ustanovení § 79 odst. 1, věty druhé, ve spojení s § 254 odst. 1, věty první, o.s.ř. Uvedená argumentace – upozorňující na neúplnost či nesprávnost v označení oprávněného subjektu – je podřaditelná důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám může však dovolací soud přihlédnout jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatel nenapadl právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž tvrdil, že se oprávněná označila v návrhu na nařízení výkonu v rozporu s požadavky zákona, je třeba dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu