20 Cdo 1241/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné MERKURIA CL s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Libni, Lindnerova 998/6, identifikační číslo osoby 47285389, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti povinnému M. S., zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci IV - Perštýně, Moskevská 637/6, pro 7 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 EXE 6330/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. ledna 2015, č. j. 35 Co 211/2014-259, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného (k jehož doplnění ze dne 12. 5. 2015 se pro opožděnost podání nepřihlíží) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále „odvolací soud“) ze dne 7. 1. 2015, č. j. 35 Co 211/2014-259, jímž odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 EXE 6330/2011-227, ve výroku III. tak, že se návrh povinného ze dne 24. 2. 2014 na zastavení exekuce zamítá, a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., o zamítnutí návrhu povinného ze dne 29. 1. 2014 na zastavení exekuce, a ve výroku II., o zamítnutí návrhu povinného ze dne 4. 3. 2012 na zastavení exekuce, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále o. s. ř. (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení – § 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.).
Odkázal-li dovolatel na ustanovení § 237 o. s. ř. s dovětkem, že se odvolací soud napadeným usnesením „odchýlil při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, od ustálené judikatury dovolacího soudu, resp. tato otázka řešena nebyla“, není ani s přihlédnutím k dalšímu obsahu dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení § 237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. září 2013, sp. zn. 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatele směřující k (ne)úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu či k vadám řízení (odvolací soud neprovedl povinným navržené důkazy a s návrhem dovolatele na provedení důkazů se ani nevypořádal) nemohou samy o sobě představovat důvod dovolání (dovolatel tímto způsobem neformuluje právní otázku, na jejímž řešení napadené usnesení odvolacího soudu závisí) a nemohou založit předpoklad přípustnosti dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu