20 Cdo 1257/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s., a. s., proti povinnému Mgr. L. M., pro
částku 48.840,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního
soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 1901/2002, o dovolání oprávněné proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2003, č.j. 22
Co 1153/2003-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2003, č.j. 22
Co 1153/2003-48, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu
řízení.
Odvolací soud shora označeným rozhodnutím změnil usnesení z 25. 7. 2002, č. j.
E 1901/2002-32, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí (platebního
rozkazu Okresního soudu v Chebu z 24. 3. 1993, sp. zn. Ro 381/93), a to tak, že
návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že podkladový platební rozkaz je
formálně nevykonatelný – zamítl. K tomuto závěru dospěl po zjištění, že spis
nalézacího soudu obsahující vykonávané rozhodnutí „nebyl nalezen,“ takže nelze
ověřit povinným namítnutou okolnost, že mu platební rozkaz nebyl doručen; za
takovéhoto stavu, kdy doručení exekučního titulu „není nepochybně doloženo,“
podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že se podkladové rozhodnutí stalo
vykonatelným.
V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“)
spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti podkladového platebního
rozkazu pro nedostatek průkazu jeho doručení povinnému. Odvolací soud podle
dovolatelky pochybil již v tom, že zkoumal okolnosti doručení titulu „nad rámec
podání povinného,“ jenž nedoručení platebního rozkazu ani nenamítal, a který v
odvolání pouze – výslovně – uvedl, že „si není vědom toho, že by mu byl
platební rozkaz z 24. 3. 1993 doručen.“ Tato formulace svědčí podle dovolatelky
pro výklad, že si povinný na doručení platebního rozkazu nepamatuje, nikoli
tedy, že je popírá, a jako taková podle dovolatelky nepřipouští „jistotu
nedoručení platebního rozkazu,“ nýbrž naopak pouhou pochybnost o jeho doručení.
Ta však je v případě nedosažitelnosti přímého důkazu – doručenky z nalézacího
spisu – odstranitelná důkazem nepřímým, totiž vyznačením doložky právní moci a
vykonatelnosti, jakož i skutečností, že na základě téhož platebního rozkazu
byly nařízeny i jiné exekuce proti dalším povinným (žalovaným v témže nalézacím
řízení).
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/,
odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor
odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí,
odůvodněný závěrem, že jeho doručení povinnému „není nepochybně doloženo.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto
případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatelce nutno přisvědčit především v tom, že povinný nedoručení
vykonávaného platebního rozkazu vůbec nenamítl. Uvádí-li tedy odvolací soud v
posledním odstavci druhé strany napadeného usnesení (č.l. 49 zdola), že
okolnosti doručení „musel zkoumat k námitkám povinného…, že platební rozkaz do
vlastních rukou neobdržel,“ nemá tato část odůvodnění oporu v obsahu spisu,
jelikož povinný v odvolání (č.l. 21, 41) opakovaně přednesl pouze to, že „si
není vědom toho, že by mu platební rozkaz z 24. 3. 1993 byl doručen.“ Jestliže
povinný – posuzováno nejen podle obsahu, nýbrž i podle výslovného znění
odvolání – nedoručení exekučního titulu (vůbec) nenamítl, pak – logicky –
platí, že k takovémuto (nepřednesenému) tvrzení ani nenabídl důkazy (aniž by
přitom – protože takové tvrzení vůbec nebylo předneseno – bylo možno dovozovat
zanedbání poučovací povinnosti soudu o důkazním břemeni).
Za tohoto stavu měl soud vycházet z doložky vykonatelnosti podkladového
platebního rozkazu (§ 24 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro
okresní a krajské soudy), jíž byl – v souladu s ustanovením § 261 odst. 3
o.s.ř. – opatřen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, což oprávněná osvědčila
úředně ověřenou fotokopií listiny obsahující na jedné stránce návrh na nařízení
exekuce opatřený zmíněnou doložkou a na stránce druhé text vykonávaného
platebního rozkazu. Ten má charakter veřejné listiny (§ 134 o.s.ř.), z něhož
vyplývá, že tvrdí-li účastník opak (v daném případě, že platební rozkaz
vykonatelnosti nenabyl, protože nebyl doručen), musí své tvrzení prokázat a
tedy předně k němu nabídnout důkazy. Protože nic z výše uvedeného nenastalo, a
to ani v rovině tvrzení, a tím méně pak v rovině jeho průkazu, platí, že
oprávněná vykonatelnost titulu – již samotným předložením úředně ověřené
fotokopie návrhu na nařízení exekuce, opatřeného doložkou vykonatelnosti
titulu, osvědčila.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek
formální vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu – přes doložku právní
moci (a tedy i vykonatelnosti) – spatřuje v tom, že „nebylo nepochybně
doloženo“ jeho doručení, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní
judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno zamítnout,
je tedy nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl
tudíž uplatněn právem.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle první věty druhého odstavce téhož
ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( § 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu