20 Cdo 1257/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného A. B., zastoupeného advokátem, proti povinným 1/ Z.
K. a 2/ A. P., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 45.310,70 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34
Nc 6694/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. ledna 2006, č. j. 19 Co 2522/2005-26, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na
nařízení exekuce ohledně povinného 2/ a současně rozhodl o nákladech soudního
řízení. Je toho názoru, že v dané věci nebyly splněny formální předpoklady pro
nařízení exekuce, neboť exekuční titul doposud nenabyl – ve vztahu k povinnému
2/ - právní moci. Proti exekučnímu titulu, a to rozsudku Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 10. ledna 2004, č. j. 10 C 79/2000-153, podal
povinný 2/ odvolání, které sice bylo usnesením Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. června 2005, č. j. 10 C 79/2000-209 odmítnuto pro
opožděnost, avšak usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.
října 2005, č. j. 22 Co 1671/2005-216 bylo prvostupňové usnesení změněno tak,
že se odvolání neodmítá. Za této procesní situace nebylo o odvolání povinného
2/ doposud rozhodnuto a nejsou tak splněny všechny zákonem stanovené
předpoklady pro nařízení exekuce.
Oprávněný ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také
jen „o.s.ř.“)], neboť odvolací soud rozhodl pouze na základě tvrzení povinného
a jím předložených písemných důkazů. Namítá, že o opravném prostředku povinného
2/ se dozvěděl se čtrnáctiměsíčním zpožděním, jelikož při podávání návrhu na
nařízení exekuce vycházel v dobré víře z právní moci exekučního titulu, zejména
pak z vyznačené doložky právní moci. Za této situace měl odvolací soud využít
možnosti předpokládané ustanovením § 147 o.s.ř. a uložit povinnost hradit
náklady soudního řízení nikoliv oprávněnému, který svým postupem zamítnutí
návrhu nezavinil, nýbrž povinným. Je toho názoru, že odvolací soud rozhodl
pouze na základě tvrzení povinného 2/, aniž zkoumal pozici oprávněného, což ve
svém důsledku vedlo k jeho zatížení náklady soudního řízení, které svým
jednáním nepřivodil.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé,
kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 237 odst. 1 písm. a/, §
238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; § 130 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve
znění pozdějších předpisů).
Dovolání není důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem
dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu o
nevykonatelnostiexekučního titulu.
Třebaže dovolatel ve svém podání ohlašuje nesprávnost napadeného rozhodnutí z
důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.), většinou svých argumentů brojí toliko proti části rozhodnutí,
kterou je mu ukládána povinnost uhradit náklady soudního řízení. Dovolání proti
výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech soudního
řízení, však není podle ustanovení §§ 237-239 o.s.ř. přípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2003, pod poř. č. 4).
Námitce, kterou dovolatel – bez konkrétní argumentační základny – odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, nelze přisvědčit. Obecným
předpokladem pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce) je – vedle
dalšího – taktéž existence vykonatelného rozhodnutí tvořícího podklad tohoto
výkonu. Vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon byl
navržen, je vlastnost, která jej činí způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli
povinného subjektu vymáhaná povinnost uskutečněna. Závěr o tom, že rozhodnutí
(jiný exekuční titul) není v době, kdy soud rozhoduje o návrhu oprávněného na
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), vykonatelné, je důvodem zamítnutí návrhu.
Odvolací soud se v dané věci otázkou tzv. formální vykonatelnosti předmětného
exekučního titulu náležitě zabýval, ostatně ani dovolatel se závěrem, dle
kterého vykonávaný rozsudek doposud nenabyl právní moci a na němž odvolací soud
svůj závěr o nevykonatelnosti exekučního titulu vystavěl, nikterak
nepolemizuje. Pokud nebylo o včasném odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně podaném osobou k tomu oprávněnou odvolacím soudem rozhodnuto, nenabývá
napadený rozsudek právní moci a nemůže představovat (vyjma tzv. předběžně
vykonatelných rozsudků) řádný exekuční titul.. Pokud dovolatel při svých
úvahách vycházel z nesprávně vyznačené doložky právní moci na exekučním titulu,
tato skutečnost může mít význam toliko co do délky lhůty určené k podání
odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2
Cdon 1397/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/1998,
pod poř. č. 29).
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání oprávněného jako nedůvodné zamítl.
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinným, kteří by jinak měli
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142
odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu