20 Cdo
1266/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr.
Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) M. K., b) J. K., obou
zastoupených JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Vídeňská 9, proti povinnému D. P., zastoupenému Mgr. Janem Boučkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, pro 112.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 15 Nc 6889/2008, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2009, č. j. 10 Co
182/2009 - 25, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 1. 2009, č.
j. 15 Nc 6889/2008 - 8, jímž Okresní soud v Klatovech nařídil podle
vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 18
Co 141/2008, k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 112.200,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 112.200,- Kč od 16. 7. 2000 do
zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 43.520,- Kč a pro náklady
exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného,
jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, Exekutorský
úřad Klatovy. Námitku povinného, že exekuční titul je v části výroku ohledně
příslušenství pohledávky materiálně nevykonatelný z důvodu, že neobsahuje údaj
o tom, zda se jedná o úrok denní, měsíční či roční, nepovažoval odvolací soud
za opodstatněnou, neboť z odůvodnění exekučního titulu vyplývá, že nalézací
soud uložil žalovanému (povinnému) povinnost zaplatit úrok z prodlení podle §
517 obč. zák. a podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše
úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1720/2004). Podle tohoto prováděcího
předpisu je „stanovena výše úroků v případě, že došlo k prvnímu dni prodlení v
době od (nesprávně uvedeno „pod“) 15. 7. 1994 ve výši platné diskontní sazby
platné v den počátku prodlení bez ohledu na případné pozdější změny této sazby;
výše úroků z prodlení zjištěná k následujícímu dni poté, co je dlužník povinen
platit, zůstává tedy stejná po celou dobu prodlení“. Není-li ve výroku
exekučního titulu výslovně uvedeno, v jakých intervalech se úroky z prodlení
vypočítávají, jedná se o úroky z prodlení ve smyslu příslušných ustanovení
občanského zákoníku. Krajský soud uzavřel, že exekuční titul je materiálně
vykonatelný, a že „nelze ani považovat za ingerenci exekučního soudu do
nalézacího řízení, pokud je uvedeno, že jde o úrok ve výši 10 % p.a., když jde
o vyjádření téhož“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž namítá,
že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku materiální vykonatelnosti
exekučního titulu „v části úroků z prodlení“. Má za to, že výrok exekučního
titulu („…spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 112.200,- Kč od 16.
7. 2000 do zaplacení...“) není vykonatelný, neboť úrok z prodlení není blíže
specifikován, a není tak zřejmé, zda se jedná o úrok roční, měsíční, týdenní,
denní nebo popř. i navázaný na jiný časový úsek. Podle jeho názoru je exekuční
titul definován výrokem rozhodnutí a nikoliv odůvodněním a proto soudy obou
stupňů pochybily, když výkladem odstraňovaly vady exekučního titulu. Dovolatel
stejně jako v odvolání poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 4.
2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, které podporuje jeho
názor, že materiální vykonatelnost rozhodnutí závisí na přesné formulaci výroku
rozhodnutí soudem. Poukazuje na to, že „vada rozhodnutí nalézacího soudu“
vznikla z důvodu připuštěné změny petitu žaloby v odvolacím řízení a že
„neexistuje žádné překlenovací pravidlo“ pro určení úroku z prodlení jako je
např. § 160 o. s. ř. ve vztahu k určení lhůty pro plnění. Navrhl, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Oprávnění v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že požadují zákonný úrok z
prodlení, který je stanoven nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění platném v
roce 2000, podle kterého je úrok z prodlení stanoven roční procentní sazbou.
Navrhli, aby dovolání povinného bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl po
přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009
(článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání
podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., není přípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je
v řešení otázky materiální vykonatelnosti exekučního titulu zcela v souladu s
judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 6, ročník 2005, pod poř. č. 47, jehož závěrů, týkajících se
poplatku z prodlení, lze užít obdobně, popř. usnesení téhož soudu ze dne 12. 4.
2006, sp. zn. 20 Cdo 1947/2005, a ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo
1045/2007).
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že, „splnění předpokladů
materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku vykonávaného rozhodnutí, který
lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné
individualizace oprávněného a povinného) nebo s jeho odůvodněním, jestliže
obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné
s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených
povinností, s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce“.
Bylo-li v daném případě exekučním titulem rozhodnuto o povinnosti žalovaného
zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 112.200,- Kč od 16. 7. 2000 do
zaplacení podle § 517 odst. 2 obč. zák., nemůže být pochyb o tom, jaká je jeho
výše, neboť je stanovena prováděcím předpisem (ustanovením § 1 nařízení vlády
č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení
podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27. 4. 2005, podle nějž výše
úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou
národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu).
Pro úplnost je třeba uvést, že stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 k
rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve
výši určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se
stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku,
ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.
142/1994 Sb., reagovalo na změny vládního nařízení č. 142/1994 Sb., k nimž
došlo s účinností od 28. 4. 2005 vládním nařízením č. 163/2005 Sb. Z uvedeného
vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm.
c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž
přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5, věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona
č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně
senátu