20 Cdo 1281/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení R., proti povinnému
M. C., zastoupenému advokátem, pro 70.823,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 396/2003, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2003, č.j. 18 Co 379/2003-21,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
23. 4. 2003, č.j. E 396/2003-6, kterým Okresní soud v Rokycanech nařídil podle
platebního výměru ze dne 26. 9. 2002, č. 122/OSVČ/02, a výkazu nedoplatků ze
dne 15. 10. 2002, č.j. 1486/02, k vydobytí pohledávky 70.823,- Kč výkon
rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu označených nemovitostí.
Předpoklady, které ustanovení § 251, § 335 odst. 1 ve spojení s § 338 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí vyžadují, měl odvolací
soud za splněny, zejména uzavřel, že způsob výkonu (prodejem nemovitostí) není
ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. zřejmě nevhodný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž –
prostřednictvím ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – namítá, že prodej
nemovitostí představuje způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný, což dovozuje z
nepoměru výše vymáhané pohledávky a hodnoty spoluvlastnického podílu
nemovitostí, která „jen řádově“ činí „kolem 750.000,- Kč.“ Poukázal dále na to,
že v průběhu výkonu již dobrovolně uhradil 15.823,- Kč, k čemuž však odvolací
soud nepřihlédl, a že podle svých možností dluh neustále snižuje. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b/ nebo c/ (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí
soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po
stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit
pouze ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením
věci), jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného
rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek,
jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud
uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání je možné zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu spojovat s otázkami, zda prodej spoluvlastnického podílu nemovitostí je
zřejmě nevhodným způsobem výkonu rozhodnutí (§ 264 odst. 1 o.s.ř.), a zda
okolnost, že dluh byl po nařízení výkonu rozhodnutí zčásti uhrazen, má vliv na
rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu
rozhodnutí.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu
– usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a
stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu
rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný
nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon
jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v
zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu.
Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného
ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a
současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud
totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v
přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění
subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V
případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené
době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena
předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané
pohledávky s příslušenstvím.
V projednávaném případě – jak správně uzavřel odvolací soud – z návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí, popř. z jiných podání účastníků nevyplynulo, že je
zde dostupný jiný (vhodnější) způsob výkonu; oprávněná naopak tvrdila, že k
vymožení téže pohledávky předcházely u Okresního soudu v Rokycanech bezvýsledné
exekuce prodejem movitých věcí (sp. zn. E 1320/2002, E 1329/2002) a že u téhož
soudu se provádí proti povinnému výkon k vydobytí dalších pohledávek.
Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud
prvního stupně při nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťuje (v tomto směru vychází
z tvrzení oprávněného). Předmětem řízení o řádném opravném prostředku proti
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mohou být toliko předpoklady, za nichž
lze výkon nařídit; k nim však okolnosti týkající se plnění dluhu nepatří.
Stane-li se výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí zřejmě nevhodným prostředkem
k uspokojení pohledávky oprávněného až po jeho nařízení (zejména v souvislosti
s částečným zastavením výkonu z důvodu plnění povinného), může být na návrh
nebo i bez návrhu (jestliže z obsahu spisu vyplývá, že jsou splněny podmínky)
zastaven podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.
Protože obě otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí,
není jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; dovolání není tudíž
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a Nejvyšší soud je odmítl (§
243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení
§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v
tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr.
Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu