NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 1290/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční
věci oprávněné PJ T. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti povinné ČOV N. B.,
a. s., zastoupené advokátem, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 8772/2002, o dovolání povinné
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20. března 2003, č. j. 19 Co
65/2003-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10.
prosince 2002, č.j. Nc 8772/2002-67, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na
zastavení exekuce, odůvodněný námitkou promlčení práva; své rozhodnutí
odůvodnil závěrem, že bylo-li právo přiznané rozhodnutím soudu „uplatněno
návrhem na jeho výkon do 10 let od splatnosti vymáhané pohledávky, nelze mu –
podle § 408 odst. 1 obch. zák. – odepřít ochranu.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), povinná namítá nesprávné
právní posouzení věci, a poukazujíc na svou argumentaci uplatněnou již v
odvolání, dovozuje, že vymáhaná pohledávka byla promlčena nejpozději v obecné
čtyřleté lhůtě (zřejmě podle ustanovení § 391 odst. 1 a § 397 obchodního
zákoníku /dále též jen „obch. zák.“/) počítané od právní moci, jíž vykonávaný
platební rozkaz nabyl 19. 7. 1995, tedy „již v roce 1999“.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v
tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2
o.s.ř.), daný tím, že se v něm řeší otázka judikaturou dovolacího soudu řešená
dosud ojediněle (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro
předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu, že právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu
se (a to i pro účel posouzení, zda je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí
podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.) promlčuje v desetileté lhůtě od splatnosti
vymáhané pohledávky podle § 408 odst. 1 obch. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu -
sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu
začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu,
nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle ustanovení § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá
práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení
tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy
počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo
rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně
přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím
promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže
řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být
zahájeno.
Již systematický výklad zařazení ustanovení § 391 a § 397 do téhož
(totiž třetího) oddílu jedenáctého dílu první hlavy třetí části obchodního
zákoníku nemůže vést k závěru jinému, než že čtyřletá obecná promlčecí doba je
dobou, v níž je třeba právo uplatnit u soudu, tedy v nalézacím řízení. Tomu
také odpovídá ustálená soudní praxe, jež za „úkon považovaný podle předpisu
upravujícího soudní řízení za jeho zahájení“ (§ 402 obch.zák.) pokládá
návrh, resp. žalobu (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), nikoli tedy návrh na výkon
rozhodnutí.
Naproti tomu v souzené věci (výkonu rozhodnutí) jde o otázku, kdy se
promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, a tedy (potažmo),
kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aniž by se
vystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aniž by výkon
rozhodnutí mohl být posléze pro promlčení zastaven.
Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu
k výkonu rozhodnutí, a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním
nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení § 408 odst. 2, zařazené ovšem v jiném,
totiž pátém oddílu téhož dílu, hlavy a části obchodního zákoníku. Ze zařazení
tohoto ustanovení (poskytujícího k podání návrhu na výkon rozhodnutí pro tam
uvedené případy /o něž však v předmětné věci nejde, jelikož oprávněné bylo
právo pravomocně přiznáno dříve než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby/
ještě další, a to tříměsíční lhůtu) za ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.,
zakotvující desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze
vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle § 408 odst. 1
obch. zák.
Ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. sice výslovně neříká, že rozhodnutí
vydané v soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, lze soudně
vykonat, bylo-li exekuční řízení zahájeno v desetileté lhůtě, ale pro tam
uvedené případy (o něž, viz výše, v souzené věci nejde) dokonce stanoví
prodloužení promlčecí doby (o tři měsíce ode dne, kdy vykonávací řízení mohlo
být zahájeno). Touto „promlčecí dobou“, o jejímž uplynutí hovoří (v
souvislosti s prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení § 408 odst. 2
obch. zák. – logicky – není obecná čtyřletá doba (§ 397 obch. zák.) stanovená
pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§ 391 odst. 1
obch. zák.), nýbrž doba desetiletá, upravená v předcházejícím odstavci téhož
paragrafu, tedy v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002).
Z uvedeného vyplývá, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v
nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí
být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet
poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých (nikoli ovšem předmětném)
případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti
rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.). Dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li,
že v exekučním řízení se uplatní čtyřletá lhůta podle § 397 obch. zák. (byť
počítaná nikoli již od splatnosti pohledávky, ale až od právní moci
vykonávaného titulu), jelikož při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na
výkon rozhodnutí, tedy právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je
pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě – řečeno dikcí ustanovení § 391 odst. 1
obch. zák. – určené k uplatnění práva (podáním žaloby, jíž se nalézací řízení
teprve zahajuje).
Za stavu, kdy závěr odvolacího soudu přejatý od soudu prvního stupně,
že splatnost pohledávky nastala dnem 10. 9. 1992, zůstal dovoláním nenapaden,
je právní posouzení věci, bylo-li usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení
exekuce nařízené k návrhu podanému 10. 6. 2002, tedy v desetileté lhůtě,
potvrzeno, správné (byť názor odvolacího soudu, že „nelze vyloučit ani aplikaci
ustanovení § 110 obč. zák.“, opodstatnění nemá); Nejvyšší soud tudíž dovolání
jako nedůvodné bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatelky.
Náklady dovolacího řízení, vzniklé oprávněné, spočívají v částce
24.875,- Kč představující sazbu odměny advokáta (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, §
3, odst. 1, bod 6., § 12 odst. 1, písm. a/, bod 1., § 16 odst. 2 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) – sníženou o 50%
podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu