20 Cdo 1291/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí JUDr. J. P., správce konkursní podstaty oprávněné R., s.r.o.,
proti povinnému M. T. ml., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro
314.503,- Kč s příslušenstvím, o zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. E 135/98, o dovolání
oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
28.3.2003, č.j. 7 Co 552/2003-249, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil
výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného (§ 268 odst. 1 písm. g/
o.s.ř.), a to na základě skutkového zjištění, že povinný, poté co došlo k
vyčíslení konkrétní výše vymáhané pohledávky, zaplatil oprávněné k její úhradě
359.113,- Kč, přičemž „nelze mít pochybnosti, že plnění směřovalo k uhrazení
právě této pohledávky“.
Oprávněná (předtím, než byl na její majetek prohlášen konkurs) ve
včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle § 238a odst. 1 písm. d/ a § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku
zásadního právního významu určila otázku „jakým způsobem musí dlužník při
plnění věřiteli určit na jaký ze svých splatných závazků k němu plní, a zda tak
lze učinit v případě peněžitého závazku výší poskytnutého plnění, jež se
shoduje s výší jednoho z jeho závazků“.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2
téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Proto jsou nevýznamné úvahy o správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, byť by
pro výsledek sporu byla určující.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li otázku v
rozporu s hmotným právem. Jelikož je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou zde rozhodné jen ty právní otázky,
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, respektive
zpochybnila-li v dovolání řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
S otázkou dovoláním otevřenou (výkladu ustanovení § 330 obch. zák.) se splnění
podmínky zásadního právního významu vskutku pojí, neboť v soudní praxi,
jmenovitě exekuční praxi dovolacího soudu, je řešena jen ojediněle; dovolání je
tudíž přípustné.
Jelikož vady vyjmenované ve druhé větě ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. namítány
nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, je - se zřetelem k obsahu
dovolání - předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že
dlužník může při plnění věřiteli určit, na jaký ze svých splatných závazků k
němu plní, i jinak než výslovně. Dovolatelem vymezená otázka (zda tak lze
učinit - jen - prostřednictvím výše poskytnutého plnění, jež se shoduje s výší
jednoho z jeho závazků), není položena výstižně potud, že odvolací soud na
jejím hodnocení své rozhodnutí nezaložil, neboť přihlížel i k dalším skutkovým
okolnostem.
Podle § 330 odst. 1, 2 obch. zák. má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem
několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn
závazek určený při plnění dlužníkem, přičemž se plnění započte nejprve na úroky
a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.
Dlužníkem projevené určení závazku, který má být splněn, je - stejně jako
splnění samo - jednostranným právním úkonem; citované ustanovení § 330 odst. 1,
2 obch. zák. nestanoví ani jeho formu ani neobsahuje bližší úpravu způsobu,
jímž má ze strany dlužníka k identifikaci tohoto závazku dojít. Není však
pochyb, že tento právní úkon dlužníka musí - aby vyvolal sledované účinky - být
úkonem platným, což v sledovaných souvislostech především znamená, aby byl
úkonem učiněným srozumitelně a určitě (viz § 37 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2
obch. zák.)
Důsledky neplatnosti právního úkonu se zde vážou k náležitostem projevu vůle;
projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy
vůbec určitá vůle chybí - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle
jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající
nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této
vůle.
Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu současně předpokládá, že ani jeho
výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Výkladová pravidla jsou vyjádřena v ustanovení § 266 obch. zák. tak, že 1/
projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl
straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, 2/ v
případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se podle významu,
který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle
určen, 3/ při výkladu se dále vezme zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i jejich
následného chování, pokud to připouští povaha věci, a konečně platí, že 4/
projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v
pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu
použila.
I zde tedy platí, že vůle, vtělená do právního úkonu (určení závazku, který má
být splněn), je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně
pochopitelná, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta úkonu může
tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov.
kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001, sp. zn. 20 Cdo 967/99).
Samozřejmým důsledkem toho je (představuje-li splnění dluhu jednostranný právní
úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou
povinnost vyplývající ze závazku), že z více dluhů je plněn ten z nich, o němž
dlužník při plnění projevil úmysl jej splnit nejen výslovně, nýbrž i
projevil-li jej jinak, je-li toto určení - ve výše uvedeném smyslu - určité a
srozumitelné.
V kontextu obecného právního posouzení není důvod vylučovat z možností takového
(jiného) projevu, a tím i určení dluhu, který má být splněn, ani okolnost, že
dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a
nikoli i jiného) z více dluhů.
Podle konkrétní situace může být tato okolnost i postačující; jindy k závěru,
že dlužníkova vůle byla projevena určitě a srozumitelně, je zapotřebí dalších
zjištění, odpovídajících těm zásadám výkladu vůle, jež byly výše uvedeny.
Těmito hledisky se odvolací soud zjevně řídil, a jen potud může jít o spor o
právo, jež je v rámci dovolacího přezkumu přípustného podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. relevantní. Otázka správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění,
potřebných - coby základny pro výsledek řízení o zastavení výkonu rozhodnutí
podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. (že vymáhaný závazek zanikl splněním) - je
zde již nevýznamná.
V mezích daného dovolacího přezkumu je tedy namístě závěr, že odvolací soud -
co do právního posouzení věci - nepochybil, jestliže na jeho základě dospěl k
závěru, že plněním povinného ve výši 359.113,- Kč zanikl dluh, k jehož vymožení
byl dříve nařízen výkon rozhodnutí, a jestliže odtud vyvodil i důsledek ve
smyslu jeho zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Naopak neobstojí
dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), který uplatnil oprávněný.
Správnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu se tudíž dovolateli
zpochybnit nepodařilo; toto usnesení je ve smyslu § 243b odst. 2 o.s.ř.
správné, a podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; povinnému, jemuž by jejich
náhrada náležela, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady
nevznikly.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu