20 Cdo 1307/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Městské části P.
proti žalovaným 1) J. V. a 2) L. V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 9/98, o dovolání druhé žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2000, č. j. 19 Co 781/99-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.150,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 9. 1999, č. j. 10 C 9/98-59,
uložil druhé žalované povinnost vyklidit „byt 1+2, I. kategorie, ve druhém
podlaží domu č. p. 580, J. 2, P. po zemřelém V. Ř.\" (dále „předmětný byt\") do
patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), řízení proti prvé žalované
zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, č.
j. 19 Co 781/99-82, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované
ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
druhou žalovanou. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně
zjistil skutkový stav a ztotožnil se s jeho závěrem, že na druhou žalovanou
nepřešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. Neshledal
důvodnou námitku žalované, že byla soudem prvního stupně zkrácena na svých
procesních právech tím, že nebyla vyslechnuta a poukázal na to, že výslech
účastníka je toliko jedním z důkazů, přičemž o tom, který z navrhovaných důkazů
bude proveden, rozhoduje soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná (zastoupena advokátem)
včas dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
f) o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení § 241
odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že „nevyhodnotil a
nechal bez povšimnutí dvě lékařská potvrzení, která byla založena ve spise
....\", a jejichž obsah „je zřetelným signálem pro duševní onemocnění žalované,
takže nutno mít za to, že nemá žalovaná způsobilost být účastníkem řízení\".
Dovozuje, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem; v této souvislosti namítá, že soud jí „poslal obsílku a již nereagoval
na její omluvu ani důvod omluvy\", a že v průběhu celého řízení nebyla
vyslechnuta a neměla možnost vyjádřit se k věci. V tomto postupu obou soudů
(uvádí se dále v dovolání), nutno spatřovat i pochybení podle § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř., neboť rozhodly na podkladě „evidentně neúplného dokazování
\", důkazy byly prováděny jednostranně, nebyl proveden navrhovaný důkaz
výslechem dcery dovolatelky, a soudy pochybily i při „aplikaci\" ustanovení §
132 o. s. ř. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření vyvracela argumenty dovolatelky, a
ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v
ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť směřuje
nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozhodnutím
soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Protože dovolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost
dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), a dovolatelka neučinila včas
návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nelze
opřít přípustnost dovolání ani o ustanovení § 239 o. s. ř.
Zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné z hlediska § 237 odst. 1 o. s.
ř., které přípustnost spojuje s existencí zde vyjmenovaných vad řízení a
rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost (a tím i současně důvodnost) dovolání
není založena již tím, že dovolatelka existenci těchto vad v dovolání tvrdí,
ale teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v § 237
odst. 1 o. s. ř. skutečně trpí.
Dovolatelka v dovolání výslovně namítá existenci vady podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Byť je v dovolání (nesprávně) naplnění této vady odůvodňováno též
tvrzením, že „žalovaná nemá způsobilost být účastníkem řízení\", nelze podle
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání dovodit, že je též uplatňována vada
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním není zpochybňována
právní subjektivita žalované jako fyzické osoby, která je ve smyslu § 19 o. s.
ř. předpokladem způsobilosti žalované být účastníkem řízení, ale - s poukazem
na její zdravotní stav - její způsobilost procesní.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník
řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Podle ustanovení § 20 o. s. ř. každý může před soudem jako účastník samostatně
jednat (má procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost
vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. U fyzické osoby tato
způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (§ 8 odst. 1 obč. zák); pozbýt ji
může pouze za podmínek vyslovených v § 10 odst. 1 a 2 obč. zák. na základě
rozhodnutí soudu vydaného v řízení podle § 186 a násl. o. s. ř. Toto rozhodnutí
o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky,
jež se vážou k právní moci rozhodnutí, a nepůsobí zpětně.
Z obsahu spisu se nepodává, že by druhá žalovaná byla zbavena nebo omezena ve
své způsobilosti k právním úkonům; za tohoto stavu nelze učinit závěr, že v
řízení neměla procesní způsobilost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod pořadovým číslem 26).
Z uvedeného je zřejmé, že řízení v souzené věci není postiženou vadou upravenou
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolací soud neshledal naplnění další z namítaných vad podle § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř., na kterou dovolatelka též poukazuje.
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku
řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv a povinností, která
mu zákon přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy,
navrhovat důkazy, vyjádřit se k provedenému dokazování a k právní stránce
věci). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. jde přitom jen tehdy,
jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu
určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka spatřuje důvod zmatečnosti v tom, že soud „nereagoval\"na její
omluvu, že nebyla jako účastnice vyslechnuta a že neměla možnost vyjádřit se k
věci.
Jak je patrno z obsahu spisu (a to dovolatelka ostatně nijak nezpochybňuje),
druhou žalovanou v řízení před soudy obou stupňů zastupoval na základě procesní
plné moci (založené na č. l. 34 spisu) advokát. O odnětí možnosti jednat před
soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku
postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva ani prostřednictvím svého
zástupce. Z ustanovení § 49 odst. 1 věty první o. s. ř., které platí i v
odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.) přitom plyne, že má-li účastník zástupce s
plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.
Doručení písemnosti zastoupenému účastníku je na místě tehdy, má-li účastník
osobně v řízení něco vykonat (§ 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Z obsahu spisu se podává, že právní zástupce druhé žalované byl soudem prvního
stupně i soudem odvolacím vyrozumíván o jednáních konaných ve věci, a v
odvolání druhé žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 63 a 64
spisu) se vyjádřil ke skutkové i právní stránce věci. Jednání před soudem
prvního stupně, nařízené na 28. 6. 1999, bylo k žádosti právního zástupce druhé
žalované odročeno (viz protokol na č. l. 50 spisu), jednání nařízeného na den
13. 9. 1999, při němž obvodní soud vyhlásil rozsudek (viz protokol na č. l. 57
až 58 spisu), se právní zástupce nezúčastnil, ač byl k tomuto jednání řádně a
včas předvolán (viz doručenka na č. l. 52 spisu), ani se z tohoto jednání
neomluvil. Obvodní soud proto nepochybil, když v souladu s § 101 odst. 2 o. s.
ř. jednal v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti je třeba podotknout, že
omluva neúčasti druhé žalované (předložená spolu s lékařskou zprávou - viz č.
l. 55 a 56 spisu), učiněná prostřednictvím její dcery, žádost o odročení tohoto
jednání neobsahovala. Přitom je třeba zdůraznit, že omluva nepřítomnosti
účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101
odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 19996, sp. zn.
2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod pořadovým
číslem 25). Žádost o odročení jednání nevyplývá ani z podání právního zástupce
druhé žalované ze dne 25. 1. 2000 (č. l. 75 spisu), obsahujícího omluvu
neúčasti druhé žalované (doloženou lékařským potvrzením - č. l. 76 spisu) i
jejího advokáta u jednání, konaného před odvolacím soudem dne 2. 2. 2000.
Odvolací soud za tohoto stavu jednal v nepřítomnosti druhé žalované i jejího
právního zástupce (viz protokol o jednání na č. l. 78); jeho postup tedy
odpovídal ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z uvedeného
vyplývá, že nelze učinit závěr, že druhé žalované byla upřena práva, která jí
jako účastníku řízení zákon přiznává.
Vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nelze spatřovat ani v tom, že
žalovaná nebyla v řízení vyslechnuta jako účastnice řízení.
Ve smyslu ustanovení § 125 o. s. ř., které platí i v řízení odvolacím (§ 211 o.
s. ř.), je důkaz výslechem účastníka jedním z důkazních prostředků. Z
ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. přitom vyplývá, že účastníci jsou sice
povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak o tom, které důkazy
budou provedeny, rozhoduje soud. Neprovede-li soud navržený důkaz, může jít
podle okolností nejvýše o tzv. jinou vadu řízení při zjišťování skutkového
stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o. s. ř); takováto vada - i kdyby byla zjištěna - však sama o sobě
přípustnost dovolání založit nemůže.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c)
a f) o. s. ř. přípustné. Jiné vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř.
dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává. Nezbývá
tedy než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o žádné z
procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud
dovolání - aniž se mohl zabývat jeho důvodností z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. - dle § 243b odst.
4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto,
takže žalobkyně má ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a 146
odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za dva úkony právní
služby (převzetí zastoupení a vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a z
režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/ a
k/, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997
Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Věra K o r e c k á, v. r.
předsedkyně senátu