20 Cdo 1308/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
právní věci žalobce K. P. M. V. – P. J. Ř. b. b. b. P. M. z h. K.,
zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu
školství, mládeže a tělovýchovy, zastoupené advokátem, o uložení povinnosti
změny stavebně-technického vymezení budovy a jejího následného vyklizení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 108/2003, o dovolání
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j.
14 Co 640/2005-132, takto :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 14 Co
640/2005-132, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. listopadu 2005,
č. j. 30 C 108/2003-117, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1
k dalšímu řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního
stupně, kterým byla žaloba podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), odmítnuta.
Dle názoru odvolacího soudu musí být vymezení práv a povinností obsažených v
žalobním petitu natolik přesné a určité, aby jejich převzetí do výroku
rozhodnutí činilo takovýto exekuční titul materiálně vykonatelným. Žalobce ve
svém žalobním podání požaduje uložení povinnosti žalované změnit stavebně-
technické vymezení jím specifikované budovy „v souladu se stavebně-technickými
předpisy“, takto definovaná povinnost vylučuje úspěšné nařízení nuceného
výkonu, jelikož podmínky žalobcem takto požadované činnosti nejsou vůbec
definovány. Obdobný závěr o materiální nevykonatelnosti žalobního petitu
odvolací soud dovozuje také z té části, kterou se žalobce domáhá uložení
povinnosti žalované vyklidit tu část nemovitosti, která však dosud z právního
hlediska neexistuje. Byl-li žalobce podle § 43 odst. 1 o.s.ř. ze strany soudu
vyzván k náležité úpravě žalobního petitu a takové výzvě nevyhověl, pak soud
prvního stupně nepochybil, pokud žalobu odmítl.
Žalobce v dovolání uvedl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že se jím vznesenou žádostí o
prodloužení lhůty k doplnění (úpravě) žalobního podání soud prvního stupně
nikterak nezabýval. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o neurčitosti - a
z tohoto dovozované nevykonatelnosti - jím uplatňovaného žalobního návrhu,
neboť tento považuje za zcela konkrétní. Když odvolací soud jeho znění vytýká
neurčitost pojmu „v souladu se stavebně-technickými předpisy“, pak přehlíží
skutečnost, že konkrétní podmínky stavební činnosti stanoví ve stavebním
řízení až stavební úřad, jenž vychází ze stavebně-technických předpisů a není
proto jakkoliv vázán definováním podmínek při realizaci stavebně-technického
vymezení budovy ze strany žalobce či soudu. Došlo-li by k doplnění žalobního
návrhu podle požadavků soudu, bylo by právě takovéto rozhodnutí materiálně
nevykonatelné, neboť by jeho realizaci bránily závazné podmínky provedení a
užívání stavby, které jsou - následně - stanoveny stavebním úřadem ve stavebním
povolení; nadto zdůrazňuje, že uskutečnění odvolacím soudem vznášeného
požadavku je nereálné a právně nemožné. K závěru odvolacího soudu co do
nevykonatelnosti části žalobního návrhu na vyklizení nemovitosti namítá, že
neexistence kolaudačního rozhodnutí je relevantní toliko pro určení lhůty k
jejímu vyklizení, která počíná běžet od okamžiku právní moci předmětného
kolaudačního rozhodnutí. Protože je žalobce přesvědčen o tom, že jím navržený
žalobní návrh je materiálně vykonatelný, navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí žaloby (§ 239 odst. 3 o.s.ř.) a je také i důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 43 o.s.ř. vyzve předseda senátu usnesením účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v
řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se
zahajuje řízení, odmítne.
Ze spisu se podává, že soud prvního stupně dne 22. září 2005 při jednání (viz
Protokol o jednání z téhož dne, č.l. 113) usnesením žalobce vyzval, aby (vedle
dalšího) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě 15 dnů doplnil
žalobní návrh o konkrétní způsob, kterým má žalovaná změnit stavebně technické
vymezení zde určené budovy, zejména pak o způsob, rozsah a technologii
požadované změny a to tak, aby pro případný výkon rozhodnutí byl výrok navržený
žalobcem materiálně vykonatelný; současně také žalobce poučil o následcích
nikoli řádného a včasného nesplnění uvedené výzvy. Žalobce svým podáním ze dne
4. října 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 6. října 2005 (viz č. l. 115
spisu), požádal o prodloužení stanovené lhůty o jeden měsíc, přičemž tuto
žádost zdůvodnil potřebou zpracování potřebných schémat architektem, včetně
předchozího zaměření na místě samém a posouzení reálnosti dělení z hlediska
konstrukčně-stavebního. Nezbytnost potřeby prodloužení soudem uložené lhůty
shledával taktéž v nutnosti získání předběžného stanoviska od odboru památkové
péče a příslušného stavebního úřadu. Soud prvního stupně svým usnesením ze dne
13. října 2005, č. j. 30 C 108/2003-117, žalobu odmítl, přičemž o podané
žádosti nerozhodl a z odůvodnění předmětného usnesení se nepodává, že by tuto
žádost jakýmkoliv způsobem zohlednil. Obdobným způsobem postupoval také
odvolací soud, když o odvolání věcně rozhodl, aniž by se s žádostí žalobce
jakkoliv vypořádal.
Jak již – opakovaně – připomínal dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací
praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20
Cdo 1588/2003), lhůta soudem určená v usnesení podle ustanovení § 43 odst. 1
o.s.ř. k opravě nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, je lhůtou soudcovskou
(§ 55 o.s.ř.), jíž lze (usnesením) prodloužit, a to i po jejím uplynutí.
Prominutí zmeškání této lhůty podle § 58 o.s.ř. sice nepřichází v úvahu, ale
její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytčené vady podání odstranit
později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky.
Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z
povahy věci váže k tomu objektivně určenému stavu řízení existujícímu v době,
kdy jej soud vyslovuje. Z uvedeného však nelze dovodit, že návrh účastníka,
jímž žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, by mohl soud bez dalšího
pominout. Přestože proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení
soudcovské lhůty není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), není
důvodu netrvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním
způsobem vyjádřil (srov. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 3/1999, pod poř. č. 27).
Z výše uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pokud soud prvního stupně
žádost o prodloužení lhůty stanovené k upřesnění žalobního návrhu zcela pominul
a žalobu podle § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítl, mohl odvolací soud usnesení věcně
potvrdit jen za předpokladu, že žádost o prodloužení lhůty sám posoudí a
dospěje k závěru, že je neoprávněná, popř. že jí bylo fakticky (bez vydání
usnesení, a to oddálením vyvození zákonem předpokládaných důsledků o lhůtu
požadovanou účastníkem k doplnění) soudem prvního stupně vyhověno. Vzhledem k
tomu, že soud prvního stupně žádosti žalobce nevyhověl ani fakticky (procesně
reagoval již po devíti dnech od obdržení žádosti žalobce) a odvolací soud shora
naznačeným způsobem nepostupoval a rozhodl, aniž se s žádostí o prodloužení
lhůty náležitě vypořádal, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dalšími námitkami obsaženými v dovolání,
jež jsou podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se dovolací
soud – se zřetelem k výsledku řízení a z toho plynoucí nadbytečnosti – již
nezabýval.
Z uvedeného je proto zřejmé, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a
dovolatel své podání uplatnil právem. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2
věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a protože důvody
zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je,
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá
o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud postupovat způsobem výše naznačeným, přičemž právní
názor dovolacího soudu je pro další průběh řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud také o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu