Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a ustanovením § 130
exekučního řádu) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že k prokázání připravenosti splnit vzájemnou povinnost ve
smyslu ustanovení § 43 exekučního řádu nestačí potvrzení soudního exekutora o
převzetí věci do úschovy, nýbrž že jediným v tomto směru způsobilým důkazem je
listina vydaná nebo osvědčená státním orgánem či notářem, a že takovýmto
státním orgánem soudní exekutor není.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci –
i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
– sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolateli lze přisvědčit pouze potud, že veřejnou moc v České republice
nevykonává pouze stát a jeho orgány, ale též subjekty jiné, např. územní
samosprávné celky (obce, viz zákon č. 128/2000 Sb., a kraje, viz zákon č.
129/2000 Sb.), samosprávné profesní komory (včetně Exekutorské komory České
republiky) při výkonu působnosti svěřené jim zákonem, a také soukromé osoby
pověřené k tomu zvláštním zákonem (zejména notáři, viz zákon č. 358/1992 Sb., a
soudní exekutoři, viz zákon č. 120/2001 Sb.) za týchž podmínek, tedy rovněž při
výkonu své působnosti, tj. vždy, když tyto subjekty jednají jako vykonavatelé
veřejné moci.
To, že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti (nikoli však činnosti
tzv. „další“) postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc, vyplývá ostatně
přímo z ustanovení § 1 odst. 1 exekučního řádu, podle něhož je soudní exekutor
fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil
exekutorským úřadem, a z ustanovení § 1 odst. 2 téhož předpisu, podle kterého v
rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních
titulů (exekuční činnost, při jejímž výkonu má – na rozdíl od činnosti další –
postavení veřejného činitele /§ 4 exekučního řádu/) a další činnost podle
tohoto zákona. Jednou z oněch dalších činností je činnost podle § 75 odst. 1
exekučního řádu, podle něhož exekutor může v souvislosti s exekučním, soudním,
nebo jiným řízením přijímat do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci.
Oprávněný se však mýlí, dovozuje-li , že písemné potvrzení exekutora o přijetí
hodnot (zde věci) do úschovy (§ 75 odst. 2 exekučního řádu) je listinou
způsobilou osvědčit připravenost ke splnění vzájemné povinnosti ve smyslu
ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu. Toto potvrzení totiž (na rozdíl od –
viz níže – zápisu podle § 77 exekučního řádu) neosvědčuje nic jiného než
skutečnost, že exekutor přijal věc do úschovy, z níž ji ovšem může na žádost
složitele (oprávněného) kdykoli, a to zcela nezávisle na vůli povinného,
složiteli vydat.
Mezi tzv. další činnosti exekutora patří mimo jiné i sepisování exekutorského
zápisu osvědčujícího na žádost skutkové děje a stav věcí, např. splnění dluhu
(§ 79 exekučního řádu). Takovéto osvědčení by – obdobně jako osvědčení notáře
podle § 79 odst. 2 notářského řádu – spočívalo v zaznamenání toho, kdo, komu,
kdy, kde a jakým způsobem konkrétně určený dluh splnil, přičemž by exekutor měl
povinnost vycházet pouze z prohlášení osob účastnících se skutkového děje, že
se tímto způsobem plní předmětný dluh, a zaznamenat před ním se odehrávající
děj. Exekutorským zápisem ovšem naopak nemohou být osvědčeny takové skutkové
děje či stavy věcí, u nichž zákon výslovně svěřuje osvědčení jiným orgánům či
subjektům. Tak např. občanský zákoník v § 143a a § 147 ve vztahu ke společnému
jmění manželů, v § 156 ve vztahu k zástavnímu právu a v § 476 a § 476d ve
vztahu k závětím opravňuje k osvědčování pouze notáře formou notářského zápisu.
Z osvědčování skutečností uvedených v § 36 odst. 4, § 43 odst. 2 a § 66 odst. 2
exekučního řádu soudní exekutory vyloučil formulací svého znění dokonce samotný
exekuční řád a tuto pravomoc přenechal (kromě státních orgánů, v kterémžto
postavení ovšem exekutor při přijímání věcí do úschovy není) pouze notářům. V
případě, že zákon výslovně pravomoc k osvědčení svěřuje výhradně jinému orgánu
či subjektu, nesmí exekutor exekutorský zápis sepsat, neboť takový zápis by
nemohl být použit k prokázání nároku v řízení (zde exekučním) před soudem či
jiným státním orgánem.
Protože v souzené věci jde právě o jeden z těchto posléze uvedených případů,
kdy oprávněný musí podle § 43 exekučního řádu osvědčit připravenost ke splnění
vzájemné povinnosti, nutno uzavřít, že oprávněný tuto povinnost – právě s
ohledem na speciální úpravu pravomoci k osvědčování skutečností v § 43 odst. 2
exekučního řádu uvedených – předložením pouhého potvrzení podle § 75 odst. 2
exekučního řádu nesplnil.
Protože se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§
88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu